Hrozí bezmezná demokracie?

Ivan Štampach

Jen přímá demokracie bude teprve opravdová demokracie, zní stále častěji napříč politickými stranami. Jak však zajistit, aby se demokracie nestala demokraturou?

Přes hranice politických programů se ve Sněmovně po zářijových volbách pozvolna vytváří většina pro zavedení referenda jako posílení demokracie. Jsme přece demokratický stát, slyšíme, a nedostatečná zastupitelská demokracie musí být zdokonalena. Musí skutečně vládnout lid, latinsky populus. Má se omezovat vláda zástupců lidu. Lid má vládnout sám sobě přímo. Přímá demokracie, to má být teprve opravdová demokracie. Kritici tohoto pojetí o něm mluví jako o populismu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nevím, zda by stoupenci tohoto posunu byli znovu ochotni mluvit o lidové demokracii. Lidová lidovláda od roku 1948 do oficiálního prohlášení republiky za socialistickou v roce 1960 (a dál až do zániku režimu) také radikálně omezila volbu zástupců občanů a jejich vliv. Národní a pak Federální shromáždění bylo nejen pro umístění své budovy v Praze charakterizováno tehdy oblíbeným vtipem jako cosi mezi divadlem a muzeem.

Kdoví, zda by stoupenci přímé demokracie chtěli znovu mluvit o lidové demokracii neboli lidové lidovládě. Repro DR

I Tomáš Garrigue Masaryk byl podle slov jeho nástupce pro zdokonalení demokracie. Demokracie buržoazní se měla podle něj změnit na demokracii humanitní. A to je něco trochu jiného než demokracie přímá. Roku 1931 se pro časopis Světozor vyjádřil takto: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. … Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis.

Je pozoruhodné podívat se, komu všemu se přímá demokracie zdá být řešením našich současných potíží. S požadavkem přímé volby a odvolatelnosti politiků už dlouho vystupuje vyšinutý Petr Cibulka a jeho Pravý blok. Tento politik siderickým kyvadélkem zjišťuje, kdo z lidí je fízlokrat, satanista či jeden z 270 tisíc agentů KGB působících v České republice. Jeho politické preference se však pohybují v blízkosti nuly.

Přímá demokracie patří tradičně k vizím Socialistického kruhu. Ten je zatím spíše intelektuálním klubem, který uvažuje o jiném, ušlechtilejším komunismu. Nerozhodoval by v něm už sekretariát ústředního výboru, nýbrž voliči, potažmo lidé s přístupem k internetu a ovládající internet. Zároveň by se prostřednictvím internetu centrálně řídila ekonomika (státu či světa?), která by díky informacím rychle a ve velkém objemu proudícím v počítačových sítích pružně reagovala na stav nabídky a poptávky.

Přímou demokracii mají v programu ultraliberální Piráti, jejichž ušlechtilé programové body (podpora sdílené ekonomiky, konec obchodu s chudobou, právo na informace, ochrana soukromí, podpora evropské integrace) by ovšem aplikovaná přímá demokracie smetla ze dne na den.

Přímou demokracii hlasitě a jako podmínku jakékoli podpory budoucí řádné vlády deklaruje rasistická, extremistická strana Svoboda a přímá demokracie, která podobně jako ANO je pobočkou podnikatelských aktivit svého bosse. Jde jí o lidovou podporu vystoupení z Evropské unie a nepřiznaně tím i podporu ruských imperiálních zájmů.

Demokratura a konec politických stran

Přímá demokracie jako demokracie definitivní a komplexní by tedy znamenala rozhodování voličstva o všech otázkách státního života. Pokud se dnes o zavedení prvků přímé demokracie ještě diskutuje, je to spíše o parametrech, tedy o počtech hlasů potřebných k vyvolání referenda, počtech procent potřebných pro závaznost lidového hlasování. Výjimečně se debatuje také o tom, která témata by mohla být předmětem takového hlasování a která by z něj byla vyňata.

