Dvakrát o dialogu křesťanů a marxistů

Filip Outrata

Dialog marxistů a křesťanů není jen důležitou kapitolou našich dějin, ale i výzvou pro křesťany a levičáky těchto dní. Bez poctivého dialogu s vlastní tradicí se však daleko nedostaneme.

Hned dvě zajímavá setkání připomněla během uplynulého měsíce marxisticko-křesťanský dialog v Československu, pozoruhodnou a dodnes podnětnou součást našich moderních dějin. Nešlo přitom jen o ohlédnutí za uzavřenou historickou kapitolou, ale i o pohled na současnost a budoucnost.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Konference pořádaná Filosofickým ústavem Akademie věd na téma Marxisticko-křesťanský dialog v Československu přinesla odbornější, spíše historický pohled na dané téma. V sedmi blocích se téměř dvě desítky přednášejících (příznačně pouze mužů) věnovaly postupně dialogu jako takovému a jeho možnostem, výrazným osobnostem (Milan Machovec, Robert Kalivoda, Egon Bondy, Vítězslav Gardavský, Josef Lukl Hromádka, Jiří Němec a další) i jednotlivým tématům.

Komornější veřejná debata pořádaná v pražském dominikánském klášteře v rámci projektu Nádvoří národů se pak zaměřila více na přítomnost, na inspiraci, kterou samotná idea dialogu marxismu a křesťanství dodnes přináší, stejně jako na obavy, které dodnes u některých vzbuzuje.

Obě setkání měla také svůj význam pamětnický. Mezi účastníky konference byli přinejmenším dva křesťané angažovaní v marxisticko-křesťanském dialogu 60. let, shodou okolností po jednom za evangelické (teolog Jakub S. Trojan) i katolické (filosof Karel Floss) křesťanství.

Pohled do historie

Podmínkou možnosti dialogu marxistů a křesťanů byl souběžný pohyb, který přibližně současně v druhé polovině 60. let posunul jak československý politický režim, tak křesťanství, konkrétně římskokatolickou církev po 2. vatikánském koncilu, k větší otevřenosti a „dialogičnosti“ ve smyslu akceptace druhého jako partnera, nikoli pouze jako objektu represe či obracení na pravou víru.

Nejdůležitější události v dějinách československého marxisticko-křesťanského dialogu, ekumenický seminář v Jirchářích jako pravidelná platforma setkávání či mezinárodní konference v Mariánských Lázních na jaře 1967, kde se významní marxističtí myslitelé formátu Rogera Garaudyho sešli se špičkami evropské teologie Johannem Baptistou Metzem či Jürgenem Moltmannem, byly všechny plodem pražského jara.

Mariánskolázeňská konference přitom může pomoci nahlédnout limity dialogu v podmínkách represivního (byť slábnoucího) režimu zaštiťujícího se marxistickou ideologií. Omezením vnější povahy byla stálá kontrola režimu nad dialogem, jak nad jirchářskými setkáními tak nad mezinárodní konferencí.

Vnitřním limitem pak byla jistá tematická omezenost, upřednostňující obecná témata před těmi s návazností na konkrétní situaci, např. politické svobody v podmínkách československého režimu.

Spektakulární mezinárodní konference, i v podmínkách československého jara 60. let ojedinělá, dobře ukazuje i další omezení dialogu, totiž disproporci mezi počtem účastníků z obou stran. Na mariánskolázeňské konferenci bylo zhruba 170 křesťanů oproti třem desítkám marxistických intelektuálů. I v dalším průběhu dialogu někteří z jeho marxistických účastníků (například Milan Machovec) de facto svá marxistická východiska opustili.

Zajímavý „epilog dialogu“ přinesla v 80. a 90. letech korespondence významného českého teologa Karla Skalického s několika marxistickými či postmarxistickými intelektuály, Zdeňkem Mlynářem, Jiřím Pelikánem, Arnoštem Kolmanem a hlavně „ateistou z Boží milosti“ Františkem Janouchem.

Podstatným rozměrem (každého skutečného) dialogu je rozvíjení vztahů a vytváření dialogické otevřené kultury. Její absence se, pohledem Skalického korespondence, v ne příliš lichotivé podobě projevila v 90. letech, kdy nedialogický reálný socialismus vystřídal mnohdy stejně nedialogický antikomunistický divoký kapitalismus.

