Téma bezpečnosti je bezesporu jedním z témat, která hýbou nejen společenskou a politickou debatou, ale i akademickou společenskovědní tvorbou a výzkumem. V České republice i na Slovensku můžeme potkat celou řadu „bezpečnostních expertů“ zaměstnaných ve státních institucích, ozbrojených složkách, akademickém prostředí a v think-tancích, jimž se zdrojem zájmu i příjmu stalo konstruování a zveličování všech nejrůznějších hrozeb, respektive produkování bezpečnostního diskurzu, který je jednoznačně přebujelý.

Jednou ze specifických aktivit těchto bezpečnostních expertů jsou „bezpečnostní konference“, které mají bezpečnostní debatě dodat jistý lesk a punc navenek, zároveň pomoci utvářet komunitu směrem dovnitř. Před několika týdny pořádala takovou akci jedna ze slovenských soukromých škol. Ta se podílí na vzdělávání budoucích zaměstnanců v bezpečnostních sektorech (včetně policistů) a každoročně pořádá konferenci s již poměrně dlouhou tradicí.

Setkávají se tu příslušníci bezpečnostní komunity a konference v sobě má aspekt vyjednávání jejich symbolického statusu. Hra na statusy byla dobře patrná z toho, že celá část konference odehrávající se před obědem spočívala ve jmenovitém představování „významných hostů“, čtení dopisů dalších osob, které se nemohly zúčastnit, ale zaslaly konferenci svoji zdravici, a úvodních proslovů několika „bezpečnostních funkcionářů“.

Drtivá většina účastníků konference byli muži v předdůchodovém (nebo důchodovém) věku honosící se řadou akademických titulů a vojenských, policejních, hasičských či jiných hodností. Akademici pocházeli zejména z různých policejních a vojenských škol, případně soukromých vysokých škol spíše nevalné pověsti.

Dojmy z  konference jsem se rozhodl zveřejnit nikoli proto, že by akce představovala jakýsi specifický bizár vymykající se standardu. Ale proto, že je tomu právě naopak.

Jakkoli existují také bezpečnostní konference, které nijak zásadně nevybočují ze „středoevropské akademické normálnosti“, většina je na hony vzdálená akademickým standardům. Ľubomír Lupták takovéto bezpečnostní konference charakterizuje ve své nedávno vydané knize „(Ne)bezpečnost jako povolanie“ (Brno, 2017) jako relativně nový typ „bezpečnostního spektáklu“, jenž se však v posledních zhruba dvaceti letech stále více a více rozvíjí.

Smyslem „spektáklu“ není ani tak prezentace výzkumných poznatků, jako spíše vnitřní síťování bezpečnostní komunity sestávající z příslušníků bezpečnostních složek v uniformách ověšených metály, politických elit a vysokých úředníků v drahých oblecích. Věda se na tu nedělá, spíše se „odehrává“. Obsah příspěvků není až tak důležitý, důležité je, že „nějaké příspěvky prostě jsou“.

Ačkoli se tedy obsah pronášených konferenčních příspěvků ukazuje jako podružný, v některých případech je jednoduše nemožné jej ignorovat. Charakter příspěvků bývá různý — od čistě akademických, respektive skutečně odborných prezentujících výsledky výzkumu (těch bývá menšina, někdy nula) přes příspěvky simulující odbornost, ale reálně shrnující jen dobře známá fakta bez vlastního přínosu, po příspěvky lidí „z praxe“ a příspěvky čistě politické (pronášené zástupci státní správy, kteří se daných konferencí hojně účastní).

Specifickou kategorií pak představují příspěvky, které pod zástěrkou „odbornosti a vědeckosti“ konstruují a dramatizují různé bezpečnostní problémy, jež podle těchto „odborníků“ hrozí. Míra zastoupení daného typu příspěvků vede někdy k tomu, že konference působí na vnějšího pozorovatele uvyklého standardní akademické práci jako „freak show“.

Co na konferenci zaznělo?

Konferenci otevřel asi hodinovým proslovem pan rektor, profesor a nositel šesti dalších titulů před i za jménem, původním vzděláním inženýr zabezpečení letecké techniky ze 70. let, a osoba, kolem které se nejen na dané škole rozvíjí něco na způsob kultu osobnosti. Pan profesor ve své řeči prezentoval témata, která jej zjevně hluboce trápí — ať už to jsou Češi, akreditační komise, veřejné vysoké školy, rozpad Československa, stav slovenské společnosti nebo otázka migrace.

