Štědrý den slavíme v Plzni a máme s tím spojené jisté pochůzky. Jedna z nich vede na ústřední hřbitov, teplými světélky svíček a olejových lampiček osvícenou zahradu klidu a pokoje, který vyniká tím spíš, že naproti přesvětluje nebe velkokapacitní TESCO. Nechtěli jsme za žádnou cenu jít do žádného supermarketu, ale nakonec jsme v Tescu museli koupit sirky, abychom mohli zapálit svíčku na hrobě části našeho rodu. Je směšné kupovat sirky v Tescu, ale když to jinde nejde, je to nutné — a já jsem to považovala za upozornění osudu, abych se neskrývala ve starosvětské idyle hřbitova, když kolem mě se děje cosi protivného, nepochopitelného — ale neodvratného. Na hřbitově už jsou nové hroby Vietnamců, už tady v Čechách zemřely babičky dětí, které dokonale mluví česky a dobře se orientují v naší společnosti. Vietnamská babička má na hrobě fotku — podle ní můžu zodpovědně tvrdit, že pohřbená je žena a křesťanka, když je na Ústředním hřbitově v Plzni uložená do země a na jejím hrobě je kříž.

Druhá pochůzka je na biskupství, kde se odpoledne koná hostina pro sociálně potřebné a vyloučené. Scházejí se na ní nejen bezdomovci, ale i lidé chromí, se  spastickou obrnou, jednooká Anežka, starý cikán, mladý Rom, zlá babička, která letos poprvé přišla bez svého Vojtíška, kterého neustálým peskováním a předhazováním vypiplala ze všech možných tiků, takže dnes je už druhým rokem lakýrnickým učněm. Protože ho někdy vidíme, jak kouří před nádražím, říkali jsme si, jestli přijde. Já jsem hlasovala, že ano, protože ho babička musí přece každý rok předvést panu biskupovi, kterého tolik ctí a který jí dodá odvahy do dalšího roku její obětavé a jistě chvílemi pro Vojtu nesnesitelné péče. Ale nevyhrála jsem, Vojta se „hodil marod“, už má vlastní vůli a nechce být předváděn jako výchovný úspěch. Ostatně — kdyby babička věděla, že Vojta kouří, asi by musel před panem biskupem klečet v koutě, a to by nepřežil.

Z hostiny zbývalo tolik polévky a bramborového salátu, že se bohatě najedli i povaleči z podchodu i se svými psy. Těm se vynese stůl do průjezdu, protože uvnitř v sále je zakázáno kouřit a psi tam také nesmějí.

Letos na povaleče a pankáče nezbylo, nezbylo ani na známého a protivného somráka, který každého, kdo mu nedá peníze, prokleje slovy „jsi zlý — zlá“. Možná se víc šetří a možná je víc chudých a skutečně potřebných. Před několika lety jsme se zde setkali s velkou klientelou Ukrajinců a jiných dělníků slovanských jazyků, druhý den jsme je pak všechny potkali na nádraží. Ale jejich doba skončila — letos nebyl na charitním večírku ani jeden, přestala pro ně být práce. Zato bylo společnými silami potřeba pomoci domů dvěma mladým Rumunům, kteří byli oloupeni agenturou a zůstali bez prostředků v Plzni. Pomohli jim členové klubu milovníků upírské literatury, protože jednak milují Rumunsko, jednak trochu umějí rumunsky, jednak to znají tam, odkud ti dva mladí pocházejí, a také znají pravidelnou soukromou přepravu. Co bude s těmi dvěma doma, už nikdo neví. Celý příběh s upíry nijak nesouvisí — nebo souvisí, ale vypadají a projevují se jinak než kníže Dracula (ledaže by si zařídil otrokářskou agenturu).

Cestou zpátky nosíme svíčku J.K.Tylovi, který v Plzni zemřel ve strašlivých mukách ve dnech trhu, kdy byla nouze o kvartýr a nebýt premonstráta Josefa Františka Smetany, který mu zajistil ubytování v měšťanském domě, zemřel by někde v chlívě na slámě. To bylo v červenci, takže ten známý příběh je obrácený v každém ohledu: nebylo to v zimě a nešlo o narození. Tyl, pokud si to už nepamatujete, přijel do Plzně zemřít ze zájezdu do Domažlic, byl celý žlutý a nejspíš v akutní fázi rakoviny jater. Premonstrát Josef František Smetana zorganizoval a zaplatil i jeho pohřeb.

Národní dramatik je pohřben na Mikulášském hřbitově nedaleko centra, kde se už nepohřbívá a svíček na něm není ani zdaleka tolik jako na dosud činném hřbitově ústředním. Sem tam někdo ji zapálí baronu Emilu Škodovi, protože toho každý zná a jeho dílo je nesporné. Dílo Tylovo je sporné, moc nás dnes nezajímá, navíc jeho hrob se stal záminkou k bolševické úpravě celého hřbitova, takže z „božího pole“ se stala promenáda vyprojektovaná k oficiálnímu kladení věnců. Což je teď ale už jedno, protože k Tylovu hrobu kromě nás (a jednou herce Stanislava Zindulky s vnuky) nikdo nic neklade.