Dialog křesťanů a levice dnes

Debatní večer v dominikánském „nádvoří národů“ ukázal, že dialog křesťanů a marxistů, v dnešních podmínkách přesněji křesťanů a post- či neomarxistické levice, není ničím samozřejmým a snadným ani dnes.

Z tří hlavních hostů jeden, filosof Jan Sokol (další z pamětníků dialogu 60. až 80. let) byl skeptický či přinejmenším ostražitý ke křesťansko-levicovému dialogu jako takovému. Bylo znát, že považuje tuto kapitolu za víceméně uzavřenou a v jeho případnou budoucnost velké naděje nevkládá. Slovy Jana Sokola: Byli to přece jen komunisté, někteří byli úředníky ústředního výboru, to se nedá zapomenout.

Druhý z hostů, filosof Michael Hauser, zopakoval základní otázku jednoho z hybatelů marxisticko-křesťanského dialogu, filosofa Milana Machovce: Mohou si křesťané vzít něco od marxistů (levice), a naopak? Tato otázka zůstává klíčová v jakémkoli politickém, sociálním či ekonomickém kontextu.

Podle Hausera je situace oproti 60. či 70. letům složitější v tom, že na ateistické straně dnes málokdo nahlíží na křesťanství tak vstřícně jako „chápaví ateisté“ typu Machovce. Dnešním ateistům chybí schopnost pochopit křesťanství „v jeho výšinách“. Bez ní se ale nelze prokopat ke skutečně nosným a podstatným myšlenkám.

K nim mají pohříchu mnohdy daleko i ti, jimž by daná tradice měla být vlastní. Podle Václava Umlaufa, třetího z hlavních hostů debaty, je dnes stejná myšlenková vyprázdněnost věřících i politické levice. Svobodný člověk je vzácný úkaz v každém prostředí a režimu, soudí Václav Umlauf, jezuita a neúnavný inspirátor a organizátor sociálně zaměřených křesťanských aktivit.

A nahlédnutí do budoucnosti

Jak by mohla vypadat živá a přínosná budoucnost křesťansko-levicového dialogu ve  vyprázdněném českém post-komunistickém kontextu? Křesťané i dnešní levice, marxistická, postmarxistická či jiná, mají společný úkol v hledání alternativ k dnešnímu systému. Úkol v mnohém obdobný tomu, jemuž v Chartě 77 společně čelili křesťané a marxisté tváří v tvář byrokratickému a represivnímu režimu „reálného socialismu“.

Z křesťanské perspektivy je důležité dodat, že „systémem“ není myšleno konkrétní politické uspořádání, ale jakékoli struktury (slovníkem teologie osvobození: struktury hříchu), které zbavují člověka života, základního zajištění, důstojnosti a svobody. Tyto struktury se čistě nepřekrývají se stávajícími politicko-ekonomickými systémy, ale jdou spíše napříč nimi. Pluralitě „struktur hříchu“ odpovídá i mnohost alternativ.

Hloubce křesťanské zvěsti odpovídá poznání, že stejně jako „struktury zla“ mají společný kořen v lidské touze hromadit a vládnout, mají i alternativy k nim společný zdroj ve stejně tak lidské a stejně tak hluboce zakořeněné touze sdílet se, usilovat o dobro a spravedlnost.

Křesťanství, otevřené ze své podstaty eschatologickému horizontu a žijící z budoucí naděje, ne z přítomných jistot, se zkrátka nemůže spokojit s pouhým přitakáním panujícímu systému se slovy „není alternativ“. Takové křesťanství by zradilo sama sebe. Stejně jako levice, která by prodala prosazování politických a sociálních práv pro všechny za přístup k moci, ať již v jakémkoli politickém režimu.

Dialog mezi křesťany a levičáky není možný bez poctivého dialogu levičáků i křesťanů s vlastní tradicí, s tím lepším v ní. Bez poctivého studia a pracného vytváření a udržování vztahů a míst setkávání a sdílení žádný skutečný dialog nevznikne. Naštěstí dnes, jak se zdá, podobná místa vznikají a hledají si svou cestu; nelze než si přát, aby se jim dařilo zachovat si otevřenost pro podněty tradice vlastní i „té druhé“.