Přímá demokracie v maximalistickém měřítku, tedy s možností rozhodovat i o ústavních principech, by byla čirou demokraturou. Byla by to možná poněkud paradoxní diktatura lidu. Nebo spíše diktatura prosté většiny, půlky zúčastněných voličů plus jeden hlas. To by při současné maximální volební účasti znamenalo, že necelá třetina obyvatel by diktovala ostatním.

V přímé demokracii by ztratily význam politické strany. Nebylo by už třeba zprostředkování mezi vůlí lidu a politicky neutrálními státními úředníky, kteří tuto vůli naplňují. Partikulární zájmy bez kulis politických programů by se prosazovaly bezprostředně. Vládli by fakticky ti, kdo by přesvědčili tu část občanů, která by se nechala koupit. Tedy ti, v jejichž rukou jsou prostředky na takovou kampaň.

Podle různých výzkumů se zdá, že lid, který by rozhodoval o všech tématech přímo, by Romy poslal do Indie, bezdomovce a dlouhodobě nezaměstnané by koncentroval do lágrů, buzeranty by preventivně oddělil od slušných občanů, aby byla chráněna rodina. Republika by asi byla, snad tentokrát už ze všech stran, na hranicích zadrátovaná a s případnými narušiteli hranic a jejich pseudohumanistickými podporovateli by si to přímo a fyzicky vyřídily lidové milice, respektive národní domobrana.

Jak je možné, že stejný lid zatím volí své zástupce a nechá je rozhodovat a podobný pesimistický scénář se neuskutečňuje? Je tu prostředkující struktura politických programů, které nejsou vázány jen momentálními náladami, ale i politickou tradicí. Jsou tu omezení, díky nimž o některých otázkách nemůže rozhodovat lid, ale ani poslanci a senátoři. Zakazuje jim to článek 9 Ústavy ČR, kde se říká mimo jiné: Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Masarykovsky míněná humanitní demokracie překračuje rámec stávající demokracie buržoazní. Doplnila by demokracii občanskou o demokracii ekonomickou a sociální. Není to však demokratura. Nutno otevřeně říct, že je to demokracie omezená proto, aby se nestala demokraturou a neohrožovala svobodu, které jsme dosáhli. Je omezena nedotknutelnými lidskými právy a povinným ohledem vítězné většiny na poraženou menšinu. Proto spíše než neohraničenou demokracií jsme demokratickým právním státem.

Mohl by to být systém, jehož výrazným stoupencem byl Václav Černý (1905—1987). Sám se označoval za radikálního socialistu, ale zároveň se mu připisuje s ohledem na jeho postoj je kultuře i aristokratický postoj. Míněna je aristokracie ducha. Je míněn socialismus, který není populismem. Demokracie s ohledem na nezastupitelnou lidskou osobnost, jedinečnou osobnost každého jednotlivého člověka, jíž nesmí omezit davová mentalita.

Parlamentní zastupitelé, vládnou-li sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, s ohledem na trvale platné, se samotným lidstvím dané principy, je-li ekonomická moc odstíněna od moci politické, nejsou (jen) zamaskovanými vrchnostmi. Nejsou nad lidem. Jsou v jeho službě. Není to samozřejmé a je třeba to trvale hlídat. Mohou a mají být lidmi, kteří se kvalifikovaně, s plným nasazením a na plný úvazek věnují, třeba i s chybami, společnému zájmu.