Tentokrát jsme šli na mši v deset hodin večer do františkánského kostela Nanebevzetí Panny Marie. V Plzni je několik kostelů a ta nejslavnější vánoční mše se koná pokaždé v jiném — mám na mysli tu, kterou slouží sám biskup František Radkovský. Tentokrát to tedy bylo u františkánů, kde je betlém v životní velikosti postaven před oltářem, takže obětující kněz stojí skutečně mezi oslem a volem, Panna Maria mu vykukuje přes rameno a tři mudrcové přicházejí jakoby ze sakristie. Kostel byl plný, a lidé v lavicích nebyli sváteční návštěvníci, ovládali liturgii a většina jich šla k přijímání. Byla to důstojná a srdečná mše, pan biskup hovořil přirozeně, nekázal žádná velkolepá moudra, ale připomněl Mariinu sílu a Ježíšovu oběť. Přisluhovali mu tři kněží — stařičký pater Václav Škach, kdysi farností v Mnichově u Mariánských Lázní, srdečný člověk, vzdělanec se srdcem venkovana. Člověk a kněz, který uměl získávat pro víru, protože každého chápal, nikoho nenutil a sám byl příkladem šťastného života ve službě Bohu. Druhý byl děkan Soukup, který přišel do Plzně z Domažlic a jehož bratr architekt vykonal velmi mnoho pro obnovu kostelů v plzeňské diecézi a prezentaci duchovního umění. Třetí kněz byl františkán a toho neznám, ale na jeho místě jsem si představovala bratra Michala Pometla, kněze s rukama jako lopaty, bosého obra v kutně, kterému člověk věřil, že dokáže postavit kostel vlastníma rukama jako svatý František v papežově snu.

Všichni ti muži před oltářem jsou už staří, i nejmladšímu s biskupskou mitrou už bylo sedmdesát, a jsou to muži, kteří spolu zakládali plzeňskou diecézi s její charitou a školami a postupně opravenými kostely. Jejich fary byly v osmdesátých letech centry duchovního odporu proti režimu pozdního reálného socialismu, shlukovali se kolem nich lidé hledající jiné než hmotné životní perspektivy, toužící po společenství a užitečné činnosti. Žádný z těch mužů nebyl po převratu prelát ani se nepřátelil s politiky. Všichni měli humor — a biskup František kromě toho krásně zpívá a zaštiťuje chrámovou hudbu. Jenomže všichni jsou už staří, od založení diecéze v roce 1993 uplynulo už sedmnáct let a vedle nich nestojí nikdo podobného formátu.

Založení diecéze v západních Čechách bylo důležitým momentem obnovy společnosti po roce 1989 a církevní představitelé byli celkem pochopitelně ve svých postojích státotvorní, k procesu společenských změn se stavěli pozitivně a usilovali o společenskou shodu. Mám s tím slušnou publicistickou zkušenost. Myslím si však, že by té loajality mohli už nechat, že by měli umět zvednout hlas, když se děje nespravedlnost, a postavit se za lidi, jimž se děje bezpráví. Na odpoledním charitním setkání jsme viděli, že jich neubývá, ba naopak. Chtěla bych vidět mladé kněží (tak, jako byl mladý dnešní biskup Radkovský, když působil ve Františkových Lázních a táhli jsme se za ním pro jeho věcnost a intelekt a přesné pojmenovávání věcí), jak vystupují proti stokrát novinami omletým nepravdám a manipulacím, jak se zastávají přírody a kultury a výchovy a vzdělání. Jak vyzývají k solidaritě, ne jenom k charitě, jak berou na svá bedra osudy lidí, kteří si nevědí rady.

Dávala jsem dobrý pozor na kázání a bylo mi líto, že se v něm nemluvilo o prostotě a střídmosti v nárocích, které by nebyly jenom jiným pojmenováním pro takzvané úspory, ale skutečným životním postojem. Nebyla řeč ani o tom, že není třeba přijmout, co se nám vnucuje, tak jako Ježíš odmítl respektovat farizeje a zákoníky.

Sestava celebrujících kněží, promíchaných s postavami betlémského výjevu, mě dojala, připomnělo mi to, jak už řečeno, jejich velký kus práce na založení diecéze. Ale cestou z kostela jsem musela myslet na to, že by té konformity mohlo být v katolické církvi méně — vždyť většinová společnost církev stejně ráda nemá nebo je jí v lepším případě lhostejná a hledající tímto způsobem těžko osloví. Vždyť je globální a univerzální, tak by snad nemusela být tak při zdi. Protože ta zeď je stěnou supermarketu TESCO proti hřbitovu a protihlukovou stěnou u dálnice a zdí rozdělující biblickou krajinu ve dvě nepřátelské půle a zdí, oddělující panstvo od poddanstva na okraji města.

Ale třeba to zásadní slovo uslyšíme o Velikonocích — při kázání budu dávat pozor.