    Diskuse
    November 28, 2013 v 5.43
    Díky za zajímavý text, pane Outrato. Všichni bychom měli přemýšlet o tomto tématu.
    MH
    November 28, 2013 v 21.55
    Odkaz
    Odkaz na diskusi Křesťané a marxisté

    http://www.flu.cas.cz/cz/krestane-a-marxiste-debata-5-11-2013
    PL
    November 29, 2013 v 11.59
    diskuse
    poslechl jsem si diskusi, ale chybělo mně to nejdůležitější. 1) Pokus o porovnání cílů. Jaký je cíl marxistů? Jaký je cíl křesťanů? Jaká společnost? S jakými vztahy mezi lidmi? Ke svobodě? K vlastnictví?
    2) pokus o porovnání náhledu na současný stav společnosti
    3) pokus o porovnání receptů na stav společnosti
    .
    nicméně díky alespoň za taková setkání ...
    November 29, 2013 v 17.57
    Ad pan Letko - porovnání cílů
    Jaký je cíl marxistů? Jaký je cíl křesťanů? Copak to jsou nějaké pevně organizované skupiny s jednotnými cíli, náhledy a recepty? Jedná se pouze o jednotlivce, z nichž každý možná má úplně jiný názor.
    PL
    November 29, 2013 v 19.39
    ad paní Hájková
    nejde o organizaci ale o ideje. Pokud si vzpomínám cílem marxistů by mohla být rovnost lidí - každý podle svých schopností každému podle jeho potřeb. Nebo ne? Nešlo mi samozřejmě o cíle, jako že jeden se chce oženit a druhý zůstat svobodný apod....
    November 29, 2013 v 19.59
    Podstatné je, že marxisté dnes téměř neexistují. Tedy v nějaké "čisté" podobě. Existují pouze lidé, kteří jsou více či méně marxismem ovlivnění. A i těch je velmi málo. Nejsem si jistá, že cílem všech těchto lidí marxismem ovlivněných je rovnost lidí - tedy každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Což je mimochodem podstata komunismu (tedy toho opravdového, ke kterému se mělo údajně dospět).
    Na druhé straně křesťanů je lidově řečeno "hafo", ale ani oni nemají všichni nějaké stejné cíle. Mezi mnohými z nich jsou rozdíly, dá se říci "jako nebe a dudy".
    PL
    November 29, 2013 v 20.12
    tedy bez cíle?
    nemáme-li společný cíl, těžko hledat společnou cestu. Není divu, že je společnost tak atomizovaná. Nejde o to, že by všichni marxisté či všichni křesťané museli nutně mít společný cíl. Každý by měl být schopen definovat ten svůj a zasadit jej do marxismu či křesťanství. Ostatně komunisté se k Marxovi stále hlásí, ne? A je jich cca 15procent. Domníval bych se , že třeba právě na té rovnosti by se křesťané a marxisté mohli shodnout. A pak vysvětlit co si pod ní představují.
    November 29, 2013 v 20.23
    Panu Letkovi
    Jistě, že by se křesťané a marxisté mohli shodnout. O tom vůbec nepochybuji, Jenom to nesmíme chápat jako spojení nějakých celků. Sjednocení všech marxistů a všech křesťanů je totiž nemyslitelné. Moje představa je jiná. Ne sjednocení, ale průnik. Tedy NĚKTEŘÍ marxisté pochopí křesťanství a NĚKTEŘÍ křesťané pochopí zase marxismus. A jejich cíle mohou být úplně stejné.
    November 30, 2013 v 8.56
    Roger Garaudy
    jeden z někdejších protagonistů řečeného"dialogu" skončil, pokud si to dobře pamatuji, jako mohamedán.
    -- No,není to truchlivé?! --
    Co spojuje křesťany a marxisty, kromě toho, že jsou lidé? Zdá se mi, že to je (blbě řečeno) humanismus. A co je rozděluje? Možná osvícenství? (Na které se dnes tak rádo plive. Ale: čtěme Kanta - tam to "všechno je"!)

    -- Myslím, že marxistů je opravdu jak šafránu - do módy přišel spíš buddhismus, new age, zelené blouznění, politická korektnost, zkrátka kdeco .... -- Marxismus se takříkajíc "omrzel". A navíc se z toho slova stala nadávka.
    -- Já se za marxistu považuji, ale pokud se mne zeptáte, co tím myslím, bude těžké najít odpověď. Vím, že nejsem ani "neomarxista" ani "postmarxista".
    (pokračování příště)
    PL
    November 30, 2013 v 11.51
    budu se těšit pane Zilzere
    třeba se pokusíte zformulovat jak by měl vypadat ten konečný stav společnosti .............
    + Další komentáře