Na 21. října letos připadl Mezinárodní den archeologie, který si klade za cíl popularizovat archeologii a přilákat ke svým výsledkům zábavnou formou veřejnost. Tato veřejná oslava archeologie se v České republice koná již počtvrté a z pražských archeologických pracovišť se postupně rozšířila i na archeologická centra, muzea a archeoparky v regionech. Archeologie se v současné české společnosti těší velkému zájmu, je populární vědní disciplínou nabízející veřejnosti jak dobrodružné příběhy z terénních výzkumů, tak vizuálně zajímavé výstavní projekty.

Mohlo by se zdát, že podávání obrazu naší minulosti skrze archeologii je užitečná a vcelku nevinná hra. 20. století nám však nabízí hned několik příkladů zneužití archeologických poznatků, respektive celého oboru pro vytváření národního mýtu. Nacistická Třetí říše hledala své Indogermány a ospravedlňovala svou expanzi, poválečný východní blok včetně Československa investoval nemalé prostředky do výzkumů „slovanských“ hradišť, legitimizující územní nároky Slovanů. Archeologie je ve vytváření národních mýtů tak mocná, že současná Bosna a Hercegovina například staví svoji národní identitu na falešných archeologických výsledcích.

Troufám si tvrdit, že v současnosti česká archeologie neslouží nacionalistickým potřebám, její využití k politickým účelům se však ojediněle objevuje. Mezi příklady bychom mohli uvést zostra kritizovanou knihu Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace editovanou egyptologem Miroslavem Bártou, historikem Martinem Kovářem a důstojníkem generálního štábu Armády ČR Otakarem Foltýnem, které sociolog Stanislav Biler vytýká absenci faktů a dat a opojení mocí hlavního editora. Své původní vzdělání archeologa uvedl při založení dalšího konzervativního uskupení (Česká společnost pro civilizační studia) varujícího před migrací a multikulturalismem i někdejší diplomat a ministr Jaroslav Bašta. Asi zapomněl, že archeologie ze své podstaty zkoumá odlišné kultury a často také multikulturní společnosti.