K té se dostal poněkud oklikou, přes historku o tom, že o jejich školu mají zájem i zahraniční studenti. Před nějakou dobou zájem o studium projevilo například několik studentů z „evropské části Kypru“ (ať to už znamená cokoli).

Pan rektor pokračoval v duchu: „Samozřejmě jsme si zájemce začali prověřovat a představte si, jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že to všechno jsou Indové.“ Chápu, že míra zděšení musela být opravdu mimořádná.

Pan rektor své znepokojení ale vysvětlil — jednou se prý účastnil konference na indické univerzitě, kde „bylo příliš lidí“, kteří navíc dělali „takový nepořádek, že to kolem univerzity vypadalo jako na Luníku IX.“

Na slovenské škole by měli studovat především Slováci, případně Slované (ke slovanství se pan rektor hrdě přihlásil). Slovenských studentů ale není dostatek, důvodů je více, ale především to, že „se mnoho slovenských žen rozhodlo být sobeckých a nemít žádné nebo pouze jedno dítě“. Celou tuto myšlenkovou konstrukci doplnil o několik sexistických výkřiků („všichni si můžete všimnout, že na naší škole máme nejen šikovné kolegy, ale i krásné kolegyně“) a zakončil vyjádřením podpory Miloši Zemanovi.

Za své vystoupení sklidil mimořádný potlesk. A také ocenění zaskleným diplomem za přínos vědě od jednoho ukrajinského profesora, který s velkou oblibou se svojí manželkou objíždí slovenské konference a prezentuje velice specifickou verzi toho, co považuje za vědu.

Kromě úvodu pana rektora stojí za zmínku především dva první příspěvky, které zazněly v jednom z panelů ihned na začátku „odborné části“ konference. Tyto dva příspěvky totiž dobře ukazují podstatu daného problému, jelikož jde o typickou podobu tohoto druhu konferenčních vystoupení. Oba příspěvky spojovalo především to, že představovaly divokou sekuritizaci a sdělení silného politického názoru prezentovaného jako „objektivní fakta a věda“, pronášená z pozice „vědce a odborníka“ na daný problém a zaštítěná a legitimizovaná principem akademické svobody slova.

V této souvislosti je zajímavé podotknout i to, že jeden z přispěvatelů si povzdechl, že díky prezidentu Kiskovi je na Slovensku atmosféra strachu, která nedovolí říkat pravdu. Nicméně alespoň akademické prostředí umožňuje právě díky akademické svobodě tyto „zcela zjevné a nezpochybnitelné“ pravdy říkat a neomezovat se tolikrát promílanou „politickou korektností“.

EU zakáže šachy, protože bílý nesmí nikdy vyhrát

Ostatně „politická korektnost“ je pro tuto sortu „vědců“ velkým tématem již delší dobu (bez ohledu na míru dezinterpretace významu tohoto pojmu z jejich strany). Poslední roky jeden z pánů docentů z Policejní akademie ČR objížděl konference s příspěvkem na téma „Politická korektnost jako bezpečnostní hrozba pro EU a ČR“.

Jednu z jeho performancí jsem měl to štěstí/smůlu zažít. Doposud si pamatuji především sdělení, které by šlo shrnout takto: Několik let staré sexuální útoky během silvestrovských oslav v Kolíně nad Rýnem pan docent charakterizoval jako motivované politicky, a nikoli pudově. Jako podpůrný důkaz pro své tvrzení přinesl pan docent to, že pokud by byly motivované pudově, nemuselo k nim vůbec dojít, dotyční mladíci mají dost peněz, aby si koupili prostitutku (ostatně „každý z nich má iPhone“), což je v Německu prý snadné, jelikož Ukrajinek je tam dostatek. Když jsme se s kolegou v rámci debaty pokusili s autorem příspěvku polemizovat, odbyl nás reakcí ve stylu „jste infantilní levičáci, jejichž názory mě nutí zdvihat obočí“.