    Diskuse
    February 19, 2018 v 18.56
    Ještě štěstí, pane Štampachu, že jste nepoužil slovo ochlokracie. Pamatujete na ten svůj článek před šesti lety? (http://denikreferendum.cz/clanek/13033-pane-kardinale-nejsme-luza )
    Mimochodem, bylo by zajímavé zkoumat, kolik z tehdejších odborářů, kteří se zúčastnili té naší demonstrace, dnes volí Babiše nebo Okamuru.
    Co se vlastně změnilo? Proč k tomu posunu došlo? Skutečně je to jenom v lidech? Není tu přece jenom vliv něčeho, co působí jaksi mimo nás? Třeba jakýsi pohyb samotného systému?
    Nejsem si jistá, jestli zrovna SOK nějak zvlášť propaguje přímou demokracii (vzhledem k tomu, že v tématickém rejstříku nemají ani heslo „referendum“ - http://sok.bz/temata). Tipla bych si, že jestli už, tak spíš počítají s vlivem nějakých budoucích nových „komunistů“, i když by se jim možná říkalo jinak, protože to slovo je zprofanované. Ale nebudu o tom spekulovat, v SOKu jsou různí lidé a mají o tom jistě i různé představy.
    „Parlamentní zastupitelé, vládnou-li sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, s ohledem na trvale platné, se samotným lidstvím dané principy, je-li ekonomická moc odstíněna od moci politické, nejsou (jen) zamaskovanými vrchnostmi“.
    A proč tedy ti parlamentní zastupitelé, nevládnou už teď „sub specie aeternitatis“? Proč se neodstiňují od ekonomické moci? Kde zůstávají ti „aristokraté“ politické moci?
    Já tedy nějakou velkou důvěru v politické strany nemám.
    JP
    February 20, 2018 v 11.18
    Liberální demokracie a humanitní demokracie
    Celá ta série volebních výsledků v poslední době jak na domácí, tak i na světové politické scéně má ve svém souhrnu jeden nedocenitelný efekt: že konečně otřásla tou naivní (popřevratovou) vírou v samospasitelnost politického systému liberální demokracie. Ukazuje se znovu a znovu, že tento způsob demokracie naprosto a v žádném ohledu není zárukou toho, že se k moci nedostanou síly a motivace reakční, asociální a antihumánní. Tím pozitivním výsledkem tohoto vývoje je, že se konečně začíná přemýšlet o tom, co demokracie skutečně je - a co není.

    Ta slepá víra v demokracii byla především projevem pohodlnosti - ne-li přímo lenosti - lidské mysli, její neochoty obtěžovat se pojímáním lidské a společenské skutečnosti v celé její komplexitě.

    Tato víra v demokracii byla strukturálně nakonec naprosto tou samou utopií, jako předtím víra v komunismus. V obou případech se uvěřilo v definitivní samospasitelnost jednoho jediného principu - tady principu společenského vlastnictví, tam principu všeobecného hlasovacího práva. Utopičnost demokracie se jenom proto mohla úspěšněji ukrývat, protože demokracie - na rozdíl od komunismu - nedělá tak velké, a především ne tak konkrétní sliby jako komunismus. To jest, na samotném počátku liberální demokracie také přichází s velkými, vznešenými hesly o "volnosti, rovnosti a bratrství" - ale hned vzápětí se vyvléká z vlastní odpovědnosti za realizaci těchto vznešených ideálů, neboť všechnu odpovědnost svaluje na jednotlivce. A když ti se ukáží být nedokonalými, respektive náchylnými ke zlu - pak samotná demokracie prý za nic nemůže.

    Ivan Štampach při pohledu na tato selhání demokracie požaduje, aby demokracie byla do budoucna důsledně pojímána jako demokracie humanitní. Tedy jako taková demokracie, která je zavázána určitým základním hodnotám, které nelze žádným způsobem vzdávat, které za žádných okolností nestojí k volné dispozici náladám lidu.

    Při zběžném pohledu asi není tak zcela zřetelné, jak naprosto zásadní, až přímo revoluční obrat v chápání demokracie tu byl učiněn.

    Doposud je totiž demokracie chápána jako "vláda lidu". Lid je v ní postaven do pozice naprostého suveréna, který vládne výhradně sám sobě, a nikdo a nic ho v tom nesmí omezovat. Ale - nyní tu má být přítomno něco, co stojí ještě nad lidem. Nad lidem, nad jeho nevyzpytatelnými náladami a iracionálními choutkami.

