Češi věru nemají mnoho důvodů vzpomínat nostalgicky na staré Rakousko. V jednom ohledu je však pohled na funkci této říše pro národy středovýchodní Evropy i dnes užitečný. Plnila funkci obrany proti nebezpečí z Východu: nejdříve proti Turkům, později proti carské ruské říši. Jinak jsme to měli s Rakouskem spíše složité.

I když šli v lecčems Habsburkové i jejich říše Čechům na nervy, kromě reforem — jako byla Palackého představa o federalizaci říše — nikdo z našich politických elit neuvažoval o tom, že by s koncem Habsburků a Rakouska nastalo pro život národů šťastnější období než to, které tu bylo dlouhá staletí pod jejich žezlem. Stále ještě se věřilo, že Rakousko má své historické poslání: chránit tento prostor proti velmocenské rozpínavosti z Východu i ze Západu.

Chápalo se, že malé národy tohoto prostoru by se samy neubránily tlaku velkých sousedů: jednak Ruska, ale také Pruska, které si postupně podmaňovalo menší německé státy. Sblížení Rakouska s Pruskem, k němuž došlo před I. světovou válkou, vyvolalo v českých politických kruzích nedůvěru. Německé nebezpečí se u nás vnímalo citlivěji než vliv dalekého (a ještě k tomu slovanského!) Ruska.

Masaryk byl jeden z prvních, který začátkem I. světové války otevřel otázku týkající se budoucnosti národa po válce. Předvídal rozpad Rakouska a usiloval o osamostatnění Čechů, Moravanů a Slováků v jednom — demokratickém, republikánském — státě. Ve státě bez vládnoucího rodu. Dal tomuto programu účinnou organizaci diplomatickou i vojenskou, formuloval to, k čemu má národ v budoucnu směřovat, čím má být, aby nejen přežil, ale plněji vzkvétal: k samostatnému životu. Ten měl být nejen politicky a hospodářsky, ale hlavně kulturně a mravně bohatší a čistší, než byl život za Rakouska.

Jiní ještě váhali. Měli k tomu své důvody. Viděli výhody, které domácímu hospodářství přinášel rozsáhlý trh říše, v němž měli Češi spolu s rakouskými Němci proti zahraniční konkurenci velký náskok. Argumentovali tím, že rozpadem říše by náš průmysl přišel o odbytiště a naši dělníci o práci (například Bohumír Šmeral).

Konec obranné role

Konec habsburské monarchie otevřel Čechům a Slovákům cestu k vybudování pokrokového liberálního státu s pozoruhodným sociálním zabezpečením a vysokou kulturou. V tom bylo vystoupení našich národů z krunýře habsburské monarchie výhodné. Avšak po jejím rozkladu nebylo už pro nástupnické státy žádného spojujícího nadnárodního programu. Soustředily se na budování svých národních (namnoze vícenárodních) států.

Vytvářely se přednostně předpoklady pro samostatnou existenci, pro zdatné národní hospodářství, pro rozvoj národní kultury. Nějaká integrační myšlenka nebyla populární. Pozdější Malá dohoda byla jen obranou proti maďarským územním nárokům. Samostatné Československo se stalo jedním z nejlépe hospodářsky i politicky vyvinutých států světa. Ale vydrželo mu to jen dvacet let.

Když v třicátých letech vyvstal v centru Evopy agresivní nacistický stát s územními nároky na své sousedy, Československo podlehlo. Kusá mezinárodní záštita, která se opírala přednostně o Francii a Anglii, nefungovala. Nejbližší naše sousední státy, Pilsudského Polsko, Horthyho Maďarsko a nacismu postupně podléhající Rakousko, v nichž už se usadila fašistická či fašizující politika a ideologie, k nám měly spíše nevraživý poměr. V Mnichově se stal náš stát obětí nemorální plichty mezi velmocemi. Brzy nato se území mezi Německem a Sovětským svazem stalo snadnou kořistí Hitlerova Německa.

Ani výsledek II. světové války nepřinesl státům na východ od Německa ochranu před novou expanzí, tentokráte stalinského Ruska (respektive SSSR), které si celou střední a východní Evropu záhy podmanilo. Zase se ukázalo, že tyto státy mezi Německem a Ruskem nejsou samy s to ubránit svou samostatnost. Tyto banální pravdy je třeba znovu připomenout i dnes. Neboť znovu jde o osudovou otázku naší mezinárodní orientace. Zda budeme integrovanou Evropou chráněni proti vojenské, hospodářské i ideové expanzi východních velmocí — či zda se znovu obrátíme k svým nacionálně omezeným starostem a vystavíme se tak znovu nebezpečí izolace, na kterou jsme v nedávné historii už dvakrát doplatili.