Oba dva zmiňované příspěvky také spojovalo to, že operovaly s řadou podrobných číselných údajů, statistik, průzkumů všeho možného (je zajímavé, že ve sborníku z konference, který měl projít „recenzním řízením“, je většina z těchto údajů bez zdrojů, čili daná tvrzení nelze jakkoli ověřit), které páni akademici interpretovali specifickým způsobem. Vytvářeli z nich pak kauzálně chápané implikace a závěry, které však nebyly argumentovány skoro vůbec nebo za použití zjevných argumentačních faulů.

Ačkoli oba příspěvky pojednávaly částečně odlišná témata (jejich názvy byly „Potenciální vliv masové migrace na bezpečnost a stabilitu Evropské unie“ a  „O míru a válce, bezpečnosti, spolupráci a prosperitě v době, kdy Evropa potřebuje odvahu k reformám“), dají se poměrně dobře shrnout společné závěry obou prezentací, které cílily na obdobné problémy — zejména vztah migrační vlny, bezpečnosti, Evropské unie a národních států. Pokud shrneme závěry, můžeme říci zhruba toto: za několik desítek let bude Evropa muslimská a pod vládou práva šaría (jak řekl pan docent, autor jednoho z příspěvků, „nemusím být žádný velký statistik, abych to dokázal spočítat“).

Tento problém byl vizualizován pomocí prezentace s mapkami plnými šipek dramaticky směřujících z různých blízkovýchodních zemí do Evropy a doplněných o číselné údaje o milionech a milionech lidí z těchto zemí proudících na starý kontinent (v těchto pasážích mnoho lidí v publiku přikyvovalo hlavami s ustaranými výrazy doplněnými občasnými konstatování typu „no toto je hrozné“). Této hrozbě není Evropa schopná čelit. Jedním z důvodů je fyzická nepřipravenost obyvatelstva („spartakiády jsme zrušili a děti tráví čas u počítače, ideální by bylo obnovení povinné vojenské služby“).

Problém je, že „nehledáme společnou vůli k obraně naší civilizace před úhlavním nepřítelem. Islámská Evropa by časem vypadala jako každá jiná islámská část světa. Evropa by se stala ekonomickou pustinou, bez Židů, křesťanů, ateistů, svobody slova, umění, vědy, humoru, krásy, erotiky, lásky. Zato s trestem smrti za cokoli, co kterýkoli imám označí za urážku islámu.“

Tyto problémy se zatím týkají jen západní Evropy, ale „nepotrvá dlouho a muslimové si všimnou, že i Česko a Slovensko jsou bohaté země a příjemné na žití.“ Problémem je i EU, kterou řídí neschopní politici a úředníci podléhající politické korektnosti („EU zakáže šachy, protože bílý nesmí nikdy vyhrát“). V obraně je třeba „zbavit se ostentativního humanismu“ a zaměřit své úsilí jinam: „Chceme-li prospět míru ve světě, tak to učiníme nejefektivněji, když budeme pomáhat vlastním lidem ve vlastní zemi.“

Problém není jen EU, ale i demokracie — „demokracie ničí civilizaci“. Demokracie totiž umožnila takové věci, jako „zvolení muslima starostou Londýna.“ A „je jen otázkou času, než Francouzi zvolí většinově muslimský parlament.“

Co bylo na obou příspěvcích poněkud odlišné, byly pracovní pozice jejich autorů. První z příspěvků prezentoval docent Policejní akademie ČR, spoluautorem byl vedoucí jedné z kateder na téže škole. Druhý příspěvek přednesl přiznaný držitel titulu RSDr. z jedné z nejvíce pofiderních soukromých škol v ČR, spoluautorem byl docent ze stejného pracoviště. Ačkoli byly oba příspěvky svým vyzněním více méně podobné, první z nich musíme považovat za daleko více alarmující, jelikož jeho autory byli lidé, kteří obdobným způsobem vzdělávají budoucí policisty.

U druhého z příspěvků se poté dá pouze povzdechnout nad tím, jakou úroveň akademické práce je akreditační komise schopna považovat za dostatečnou k udělení akreditace. Stejně jako pan rektor, ani oba prezentující nedisponovali společenskovědním vzděláním (pokud za jeho důkaz nepovažujeme titul RSDr.). Tato skutečnost jim ovšem nijak nebrání „vědecky řešit“ komplexní společenskovědní témata.

