Češi věru nemají mnoho důvodů vzpomínat nostalgicky na staré Rakousko. V jednom ohledu je však pohled na funkci této říše pro národy středovýchodní Evropy i dnes užitečný. Plnila funkci obrany proti nebezpečí z Východu: nejdříve proti Turkům, později proti carské ruské říši. Jinak jsme to měli s Rakouskem spíše složité.

I když šli v lecčems Habsburkové i jejich říše Čechům na nervy, kromě reforem — jako byla Palackého představa o federalizaci říše — nikdo z našich politických elit neuvažoval o tom, že by s koncem Habsburků a Rakouska nastalo pro život národů šťastnější období než to, které tu bylo dlouhá staletí pod jejich žezlem. Stále ještě se věřilo, že Rakousko má své historické poslání: chránit tento prostor proti velmocenské rozpínavosti z Východu i ze Západu.

Chápalo se, že malé národy tohoto prostoru by se samy neubránily tlaku velkých sousedů: jednak Ruska, ale také Pruska, které si postupně podmaňovalo menší německé státy. Sblížení Rakouska s Pruskem, k němuž došlo před I. světovou válkou, vyvolalo v českých politických kruzích nedůvěru. Německé nebezpečí se u nás vnímalo citlivěji než vliv dalekého (a ještě k tomu slovanského!) Ruska.

Masaryk byl jeden z prvních, který začátkem I. světové války otevřel otázku týkající se budoucnosti národa po válce. Předvídal rozpad Rakouska a usiloval o osamostatnění Čechů, Moravanů a Slováků v jednom — demokratickém, republikánském — státě. Ve státě bez vládnoucího rodu. Dal tomuto programu účinnou organizaci diplomatickou i vojenskou, formuloval to, k čemu má národ v budoucnu směřovat, čím má být, aby nejen přežil, ale plněji vzkvétal: k samostatnému životu. Ten měl být nejen politicky a hospodářsky, ale hlavně kulturně a mravně bohatší a čistší, než byl život za Rakouska.

Jiní ještě váhali. Měli k tomu své důvody. Viděli výhody, které domácímu hospodářství přinášel rozsáhlý trh říše, v němž měli Češi spolu s rakouskými Němci proti zahraniční konkurenci velký náskok. Argumentovali tím, že rozpadem říše by náš průmysl přišel o odbytiště a naši dělníci o práci (například Bohumír Šmeral).

Konec obranné role

Konec habsburské monarchie otevřel Čechům a Slovákům cestu k vybudování pokrokového liberálního státu s pozoruhodným sociálním zabezpečením a vysokou kulturou. V tom bylo vystoupení našich národů z krunýře habsburské monarchie výhodné. Avšak po jejím rozkladu nebylo už pro nástupnické státy žádného spojujícího nadnárodního programu. Soustředily se na budování svých národních (namnoze vícenárodních) států.

Vytvářely se přednostně předpoklady pro samostatnou existenci, pro zdatné národní hospodářství, pro rozvoj národní kultury. Nějaká integrační myšlenka nebyla populární. Pozdější Malá dohoda byla jen obranou proti maďarským územním nárokům. Samostatné Československo se stalo jedním z nejlépe hospodářsky i politicky vyvinutých států světa. Ale vydrželo mu to jen dvacet let.

Když v třicátých letech vyvstal v centru Evopy agresivní nacistický stát s územními nároky na své sousedy, Československo podlehlo. Kusá mezinárodní záštita, která se opírala přednostně o Francii a Anglii, nefungovala. Nejbližší naše sousední státy, Pilsudského Polsko, Horthyho Maďarsko a nacismu postupně podléhající Rakousko, v nichž už se usadila fašistická či fašizující politika a ideologie, k nám měly spíše nevraživý poměr. V Mnichově se stal náš stát obětí nemorální plichty mezi velmocemi. Brzy nato se území mezi Německem a Sovětským svazem stalo snadnou kořistí Hitlerova Německa.

Ani výsledek II. světové války nepřinesl státům na východ od Německa ochranu před novou expanzí, tentokráte stalinského Ruska (respektive SSSR), které si celou střední a východní Evropu záhy podmanilo. Zase se ukázalo, že tyto státy mezi Německem a Ruskem nejsou samy s to ubránit svou samostatnost. Tyto banální pravdy je třeba znovu připomenout i dnes. Neboť znovu jde o osudovou otázku naší mezinárodní orientace. Zda budeme integrovanou Evropou chráněni proti vojenské, hospodářské i ideové expanzi východních velmocí — či zda se znovu obrátíme k svým nacionálně omezeným starostem a vystavíme se tak znovu nebezpečí izolace, na kterou jsme v nedávné historii už dvakrát doplatili.

