Na 21. října letos připadl Mezinárodní den archeologie, který si klade za cíl popularizovat archeologii a přilákat ke svým výsledkům zábavnou formou veřejnost. Tato veřejná oslava archeologie se v České republice koná již počtvrté a z pražských archeologických pracovišť se postupně rozšířila i na archeologická centra, muzea a archeoparky v regionech. Archeologie se v současné české společnosti těší velkému zájmu, je populární vědní disciplínou nabízející veřejnosti jak dobrodružné příběhy z terénních výzkumů, tak vizuálně zajímavé výstavní projekty.

Mohlo by se zdát, že podávání obrazu naší minulosti skrze archeologii je užitečná a vcelku nevinná hra. 20. století nám však nabízí hned několik příkladů zneužití archeologických poznatků, respektive celého oboru pro vytváření národního mýtu. Nacistická Třetí říše hledala své Indogermány a ospravedlňovala svou expanzi, poválečný východní blok včetně Československa investoval nemalé prostředky do výzkumů „slovanských“ hradišť, legitimizující územní nároky Slovanů. Archeologie je ve vytváření národních mýtů tak mocná, že současná Bosna a Hercegovina například staví svoji národní identitu na falešných archeologických výsledcích.

Troufám si tvrdit, že v současnosti česká archeologie neslouží nacionalistickým potřebám, její využití k politickým účelům se však ojediněle objevuje. Mezi příklady bychom mohli uvést zostra kritizovanou knihu Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace editovanou egyptologem Miroslavem Bártou, historikem Martinem Kovářem a důstojníkem generálního štábu Armády ČR Otakarem Foltýnem, které sociolog Stanislav Biler vytýká absenci faktů a dat a opojení mocí hlavního editora. Své původní vzdělání archeologa uvedl při založení dalšího konzervativního uskupení (Česká společnost pro civilizační studia) varujícího před migrací a multikulturalismem i někdejší diplomat a ministr Jaroslav Bašta. Asi zapomněl, že archeologie ze své podstaty zkoumá odlišné kultury a často také multikulturní společnosti.

Berlička pro xenofobní názory

Jak vidíme, archeologie se někdy dostává do pozice berličky podpírající někomu konzervativní vidění světa, někomu by měla dokonce pomoci k legitimizaci xenofobních názorů. Jak pevná však tahle berlička skutečně je? A není už přece jen trošku nahnilá či nahlodaná zubem času?

Jako ukázkový příklad si můžeme vzít rozhovor s archeoložkou Martinou Bekovou, který je nadepsán „Civilizaci ujíždí vlak, můžeme skončit jako římská říše, říká archeoložka“. Při zahlédnutí titulku si člověk řekne, že je dílem editora s bulvárními sklony a má za úkol přilákat čtenáře a čtenářky. Jenže titulek je bohužel jen předvojem obsahu rozhovoru. Ponechme stranou prohlášení o tom, že „znalosti archeologů mohou předpovědět budoucnost“ a „totální propad“, kterým bychom měli být vystrašeni.

Archeoložka Martina Beková předkládá příklad doby stěhování národů, kdy podle ní došlo v celé Evropě k totálnímu rozvratu. Bez nějakých podrobnějších vysvětlení podává obraz Římské říše jako politického a vojenského impéria, které tehdy promarnilo svou šanci. Beková zároveň straší ztrátou civilizačních vymožeností jako ústřední topení a kanalizace, které pozbyli i obyvatelé antické Římské říše.

Zjednodušený obraz kolapsu římské říše pod náporem barbarských nájezdníků je oblíbeným demagogickým nástrojem populistických politiků a političek a pomíjí komplexní charakter tehdejší společnosti a tohoto státního útvaru. Lidé operující s tímto příkladem vůbec nezmíní otroctví, které poskytovalo základní pracovní sílu tehdejší ekonomice. Často se v těchto zjednodušeních ani neobjevuje, že významná část příjmů Římské říše byla založena na expanzivních vojenských výbojích, podrobování a plundrování okolních území. Nežijeme dnes už ale v odlišném společenském uspořádání? Demokratické principy naší současné společnosti, důraz na lidská práva a vědecký pokrok bychom asi jen tak za hlavu házet neměli.