    Ivan Štampach se odvolává na to, že ve skutečnosti tomu už tak jako tak je. Už současné demokratické ústavy vytyčují určité základní principy (z oblasti tzv. "základních lidských práv"), které za žádných okolností nestojí k dispozici. Které není možno zrušit ani rozhodnutím parlamentu, ani aktem (referendem) samotného lidu.

    Ano, je tomu skutečně tak. Jak bylo řečeno, liberální demokracie proklamuje lid jako údajně absolutního suveréna; ale ta samá demokracie tomu samému lidu - u dobrého vědomí jeho nevypočitatelnosti a mravní nespolehlivosti - mu odnímá téměř veškerý reálný výkon jeho moci, a tento výkon moci redukuje jenom na občasný a ritualizovaný akt voleb. Vzhledem k uvedeným skutečnostem si tímto demokracie počíná pragmaticky správně; ale demokracie tento svůj krok vytěsnění lidu od reálné moci nikdy otevřeně nepřizná, navenek stále udržuje tu původní fikci "vlády lidu". V tomto ohledu je tato demokracie nepravdivá, až vysloveně lživá.

    Už tato demokracie tedy nepřipouští to, pro co měl Aristoteles označení "extrémní demokracie", kdy lid není vázán ani platnými zákony. Ale Ivan Štampach jde se svým postulátem "humanitní demokracie" ještě mnohem dále za tu demokracii současnou. Neboť tato má s těmito svými limity prakticky stále ještě jenom negativní charakter: sice zakazuje vzdání určitých zcela základních principů, ale tím ještě nevytváří, ani nepostuluje nějaký skutečně pozitivní obsah.

    Zatímco ten postulát "demokracie humanitní" - ten znamená onen zásadní obrat v tom, že směřuje k takovémuto pozitivnímu obsahu.

    Principem a cílem demokracie už nadále nemá být pouhá vůle (respektive: svévole) lidu; nýbrž demokracie má být propříště zavázána důslednému sledování a naplňování principů humanity. Tedy všeho toho, co lidskou bytost vymaňuje z jejího pouze animálního dědictví, co ji kultivuje, co z ní činí bytost vpravdě sociální, rozumnou a oduševnělou.

    Pozastavme pro tuto chvíli naše rozvažování právě u tohoto jednoho základního konstatování: požadavek "humanitní demokracie" není jenom nějakým přirozeným doplňkem standardní demokracie liberální - nýbrž je fakticky jejím revolučním zvratem, neboť na místo svévole anonymní voličské masy staví závaznost obsahu a cíle.

    JP
    February 20, 2018 v 11.55
    Humanitní demokracie: substance a predikát
    Po tomto základním konstatování se podívejme ještě poněkud blíže na to, v čem spočívá tento přelom v náhledu na smysl a poslání demokracie.

    Jak už naznačuje nadpis tohoto příspěvku: rozhodující rozdíl je v tom, co má být vlastní substancí celé záležitosti, a co má být jenom jejím doplňkem, predikátem.

    Při standardním pojetí demokracie je tato sama substancí; ona je jádrem všeho, a všechno se nakonec točí jenom kolem toho, zda to či ono rozhodnutí, ten či onen rozhodovací proces jsou "demokratické". V extrémní - a přitom zcela pravidelné - formě se nakonec jedná jenom o to, zda dané rozhodnutí bylo přijato většinou hlasů. Zcela bez ohledu na kvalitu, na vlastní obsah tohoto rozhodnutí.

    Stalo se kdysi v Německu (a tamější televize o tom natočila reportáž), že kdesi byla postavena jakási železniční přípojka, o níž se ukázalo že byla naprosto nesmyslná. Sloužila jenom čistě lokálním zájmům jednoho městečka, tedy jedné radnice, ale nijak to byly naprosto vyhozené peníze.