Myšlenka jednotné Evropy a dnešní skepse

Po podmanění středovýchodní Evropy Sovětským svazem nastaly v demokratickém táboře západní Evropy k nové snahy o integraci. Vznikala postupně Evropská unie, která se kromě výhod pro hospodářství, volný pohyb obyvatelstva, služeb a kapitálu stala také masivní hrází proti další možné expanzi Sovětského svazu. Na počátku devadesátých let dvacátého století se však překvapivě sovětský blok rozpadl.

Československo se spolu s ostatními satelitními státy takzvaně socialistického tábora stalo během několika let součástí Evropské unie. Členem společenství států, které spojují hodnoty svobody, spravedlnosti, tolerance a demokracie — nejen proti stále existující hrozbě nástupnické Ruské federace některým z východoevropských států. V tom připomíná poslání EU formálně (ale na jiných politických i ideových základech) poslání Rakouska: bránit Evropu před rozpínavostí východních velmocí a uchovat hodnoty, v nichž je zakotvena evropská identita: hodnoty svobody, spravedlnosti — také sociální — stejně jako ideje humanismu, tolerance a lidských práv.

Dnes se však ve východní části Evropy překvapivě ozývají skeptické hlasy právě k této Evropské unii, která vedle poskytování řady hospodářských i právních výhod má chránit i její bezpečnost a identitu. Navíc je provází tendence „transformovat“ demokratické uspořádání „efektivnějším“ způsobem vládnutí, který je shledáván v silné ruce vůdců nově vznikajících hnutí a v takzvané přímé demokracii, o níž zatím existují jen neurčité představy.

Avantgardou v tomto příklonu k autoritativnímu způsobu vlády a zároveň k odklonu od Evropské unie se staly v poslední době státy vedené „silnou rukou“ nových vůdců, Kaczynského Polsko a Orbánovo Maďarsko. Hrozí nebezpečí, že se k nim úžeji přiřadí i Česká republika, kde parlamentní volby přinesly podporu hnutím, vyjadřujícím skepsi k Evropě a ochotu k „přímému vládnutí“ těchto hnutí referendy, respektive silnými šéfy. Hrozí tak nové drobení Evropy, v níž převáží zájmy nacionální nad zájmem kontinentu, který je stále ohrožován tlakem jak Ruské federace, tak v poslední době sílícím, zatím převážně hospodářským vlivem čínské diktatury.

Úzkost z ohrožení identity

Naše identita, kterou bylo možno po implozi komunismu označit jako: prodemokratickou a proevropskou, se tedy v posledních letech začíná měnit. Po vlně proevropanství vznikla ve značné části české společnosti skepse k demokracii i k Evropské unii. Vzrostla nevraživost k cizímu, neznámému, ne-českému. Oživila se nacionální sebestřednost. Stále více se šíří mínění, že EU nás příliš omezuje, že bychom se měli zahraničně politicky orientovat na odlišně (autoritativně či jinak nedemokraticky) řízené státy. Tak tomu chtějí komunisté a podporují to nejen extremisté Okamurova typu, ale i Václav Klaus, podporující aktivně protisystémovou AfD v Německu, či prezident Zeman, stále zřetelněji se přiklánějící k státům, kde je přijímán vlídněji, jako například v Rusku nebo v Číně.

Nahrává tomu i současná krize EU, kde se ozývají hlasy po dvourychlostní Evropě, v níž by se západní státy pohybovaly v politickém, a zejména hospodářském vývoji rychleji než státy, které ještě před třiceti lety náležely do oblasti sovětské nadvlády. Pro nás, kteří jsme se úžeji přimkli k takzvanému visegrádskému společenství, to znamená, že spolu s Polskem a Maďarskem, kde jsou autoritativní tendence politických vůdců nejzřetelnější, se těmito rostoucími tendencemi dostáváme do oblasti „druhé rychlosti“, která navíc hrozí být oblastí pozvolné transformace demokracie v autoritativně řízené státy a společnosti.

Budoucnost Evropy je v naplnění ideje. Program tu je: idea spolupráce, solidarity, společné obrany, společných hodnot — ale skřípe to. Místo nadšení pro nové se obrací mysl k jistotě starého, malého. Sporné však je, zda opravdu také ještě — jistého...?

Křižovatka naší zahraniční orientace

Pro Českou republiku je integrace do většího společenství států nezbytností. Bude jen záležet na tom, zda nová vláda a parlament dají přednost spolupracovat v EU úžeji s „rychlejší Evropou“ západní části — anebo se státy lokálního seskupení visegradské orientace, jejíž postoje jsou do značné míry určovány Polskem a Maďarskem. V těchto státech se způsob řízení státu i společnosti a vlády, parlament i soudnictví řídí stále více přáním politiických vůdců než demokratickými pravidly dělby moci a nezávislosti justice. Vzdalují se tak duchu integrované Evropy, která je k nim v důsledku jejich problematického chování nedůvěřivá.

