Toto není ovšem žádná aktualita, to se jen tak pozdě rozhoduju napsat, co mi napadlo dřív.

Někdy otvírám zpěvníky a čtu si, brnkám na piáně či dokonce zpívám lidové písničky. Tak jsem přišel na valašskou píseň, která mě potěšila prostotou své myšlenky, průzračností své třídílné (seriálové) stavby a hlavně vyřešením, po němž se člověku chce žít o kousek dál (víc).

1. Dyž sem nebýl doma,

    stala se ně škoda.

    Zebrala ně mou chaloupku,

    zebrala ně voda.

Živelní pohroma, proti níž je člověk bezbranný. Vlastní silou ani nemůže škodu napravit. Prosit sousedy, žádat úřady, a kde vzít peníze na materiál, a povoz, a dlouho žít v nepohodlí! Je to těžká zkouška, správný křesťan však obstojí, jináč by s tím přece nešli do televize. Jsme zvědavi, čeho se autor odváží v druhém dílu.

2. Šél sem do kostela,

    tam sem prosíl Boha,

    aby ně tu mou chaloupku

    navrátila voda.

Zkoprněli jsme a chechtáme se. Také jsme kdysi věřili, chodili do kostela, oddalovali jsme své hříchy, dokud to trochu šlo, ale život nás jinak poučil než Písmo: primářem se stává udavač nebo kariérista. Má nás ten Dietl za voly?

3. Dyž sem domů přišél

    chaloupku sem našél

    přece ten Bůh všemohoucí

    mú prosbu vyslyšél.

Usmíváme se s podezřením, že jsme přece jen dojati. V původní čistotě drze nám hledí do tváře naše mladistvá víra. Ne, nijak nám nevyvrací naši zkušenost s lidmi, s kostelem a národním výborem, pouze nám připomíná, že tak tomu nemělo být a nemá. Lidová píseň nám nelže, život a kostel nás obelhal. Slyšel kdy kdo, že nejlepší lékař stal se přimářem? Pravdou však je, že by se jím stát měl. Vidíme prolhanost seriálu: Naše chaloupka nikdy nebude zpátky na svém místě, protože o tom rozhoduje kalná povodeň valící se vždycky odněkud, kam nemáme vstup. Ale kdyby byl Bůh či kdyby seděl tam, jak jsme se učili, stalo by se, co nám autor vykládá. Nebo kdyby autor byl Bůh.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 3, březen 1981.)