    A když byl příslušný starosta televizním týmem dotazován na smysl a nesmysl onoho počinu, pak bez sebemenších rozpaků či sebepochybností odpověděl: "Toto rozhodnutí bylo v městské radě přijato většinou hlasů - a i kdyby se jednalo o většinu třeba i jenom jednoho jediného hlasu, je to rozhodnutí demokratické, a nikdo nemá právo to jakkoli zpochybňovat!"

    Takže, takto věc vypadá, když substancí je samotná demokracie. Nejedná se potom v žádném případě o samotný obsah, tedy o smysluplnost přijímaných rozhodnutí; to jediné na čem záleží jsou formální demokratické procedury. A ať bylo dané rozhodnutí jakkoli nesmyslné, pokud bylo přijato většinou třeba jenom jednoho jediného hlasu, pak bylo "demokratické"; a nic více podle tohoto modelu není možno žádat.

    Oproti tomu ten postulát "humanitní demokracie" - tady se sice také na první pohled může zdát, že i tady je subjektem (a tedy substancí) "demokracie", zatímco "humanitní" pouze její predikát. Tedy pouze její doplněk, akcidens.

    Ale ve skutečnosti je tomu naopak: pokud to volání po "humanitní demokracii" vezmeme skutečně vážně, pak se ten vztah fakticky obrací: substancí, tedy vlastním jádrem celé věci je od této chvíle samotný humanismus; zatímco "demokracie" se přesouvá do pozice pouze sekundární, pomocné, služebné.

    Věcně korektně by tedy daleko spíše ta formulace měla znít: "Demokratický humanismus". Aby i ze samotné dikce bylo naprosto jasně a nedvojsmyslně znát, že prvotní a základní je právě ten humanismus; zatímco politický systém demokracie je jenom jednou určitou cestou, jak k tomuto humanismu směřovat.

    Tímto konstatováním ukončeme druhou část našich úvah.
    JP
    February 20, 2018 v 12.21
    Aristokratický socialismus
    Naše úvahy k textu I. Štampacha by nebyly úplné, kdybychom se nevypořádali i s otázkou, v čem k o n k r é t n ě by tedy měl spočívat onen "demokratický humanismus". Jestliže tedy má být něčím více, nežli pouhá formalistická standardní demokracie.

    Tady je samozřejmě skryt kámen úrazu: ta formalizovaná, bezobsažná standardní demokracie byla zavedena právě proto, že se lidstvo respektive daná společnost nedokáže dohodnout na žádném společném pozitivním obsahu. Na žádných společně sdílených hodnotách.

    Takže i ten "aristokratický socialismus", který I. Štampach uvádí jako možné řešení - tak ten by byl automaticky odmítnut pravicovou částí politického spektra, o tom není pochyb. Jakmile je tam vůbec jenom to slovo "socialismus", je to pro pravici principiálně nepřijatelné. Čímž by ovšem zároveň padal onen projekt "humanistické demokracie" jako celek.

    A přece... A přece se zdá, že právě tady by mohla být naznačena možná cesta.

    Tady není prostor tuto záležitost rozebírat do hloubky; ale pokud bychom netrvali nutně na tom pojmu "socialistický", ale nahradili ho termínem "sociálně humanistický" - pak by pravice v každém případě měla nemalé potíže s odůvodněním, proč odmítat a zavrhovat humanismus. A tedy i v oblasti sociální.

    A na straně druhé: ten princip "aristokratismu" - ten by mohl právě pravici uspokojit, s jejím primárním postulátem, že zásluhy (a výkon) mají být odměněny. Že tedy ten, kdo vytváří větší hodnoty, má nárok na vyšší společenský status (což je vlastně původním smyslem pojmu aristokracie).

    Takže: ten problém shodnutí se na společných hodnotách i nadále zůstává klíčovým. Klíčovým i pro to, aby samotná demokracie nebyla jenom prázdnou, bezobsažnou formou, ale aby měla opravdu pozitivní, humánní obsah. Ale možná, že určité cesty k tomuto propojení základních principů ideové levice i pravice by tu přece jenom mohly být, aniž by jedna z obou stran musela plně vzdát a opustit to, co je pro ni substanciální.

