V prosazování národní a náboženské identity máme, jak se ukázalo, ještě nějaké rezervy. Politika Dominika Duky končícího ve funkci pražského arcibiskupa římské církve ještě nedosáhla všeho, co by se dalo očekávat.

Vláda sousedního Svobodného státu Bavorsko nařídila vyvěsit u vchodu do každého zemského úřadu kříž. Čekali bychom, že závazné předpisy Spolkové republiky a Evropské unie garantují náboženskou neutralitu.

Není však tomu tak. Zatímco v mnoha oblastech politického a ekonomického života má unie jednotnou politiku, v oblasti konfesního práva, tedy státních předpisů ohledně náboženství, jsou mezi členskými zeměmi značné rozdíly.

Najdeme vše možné od maltské ústavy, která se hned ve druhém článku navazujícím na článek vymezující státní území, deklaruje, že římské vyznání je náboženstvím Malty, že vrchnosti této církve mají povinnost a právo učit, které principy jsou dobré a které špatné, a že vyučování tohoto náboženství na státních školách je povinné. Ve Spojeném království jmenuje biskupy anglikánské církve premiér po projednání v parlamentu. Ve Francii dosud platí některá omezení zavedená za III. republiky, například zestátnění církevního majetku, vyloučení, aby stát financoval náboženské organizace, úplná rozluka státu a církve a omezení veřejného projevování náboženské příslušnosti.

Náboženská neutralita České republiky je sice zakotvena v ústavním pořádku a podrobněji vyhlášena v dalších právních normách, avšak mezinárodními závazky je zajištěna slabě. To, že náš stát porušuje předepsanou neutralitu spíše v symbolické rovině a v podstatných bodech ji zachovává, je snad garantováno hlavně velmi nízkým, podle všeho v Evropě nejnižším, zastoupením náboženství v populaci, a tedy i mezi zákonodárci.

Dominik Duka věnoval celé polistopadové období, nejprve v roli provinciála dominikánů, pak biskupa v Hradci Králové, a nakonec jako pražský arcibiskup (zároveň přizvaný v roli kardinála do nejvyššího celosvětového vedení své církve) budování vztahů mezi státem a touto církví. Kombinoval ústupky (např. ohledně objektů a pozemků v areálu Pražského hradu) s ofenzivou (ohledně provádění zákona o takzvaném vyrovnání mezi státem a církvemi). Jeho předchůdce na pražském stolci kardinál Miloslav Vlk neváhal označit dohody ohledně katedrály a dalších budov za protiústavní.

Typickým přáním vyslovovaným církevními činiteli při různých příležitostech je zrušení soukromého charakteru náboženské příslušnosti a náboženských uskupení. Pokud by se splnilo jejich přání, aby měla veřejný charakter, znamenalo by to, že by se stala součástí státní struktury.

Měla by své místo vedle parlamentu, vlády, ministerstev, armády, policie a tajných služeb. Když může podle zákona být organizační složkou státu výzkumný ústav, který má zkoumat totalitní režimy, mohou tento ráz získat jistě i církve a ostatní náboženské společnosti. Nebo třeba jedna vyvolená církev.

Kříže instalované na státních budovách činí v Bavorsku křesťanství, a především (nebo výlučně) římskou církev (59 % obyvatel) státním náboženstvím. Předseda bavorské vlády Markus Söder se však vyslovil, že kříže nejsou znakem náboženství a že znamenají přihlášení k identitě. Nechme teď stranou zjevný fakt, že to je hloupá, dětinská výmluva. Sotva může někdo popřít, že latinský kříž s případně vyobrazeným ukřižovaným Ježíšovým tělem je symbolem křesťanství.

↗

Jde-li však o znak bavorské či německé identity bez vazby na křesťanství, skýtá nám to bohaté možnosti interpretací. Ještě v jakési, i když paradoxní vazbě na křesťanství byly vojenské agrese pod znamením kříže. Mohlo to být proti muslimským sousedům, ale křížové výpravy byly vysílány z území dnešního Německa i do Čech proti křesťanům, tedy proti křesťanům jiného zaměření. Někdy kruté násilí pod znamením kříže nebo pod znamením kalicha svědčí o významu a síle symbolů, a také o mnohovýznamovosti každého symbolu.

Kříž může znázorňovat křižovatku, rozcestí, kde je třeba se rozhodnout o správném směru, kudy jít dál. S křižovatkami se pojily tradiční rituály. V indických a čínských oblastech vlivu byla oblíbeným symbolem svastika a je různě vykládána. Nacistické hnutí ji přijalo s rameny zalomenými doprava jako symbol árijské rasy. Mluvit v Německu o kříži jako znamení identity a popírat křesťanský význam tohoto symbolu je tedy nanejvýš ošemetné.

Zdůrazňování identity, tedy silné vazby na nějakou ideologii, území nebo komunitu, především etnickou, znamená zdůrazňovat dílčí příslušnosti proti té lidské. Podle identitářů může být totožnost bavorská, německá, nordická, árijská nebo, chceme-li česká, československá nebo slovanská důležitější než lidství. Práva a svobody jsou pak vázány na takovou příslušnost. Ti, kdo se zařazení vymykají, práva nemají.

I náboženství se může chápat jako identita. Svoboda vyznání je tím popřena. Náboženství už není svobodným rozhodnutím pro transcendentní skutečnost, ale daností, o níž pro mne rozhodl někdo jiný. Bylo například rozhodnuto narozením. Náboženství rodičů je pro potomky povinné. Proti osobnímu náboženství pak stojí náboženské autority, které určují, co je a co není správné.

Lze snad doufat, že náboženství jako úřední záležitost, ať přiznané, nebo (jako v Bavorsku) zamaskované, se neprosadí. Naději na přežití má jen v případě, že bude žito ve svobodě. A můžeme nesměle doufat, že se brzy nebo s odstupem roku či dvou dostane na pražský arcibiskupský stolec někdo, kdo bude reprezentovat linii papeže Františka, tedy křesťanství prožívaného jako svobodně zvolený životní program. Že se už konečně zapomene na náboženství vnucované a lámající charaktery.