Křesťanská antropologie je jedním z nejcennějších pokladů lidstva. Proč je tak pravdivá a bohatá? Především proto, že není jen úzce křesťanská: vstřebala dědictví orientálního mudrosloví, hebrejské Bible, řecké filosofie, římského práva a v posledních desítiletích čerpá podněty i z hinduismu nebo buddhismu.

Mnoho lidí v Česku však dnes vnímá křesťanství (jistěže i vinou křesťanů) jako beznadějně překonané, nudně moralizující nebo chorobně despotické. V lecčems mají pravdu; ale s odmítnutím křesťanství často odvrhují i ony velké tradice, které křesťanství evropské kultuře zprostředkovalo. A málokdo hledá mimo křesťanství tak důsledně, že se dopátrá jiných zdrojů skutečné životní moudrosti.

Jako jednoduchý příklad si vezměme tuto radu svatého Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1. list Tesalonickým, 5, 21—22) Jde jen o prostinké doporučení; ale stačí se trochu zamyslet a uvědomíme si, jak zřídkakdy se jím většina z nás snaží řídit.

V některých životních oblastech totiž ustavičně zkoumáme a zkoušíme ledacos, aniž bychom se snažili najít to „dobré“ a držet se ho. V jiných oblastech se zase zuby nehty držíme toho, co sami pokládáme za dobré, a všechno ostatní předem odmítáme prozkoumat.

Ještě výrazněji se vytratilo povědomí o tom, jak se chránit „zlého... v každé podobě“, tedy o tom, čemu se v křesťanské tradici říká „rozlišování duchů“.

Další příklad: máloco postihuje žádoucí rovnováhu mezi činností a „nečinností“ lépe než benediktinské motto ora et labora, „modli se a pracuj“. (Na mysli vytane třeba také taoistický pojem „nečinnosti“, wu wei; ale nechci se dopouštět povrchních mezikulturních srovnání.)