    February 20, 2018 v 17.31
    Prosím vás, pane Poláčku, jak a čím aristokraté vytvářejí ty vyšší hodnoty? Vyšší materiální hodnoty vytvářejí asi stěží. A vyšší duchovní hodnoty? To záleží patrně na tom, co vlastně rozumíme pod tím pojmem "duchovní hodnoty". Jejich nárok na "vyšší sociální status" za "duchovní výkon" závisí čistě na ostatních lidech, zda jim budou ochotni ten vyšší sociální status umožnit, protože jejich "duchovní výkon" uznali.
    JP
    February 21, 2018 v 12.36
    Aristokracie a šlechta
    Tuto námitku jsem samozřejmě očekával. Právě proto jsem zdůraznil, že zde pojmu "aristokracie" používám v jeho zcela původním, originálním smyslu: totiž jako doslova "vládu nejlepších".

    Přičemž toto "nejlepší" znamená (znamenalo) v prvé řadě, být nejlepší svými schopnostmi.

    To že ta "vláda nejlepších" prakticky splynula s vládou (rodové) šlechty, je historickým faktem, jakož i (tehdy) sociálně tím nejpřirozenějším stavem; ale principiálně to spolu nemá nic společného.

    Čili: člověk může být "aristokratem", aniž by byl (rodovým) šlechticem.

    Proto jsem uvedl, že to znovuzavedení principu aristokracie by mohlo pomoci získat přízeň alespoň umírněnější a rozumnější části pravice pro společný projekt humanistické (a tedy i sociální) společnosti.

    Jednou větou by to bylo možno vyjádřit tak: princip aristokratismu (v uvedeném smyslu) je ušlechtilejší podobou toho, jehož přízemnější a vulgárnější podobou je (pravicový) egocentrismus.
    JP
    February 21, 2018 v 12.50
    Aristokratismus a sociální stát
    Celou věc je možno vidět také takto: důsledný aristokratismus vede nevyhnutelně k univerzálnímu humanismu; a tedy i k sociálnímu státu.

    Napohled to samozřejmě působí zcela paradoxně; ale uvědomme si, že konečným cílem tohoto aristokratismu je to, aby se v š e o b e c n ě prosadilo to nejlepší z lidských schopností a možností.

    Což je takto řečeno prakticky naprosto identické s Marxovým projektem komunismu! Kdy se přece také jednalo o "plné rozvinutí všech lidských možností a schopností".

    Rozdíl je jenom v tom, že klasická (tvrdá) pravice se nikdy nedokáže zbavit pocitu nadřazenosti, až přímo pohrdání vůči těm, kteří - ať z jakýchkoli důvodů - nemají možnost tento svůj potenciál uplatnit. Podle představ této pravice se každý takový má z toho bahna dokázat vytáhnout sám, za svůj vlastní cop.

    Ale pokud důsledně setrváme na tom uvedeném výkladu, že princip aristokratismu má vést k uvolnění a uplatnění všeho nejlepšího co je jen uloženo v člověku - pak to ve svém důsledku nevyhnutelně vede k závěru, že ten rozvoj toho nejlepšího je nutno všestranně podporovat. A to především u těch, kteří jsou z jakéhokoli důvodu na té startovní linii znevýhodněni.
    Ovšem - zároveň je nutno nekompromisně zamítnout klasické tvrzení (tvrdé) pravice, že základním kritériem těch "lepších schopností" je čistě majetkový prospěch. A je nutno prosadit širší pojetí "humánního aristokratismu".
    February 21, 2018 v 12.57
    Tak nevím, pane Poláčku. Nedělali právě toto někteří vysocí představitelé katolické církve? Tedy to, že se spojovali s pravicí, aby si zajistili svůj vyšší status? No, těžko říct, možná se spojovali spíš s tou "tvrdou" pravicí, protože "měkká" pravice o ně nejevila moc zájem.
    + Další komentáře