A ústřední topení, kanalizace či veřejné lázně? Kolik procent obyvatel Římské říše mělo přístup k podobným vymoženostem? Do demagogického krámu se samozřejmě nehodí ani spojení ekonomického rozvoje a environmentální degradace. V období Římské říše došlo k bezprecedentnímu odlesnění, které mělo za následek zvýšenou míru eroze, včetně zemědělské půdy.

Beková poněkud nepochopitelně předkládá jako historickou analogii třicetiletou válku, během níž poklesla na našem území i v Evropě populace až o 30 procent. Pokles počtu obyvatel v obou zmiňovaných obdobích může být pojítkem pro Martinu Bekovou, avšak příčiny jsou opět poněkud složitější a sami historici a historičky o tom neustále diskutují. Nelze zapomínat, že Evropa 17. století zažívala krvavé válečné konflikty, jejichž kořeny mohly tkvět například v náboženských sporech mezi katolíky a protestanty, v rozbrojích mezi šlechtou a panovníky či v ochlazení klimatu (malá doba ledová), které vedlo v některých regionech k poklesu zemědělské produkce. Dějiny prostě nejsou tak jednoduché, jak se někteří lidé domnívají.

Pomyslným střelením se do vlastní nohy je spojování poklesu obyvatelstva v těchto historických periodách a současné porodnosti, která je podle Bekové alarmujícím způsobem nízká. To podle ní „otevírá …cestu společnostem, kde je porodnost mnohem vyšší“. Škoda, že místo vyvolávání strachu, se její zájem o současnou nízkou porodnost neprojevil i zájmem o aspekty, které ji přímo či nepřímo ovlivňují. Ani dotazující novinář vůbec nenavrhne souvislost s věkem vstupu do manželství, dostupností antikoncepce, legálních potratů, mírou využívání dětí k práci či úmrtností novorozenců. Sám naopak vybízí archeoložku k vytváření zjednodušených katastrofických scénářů.

Škodlivé informační zkraty

Člověk nemusí mít odborné archeologické vzdělání, aby pochopil, že podobné informační zkratky nejsou právě lichotivé pro jejich autory či autorky, a oboru stejně jako společnosti mohou škodit. Vykreslování zjednodušených scénářů nejrůznějších procesů v minulosti nejenže ukazuje na zásadní neznalosti, ale tyto a podobné zkratky jsou někdy využívány i xenofobními politickými skupinami, jejichž program je často za hranicemi demokratického uspořádání společnosti. Archeologie v tomto pojetí tak spíše přispívá k atmosféře strachu, než aby racionálně podávala informace a argumentovala na základě skutečných vědeckých poznatků.

Migrace, před jejímiž dopady Beková varuje, byla základním interpretačním rámcem archeologie a antropologie první poloviny 20. století a skrze ni se vysvětlovaly veškeré kulturní a sociální změny. Česká archeologie toto paradigma nikdy skutečně neopustila, světová archeologie však v současné době studuje migraci na základě kombinace DNA výzkumů a analýz materiální kultury a snaží se o komplexní pochopení tohoto sociálního fenoménu. S migrací do jisté míry ostatně souvisí i takové aspekty našich životů jako schopnost trávit laktózu, pěstování obilí či využívání jednoho z indoevropských jazyků.

Migrace je důležitým aspektem současné globální společnosti. Je však krátkozraké nevnímat její příčiny jako klimatické změny a sociální destabilizaci. A možná právě klimatické změny, degradace životního prostředí a vyčerpání základních zdrojů jsou nejvážnějšími problémy současné globální společnosti. Staví se k tomu nějak racionálně čeští zvěstovatelé a zvěstovatelky zkázy?

Problémy současnosti i minulosti byly vždy komplexní a stejně komplexní musí být i jejich řešení. S vědomím této složitosti musí i archeologie nahlížet na minulé společnosti a nenabízet přihlouplé demagogické zkratky, které lze jednoduše zneužít k politickému boji o moc. Archeologie, stejně jako každá jiná vědecká disciplína, se musí bránit zneužití a dezinterpretaci svých výsledků. Její poslání nespočívá ve strašení lidí, ale ve fundovaném zkoumání a pochopení minulých lidských společností v jejich maximální hloubce a rozsahu.