Troufám si tvrdit, že skoro každý člověk má představu, co je archeologie. Utvrzuje mě v tom skutečnost, že tři čtvrtiny lidí, které potkávám, mi tvrdí, že chtěly být také archeology/-žkami. Samozřejmě ne všem se povedlo, někteří se o to nakonec ani nepokusili, ale i tak se tento zvláštní obor těší někdy až podivné popularitě. A možná také proto byl letos již počtvrté vyhlášen Mezinárodní den archeologie, který připadá vždy na třetí říjnovou sobotu.

Poprvé byla tato událost vyhlášena v roce 2011 jako národní den archeologie institucemi a profesními organizacemi v USA, Kanadě a Velké Británii. Počet účastnících se subjektů se neustále zvětšuje a šíří po celém světě. Základní myšlenkou je podle iniciátorů „oslava archeologie a vzrušení z objevů“ (blíže viz archaeological.org). Letos se k tomuto dni připojila i pražská archeologická pracoviště (bližší info archeologienadosah.cz).

Při této příležitosti je možná příhodná doba se zamyslet nad vlastním smyslem archeologie v současné české společnosti. Běžně totiž do mediálního prostoru z archeologie unikají jen zprávy s titulky „Archeologové našli kostru z doby bronzové“, „Archeologové našli kostru s rakovinou“, „Archeologové odkryli…“, „Archeologové nalezli …“ Odráží však toto skutečný význam archeologie v české společnosti?

Důležitým předpokladem společenské významnosti jakéhokoliv oboru je jeho organické zapojení do celospolečenského dialogu, do řešení problémů, které společnost tíží. Archeologické instituce mají v tomto ohledu zákonem jasně daná práva a povinnosti, a proto plní zejména funkce ochrany či záchrany společného kulturního dědictví.

Archeologové/-žky jsou tedy kurátory/-rkami archeologických sbírek muzeí, provádějí záchranné archeologické výzkumy na lokalitách ohrožených stavební činností, zajišťují také uchování kulturního dědictví v jeho nezměněné podobě, tedy přímo v krajině. Mezi výstupy archeologie směřující na společnost jaksi více viditelně patří například početné muzejní výstavy s nejkrásnějšími nálezy nebo naučné stezky skrze krajinu s viditelnými pozůstatky činností lidí dávno minulých.

Archeologické expedice univerzit a jiných vědeckých pracovišť se účastní kulturní diplomacie a šíření snad dobrého jména českých vědeckých týmů v zahraničí. Nezanedbatelným dílem se také vědecké týmy s archeology různých institucí podílí na základním výzkumu, ať už v jeho terénní (rozuměj „kopací“), laboratorní či teoretické formě. Očividně je toho hodně, co skupina několika set archeologů/-žek zaměstnaných v ČR zvládne. Jedno mi však stále trochu chybí. Právě ono zapojení do diskusí nad celospolečenskými problémy.

Česká archeologie je tradičně velmi spojena s oborem historie, z čehož plyne obliba zkoumání a prezentace velkých historických témat a událostí jako např. příchod Keltů, boje římských legií, příchod Slovanů na současné území ČR, vznik Velkomoravské říše či počátky státnosti západních Slovanů.

Dodnes je česká archeologie ve velké míře spojena s udržováním základních národních mýtů o příchodu Slovanů, slovanskosti raněstředověkých „státních“ útvarů a stále tak částečně žije z etnické tenze vrcholící ve střední Evropě v době 2. světové války.