Východní Evropa, do níž bychom se svou distancí od EU zase jako za komunistů vřadili, by se tak ocitla ve stavu izolace, rozhodne-li se hospodářsky silná západní Evropa pro „větší rychlost“, nebo dokonce podle náznaků některých politiků (Macron, Schulz) vytvoří federální Evropu, do níž už nebudou patřit problematické státy evropského Východu. Uvolnila by se tak znovu cesta ruskému vlivu do východní části Evropy. A není ani vyloučeno, že by byla obnovena i některá nepříjemná opatření, která by omezila integračním procesem umožněný volný pohyb občanů, zboží, služeb i kapitálu.

Celá Evropa by se tak octla v nevýhodném postavení v současné soutěži politické, hospodářské i kulturní jak vůči nedemokraticky řízeným státům jako Rusko, Čína (ale například i k diktatuře spějící Turecko), tak v konkurenci s hospodářskými obry, k nimž na prvním místě patří USA, jejichž nynější prezident rovněž projevuje autoritativní sklony a neúctu k demokratickým pravidlům. Byla by oslabena i v ideovém zápasu proti fanatismu, který Evropu ohrožuje terorismem i jiným způsobem myšlení a hodnocení, jinými představami o smyslu cesty lidstva dějinami.

Problém jistě není v tom, že by většina lidí v České republice nechápala výhody, které jednota evropských států v této světové soutěži poskytuje. Problém je v tom, že velká část lidí přesto chová protievropské nálady a volí hnutí, která mají nejen antisystémové tendence (například okleštění demokracie zvýšením moci „šéfů“, tedy premiéra i prezidenta, při oslabení funkce parlamentu), ale i sklony k tomu chránit naši „suverenitu“ před unijní centrálou v Bruselu i v případech, kdy je to kontraproduktivní.

Například když od nás Unie požaduje, abychom se solidárně připojili k řešení těžkostí, které před Evropou vyvstávají: v případě obrany proti terorismu, řešení migračního výbuchu, ve vyrovnávání nesrovnalostí mezi státy v oblasti práva, sociálního zabezpečení, státních rozpočtů, vzdělávacích systémů, komunikační techniky, vojenské obrany i v celé řadě jiných oblastí. Zde působí v naší společnosti a bohužel i v části politického spektra ještě setrvačně mentalita „zalezlosti“ do privátní sféry a do skupinových zájmů z období komunistické diktatury.

U mnohých lidí se zahnízdila mentalita „malého češství“, které se vyznačovalo velkým respektem k autoritám a ke komandu shora, ale malou odvahou k samostatnému myšlení a rozhodování. Také pověstným sklonem k remcání namísto angažovaného nasazení, které vyžaduje odvahu, charakter, pevný názor a také oběti. Mentalita, která selhává tam, kde jde o rozhodnutí v otázkách, které už přesahují horizont zaběhnutého všedního života a vyžadují vysokou míru informovanosti, odvahy a státnického rozhledu.

Přitom ti, kteří projevují nespokojenost s demokracií nebo s EU, vědí jen, že jim tu něco vadí, co je třeba odstranit. Nevědí však, co má přijít namísto toho jako ozdravění. Nemají žádný ucelený program. I hnutí, která získala velkou část voličstva, neví přesně, oč mají usilovat (kromě toho, že chtějí dostat do svých rukou otěže a zdroje státu). Mnoho lidí, bohužel nejen starší generace, se zase upíná k slepé víře v „autoritativní“ osobnosti a mýty, jako tomu bylo v druhé polovině minulého století.

Teď věří mnozí z nich v Zemana, který je straší nesmyslným paušálním ztotožněním všech muslimů s teroristy, a když se opravdu začnou toho tlaku uprchlíků-teroristů bát, slibuje jim, že je od tohoto „nebezpečí“ ochrání. Věří v Babiše, protože to musí být šikulda, když nadělal takové jmění, a slepě se oddávají naději, že dá (prosperující!) stát do pořádku, což budí výhled, že i oni přitom něco získají. Jak Zeman, tak Babiš prošli opojením víry v komunistickou utopii, i když každý nestejně dlouhou dobu a v jiné její podobě: Zeman v té reformní, dubčekovské, Babiš v té pokrytecké, normalizační.

Obě verze však stály na neotřesitelném principu „vedoucí role“ jednobarevné autoritativní (totalitní) vlády, nepřipouštějící žádnou opozici. A kdo překážel, na toho vládce napřáhl svou hůl... V jejich morálce a způsobu myšlení to zanechalo stopy. Ale řadě občanů to nevadí.

Velký český novinář Ferdinand Peroutka, kterého se Hrad pokoušel bezúspěšně očernit, napsal v exilu tato slova: „První věc, které národu je třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem...“ A dodal: „Otázka je, kolika lidem to překáží, že jsou špatné mravy, a kolik lidí se v tom cítí jako ryba ve vodě.“

Platí to i dnes, kdy značná část společnosti propadá morálnímu zhrubnutí a intelektuálnímu zploštění.