Téma bezpečnosti je bezesporu jedním z témat, která hýbou nejen společenskou a politickou debatou, ale i akademickou společenskovědní tvorbou a výzkumem. V České republice i na Slovensku můžeme potkat celou řadu „bezpečnostních expertů“ zaměstnaných ve státních institucích, ozbrojených složkách, akademickém prostředí a v think-tancích, jimž se zdrojem zájmu i příjmu stalo konstruování a zveličování všech nejrůznějších hrozeb, respektive produkování bezpečnostního diskurzu, který je jednoznačně přebujelý.

Jednou ze specifických aktivit těchto bezpečnostních expertů jsou „bezpečnostní konference“, které mají bezpečnostní debatě dodat jistý lesk a punc navenek, zároveň pomoci utvářet komunitu směrem dovnitř. Před několika týdny pořádala takovou akci jedna ze slovenských soukromých škol. Ta se podílí na vzdělávání budoucích zaměstnanců v bezpečnostních sektorech (včetně policistů) a každoročně pořádá konferenci s již poměrně dlouhou tradicí.

Setkávají se tu příslušníci bezpečnostní komunity a konference v sobě má aspekt vyjednávání jejich symbolického statusu. Hra na statusy byla dobře patrná z toho, že celá část konference odehrávající se před obědem spočívala ve jmenovitém představování „významných hostů“, čtení dopisů dalších osob, které se nemohly zúčastnit, ale zaslaly konferenci svoji zdravici, a úvodních proslovů několika „bezpečnostních funkcionářů“.

Drtivá většina účastníků konference byli muži v předdůchodovém (nebo důchodovém) věku honosící se řadou akademických titulů a vojenských, policejních, hasičských či jiných hodností. Akademici pocházeli zejména z různých policejních a vojenských škol, případně soukromých vysokých škol spíše nevalné pověsti.

Dojmy z  konference jsem se rozhodl zveřejnit nikoli proto, že by akce představovala jakýsi specifický bizár vymykající se standardu. Ale proto, že je tomu právě naopak.

Jakkoli existují také bezpečnostní konference, které nijak zásadně nevybočují ze „středoevropské akademické normálnosti“, většina je na hony vzdálená akademickým standardům. Ľubomír Lupták takovéto bezpečnostní konference charakterizuje ve své nedávno vydané knize „(Ne)bezpečnost jako povolanie“ (Brno, 2017) jako relativně nový typ „bezpečnostního spektáklu“, jenž se však v posledních zhruba dvaceti letech stále více a více rozvíjí.

Smyslem „spektáklu“ není ani tak prezentace výzkumných poznatků, jako spíše vnitřní síťování bezpečnostní komunity sestávající z příslušníků bezpečnostních složek v uniformách ověšených metály, politických elit a vysokých úředníků v drahých oblecích. Věda se na tu nedělá, spíše se „odehrává“. Obsah příspěvků není až tak důležitý, důležité je, že „nějaké příspěvky prostě jsou“.

Ačkoli se tedy obsah pronášených konferenčních příspěvků ukazuje jako podružný, v některých případech je jednoduše nemožné jej ignorovat. Charakter příspěvků bývá různý — od čistě akademických, respektive skutečně odborných prezentujících výsledky výzkumu (těch bývá menšina, někdy nula) přes příspěvky simulující odbornost, ale reálně shrnující jen dobře známá fakta bez vlastního přínosu, po příspěvky lidí „z praxe“ a příspěvky čistě politické (pronášené zástupci státní správy, kteří se daných konferencí hojně účastní).

Specifickou kategorií pak představují příspěvky, které pod zástěrkou „odbornosti a vědeckosti“ konstruují a dramatizují různé bezpečnostní problémy, jež podle těchto „odborníků“ hrozí. Míra zastoupení daného typu příspěvků vede někdy k tomu, že konference působí na vnějšího pozorovatele uvyklého standardní akademické práci jako „freak show“.

Co na konferenci zaznělo?

Konferenci otevřel asi hodinovým proslovem pan rektor, profesor a nositel šesti dalších titulů před i za jménem, původním vzděláním inženýr zabezpečení letecké techniky ze 70. let, a osoba, kolem které se nejen na dané škole rozvíjí něco na způsob kultu osobnosti. Pan profesor ve své řeči prezentoval témata, která jej zjevně hluboce trápí — ať už to jsou Češi, akreditační komise, veřejné vysoké školy, rozpad Československa, stav slovenské společnosti nebo otázka migrace.

K té se dostal poněkud oklikou, přes historku o tom, že o jejich školu mají zájem i zahraniční studenti. Před nějakou dobou zájem o studium projevilo například několik studentů z „evropské části Kypru“ (ať to už znamená cokoli).

Pan rektor pokračoval v duchu: „Samozřejmě jsme si zájemce začali prověřovat a představte si, jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že to všechno jsou Indové.“ Chápu, že míra zděšení musela být opravdu mimořádná.