Svojí oprávněnost k této aktivitě oba legitimizovali tím, že „strávili část života v mnoha zemích po světě, což jim umožnilo poznat charakter lidí a společností“. Argumentace na úrovni „vysoká škola života“ tak již není pouze záležitostí facebookových nespokojenců, ale i univerzitních učitelů.

Jaké jsou důsledky?

Důležité je říci, proč je třeba se o takovýchto konferencích bavit. Nejde totiž o neškodné teátry, v jejichž rámci si „experti“ vzájemně poklepou na ramena a tím vše končí. Tento typ „bezpečnostního vědění“ má daleko širší souvislosti. Například v tom ohledu, že dané „objektivní a vědecké pravdy“ bývají standardně předkládány v rámci studia budoucím policistům nebo vojákům.

Nemohu si při této příležitosti nevzpomenout na jednoho slovenského poručíka a doktora filosofie, doktoranda na Akadémii ozbrojených síl gen. M. R. Štefánika v Liptovském Mikuláši, kterého jsem potkal na jedné z konferencí, kde vystoupil s příspěvkem na téma „Multikulturalismus jako bezpečnostní hrozba“. Pan poručík doktor se před svou prezentací (jejímž obsahem bylo především sdělení, že „soužití lidí různých kultur, především křesťanů a muslimů, nepřinese nikdy nic dobrého a Evropa se řítí do záhuby“) omluvil za trému, jelikož tuto látku ještě neprezentoval před akademiky, pouze ji „přednáší vojákům“.

Principem takového počínání je definovat vojákům jasně rozpoznatelného nepřítele vymezeného na základě jednoduchých kritérií. Ostatně jak mi řekl jeden bývalý voják — „záklaďáci musí jasně vědět, kdo je kolektivním nepřítelem, aby nikdy nepochybovali o rozkazu“. Zmínit mohu i legendární přednášky pana majora doktora filosofie Stanislava Balíka, které jsou určené českým vojákům a které jsou dobře dostupné prostřednictvím YouTube.

Zatímco některé z jeho přednášek vcelku zajímavým způsobem představují různá historická témata, řada jiných přináší politické poselství jdoucí v linii výše představené argumentace. Problémem je, že jsou budoucí členové ozbrojených složek vzdělávání způsobem, který staví na prezentaci jednostranných názorů, nejrůznějších klišé a zjednodušení na úrovni polopravd a zjevných nepravd, za využití řady argumentačních faulů a mizivého až nulového kritického myšlení.

Ty jsou ale prezentované jako „objektivní pravda“. Není poté úplně překvapivé, že výzkumy ukazují poměrně vysoké procento rasistů a xenofobů mezi příslušníky ozbrojených sborů.

Druhý a poněkud širší problém, který v popsaných konferencích nalézám, spočívá v jejich veřejném financování, které bývá v některých případech opravdu štědré. Veřejné financování legitimizuje dané počínání a stvrzuje „vědeckost“ těchto akcí.

Prostřednictvím simulování vědy se navíc řada aktérů bezpečnostní komunity dokázala úzce napojit na zdroje financování vědy, výzkumu a vzdělávání, což i vzhledem k traktované důležitosti tématu bezpečnosti umožňuje danému sektoru „vědy“ jednodušší přežití a značnou výhodu oproti řadě jiných vědních oborů v době, kdy se škrtá ve financování vědy a výzkumu.

Nedomnívám se, že zrovna „bezpečnostní vědění“ bude tím sektorem, který do budoucnosti na škrtech ve státních rozpočtech nějak výrazněji tratí, jelikož jej řada státních institucí považuje za zcela klíčové pro zabezpečení nejzákladnějších potřeb státu.

Veřejné financování podobných akcí prostřednictvím rozpočtu na vědu a výzkum zároveň vede k legitimizaci podobných praktik s minimální nebo nulovou vědeckou hodnotou.

To naznačuje, že lidé s argumentací na úrovni nespokojených diskutérů na Novinkách mohou vystupovat na konferencích, učit na vysokých školách a prezentovat své názory jako „vědu“. Propojení se státními institucemi umožňuje průnik principů popsané „bad science“ do politické sféry — politická rozhodnutí se totiž často vaří z té samé vody, ze které se vařily zmiňované konferenční příspěvky, a jsou legitimizována postavením a autoritou svých autorů.