Na uplynulou neděli připadla v liturgickém kalendáři slavnost Ježíše Krista Krále, jeden z mých oblíbených svátků. Slaví se vždy koncem listopadu — v době, kdy se v našich zeměpisných šířkách do všech koutů rozlézá největší temnota.

Je pravda, že nejkratší den roku nastane až za měsíc. Ale ve srovnání se zešeřelým sklonkem listopadu mi prosinec vždycky připadal jako měsíc všech možných světel, skutečných i symbolických: přibývající svíce na adventním věnci, mikulášské průvody, svatá Lucie (i když se u nás neslaví), rozsvícené obchody, Vánoce, Silvestr a občas i třpytění sněhu.

Slavnost Krista Krále připadá na poslední neděli liturgického roku; a pokaždé ve mně vyvolá mnohem silnější pocit konce než 31. prosinec nebo 31. srpen:

Přibouchli temnici,

až zafičelo. Z deváté

truhly si červotoč

hlodá brázdu.

Čas se hroutí sám do sebe a všechna jeho vlákna se sbíhají v jediném bodě. V něm — vskrytu — se ale přeskládají v nový začátek; asi jako když se uprostřed Lynchova filmu Mulholland Drive otevře záhadná modrá krychle, vtáhne do sebe postavy i děj a celý příběh se začne odvíjet zas jinak.

Označení „Kristus Král“ se opírá o prastarou tradici, starozákonní, novozákonní i ikonografickou. Slavnost samu však vyhlásil až roku 1925 papež Pius XI. a její smysl — Kristus stojí nad všemi pozemskými vládci — úzce souvisí s politickými zápasy 20. století.

S výkřikem „ať žije Kristus Král“ například umírali křesťané zabíjení ve španělské občanské válce.

Byli to mučedníci víry vraždění ve jménu nelidské ideologie? Anebo zaslepení pomahači utlačovatelského společenského systému?

Ve 30. letech se většina lidí bez váhání přiklonila k první nebo druhé interpretaci. Kupříkladu George Orwell téměř vždy dokázal spojovat jasné politické postoje s úctou k jednotlivci a s požadavkem „obyčejné slušnosti“ (common decency).

Ale v Holdu Katalánsku Orwell odbývá zabíjení španělských kněží jen kratičkou chladnou zmínkou a s lítostí podotýká, že barcelonští anarchisté při svém ničení kostelů ušetřili Gaudího chrám Sagrada Família.

Dnes, o tři čtvrtě století později, se už od vyhroceného znění obou otázek můžeme odpoutat.

Stavět křesťanství a demokratickou levici ostře proti sobě totiž není zapotřebí. I proto, že jde o skutečnosti různého řádu, zcela odlišné strukturálně i vývojově.

Jejich boj vypukl shodou historických náhod. V 19. století, kdy se začalo rozvíjet hnutí za politická a sociální práva, křesťanské církve sotva byly — jako tolikrát předtím v dějinách —emancipační silou. Spíš jen vedly vleklou ústupovou kulturní válku a na nové podněty reagovaly alergicky.

Dnes je situace přinejmenším v Evropě jiná. Církevní představitelé vyzývají věřící k zapojení do demokratické politiky; a žádná moudrá demokratická strana nebude vypuzovat křesťanské členy nebo odrazovat křesťanské voliče.

To neznamená, že by politika a náboženství měly splývat. Naopak: hořké historické zkušenosti nám Evropanům jasně ukázaly, že oběma těmto oblastem svědčí nejvíce, když si od sebe udržují odstup.

Přitom se ale mohou a mají navzájem inspirovat.

V čem může archaický obraz „Krista Krále“ obohatit současnou politickou praxi? Především v tom, jak problematizuje běžné představy o výkonu moci.

Už Starý zákon líčí vznik izraelského království jako sporný krok: lid si žádá „krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ Hospodin zdráhavě souhlasí, ale s výtkou, že „zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval.“ (První Samuelova, 8, 5—7) Lidé se dobrovolně zříkají osvobozujícího Vládce (vyvedení z Egypta!) a poddávají se útlaku pozemských panovníků.

Mezi Ježíšovými výroky najdeme řadu jasných odmítnutí běžného pojetí hierarchie a vlády: „Králové panují nad národy a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.“ (Lukáš, 22, 25—26)

Skutečné království — vyvozuje Ježíš — je království Boží: „Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (Lukáš 22, 29—30)

Vytrhneme-li druhý citát z kontextu, může nám připadat, že Ježíš kázal jen jakousi mlhavou zásvětní útěchu. To by byla karikatura křesťanství. Biblický Bůh totiž podrývá zaběhané pořádky a zvetšelé představy v celém průběhu lidských dějin.

Činil tak v minulosti — „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“ (Lukáš 1, 52) — a činí tak právě tady a teď.

Nemusí jít jen o přímočarou vylučovací strukturu ne A, ale B („avšak vy ne tak“). Některá klíčová biblická místa mají složitější strukturu A, a přece B.

Například Izajášův trpící služebník — pro křesťany předobraz Ježíše — sice byl „tak opovržený, že jsme si ho nevážili“, přitom však „byl proklán pro naši nevěrnost“ a díky své spravedlnosti nakonec „zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny“ (Izajáš 53, 3—5, 11).

Když Ježíš před svým ukřižováním nechá vojáky, aby ho vyhastrošili do nachu a klaněli se mu, strpí bez odporu to, co mocní tohoto světa snášívají ze všeho nejhůře — výsměch. A přece (v tom tkví pointa scény) jedině on je skutečný Král. Zdání a skutečnost, maškaráda a niterná pravda se stýkají.

Struktura A, a přece B neurčuje jen popisy Ježíšova utrpení, ale například i podobenství, ve kterém sám přirovnává Boží království (přesněji: kralování) k hořčičnému zrnku: „Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ (Marek 4, 31—32)

Ve skrytu tmavé půdy — stejně jako v temnotě končícího listopadu — se rodí to nejcennější; ještě tu není, a přece už tu je. Tento moment vyjadřuje dynamiku naděje. A kdykoliv takový okamžik nastává, nadchází Boží království. Ať už se tak stane v „politice“, „náboženství“, „kultuře“ nebo v kterémkoliv jiném z chlívečků, do kterých jsme si rozparcelovali Boží stvoření.