Migrace je velice starým procesem. Lidé vždy migrovali, ať již bylo jejich cílem najít lepší „život“, anebo uniknout stíhání ve své zemi. Jedná se o přirozenou součást historie lidstva, a tak lze za první migrační vlnu označit cestu Homo sapiens, který migruje z Afriky do Evropy, jak je zaneseno v archeologických důkazech, a dále třeba cestu židovských věřících, kteří migrovali z Egypta do Palestiny, jak je zaneseno v biblických textech.

Také Češi hojně migrovali. Důvodem byla náboženská perzekuce, ale také hledání levné půdy za „velkou louží“ v 19. století. Migrace je zcela běžná a na její ekonomický rozměr upozorňuje i hlavní hrdina následujících řádků: „Na nějaké lukrativní zaměstnání nebylo tehdy bez prestižní školy pomyšlení. Našel si práci jako popelář a později prodával v kině popcorn a colu. Bylo mu dvacet jedna let, když se ze dne na den rozhodl, že zkusí štěstí v Evropě, a odletěl s několika dolary v kapse zpátky do Prahy.“

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že migrace Čechů v 19. století se označuje především v ekonomických konotacích, ačkoliv termín ekonomická migrace je do značné míry zatížen ideologicky, protože do rozhodnutí migrovat vstupují například i rodinné záležitosti. V případě Tomia Okamury by i leckterý přívrženec SPD mohl zdvihnout varovný prst. Zřejmě by poukázal, že Tomio Okamura migroval do „země svých předků“. Přestože se narodil v Tokiu, a nikoli v Praze, jeho česká maminka ho „opravňuje“ k návratu do „své“ země.

Z tohoto pohledu — díky etnické příslušnosti své matky — může mít Tomio Okamura skutečně právo migrovat do České republiky. Problémem tohoto nacionalizujícího předpokladu však je, že on sám ve svém životopise národní nebo etnické uvědomění neakcentuje. Nepíše o migraci do „země svých předků“, neuvádí diasporickou nebo jakoukoliv jinou formu přináležitosti k „češství“, ať to již znamená cokoliv, ale uvádí především (nikoliv pouze) ekonomické důvody migrace.