Proč Jiří Drahoš prohrál?

Petr Pospíchal

Redakce Deníku Referendum si dnešní výsledek volby nepřála, ale vzhledem k průběhu kampaně před druhým kolem s ním počítala. Redakční spolupracovník Petr Pospíchal předem sepsal důvody, proč Jiří Drahoš prohrál.

Vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě není ani náhoda, ani nedopatření, ani nečekaná zpráva. Jistěže naděje na změnu tu byla, ale také byla podepřena příliš slabou schopností vyjádřit to podstatné, co by takovou změnu mohlo charakterizovat a zakotvit v povědomí voličů.

Změna jen pro změnu je totiž skutečně málo. A nabízel-li k tomu Jiří Drahoš ještě slušnost, míjel se bohužel až příliš s očekáváním těch voličů, které potřeboval k případnému vítězství.

Jak jsme psali před druhým kolem volby: získat prvních čtyřicet, ba třiačtyřicet procent voličů není při dvou kandidátech nadlidský úkol, je to spíše norma související s polarizací společnosti v každé polární volbě. Smysl takové podpoře ovšem dává až to procento padesáté, zejména je-li k němu něco málo navíc.

Ve volbě prezidenta jde především o to být zvolen. Nic jiného se nepočítá. Neexistuje částečný úspěch, umělecký dojem ani uspokojivá porážka. Je-li převažující nálada mezi voliči jiná, než jak ji odhadoval kandidát, je to chyba kandidáta, nikoliv voličů.

Upozorňují-li opakovaně různá média voliče, že záležitosti, které se řeší v kampani, jsou nepodstatné pro výkon funkce prezidenta, může to být i pravda, ale nevýznamná. Utěšovat se tím, že poražený kandidát by byl lepší hlavou státu než vítěz, je romantismus, jako všechny verze budoucnosti, o nichž víme, že se už nemohou uskutečnit.

Zapamatujme si, že slušnost je síla, která sama o sobě v politice nestačí

Slušnost je síla, tvrdily Drahošovy volební plakáty, ale ne zase tak moc velká, ukázaly výsledky. Zkusme se zamyslet nad tím, nakolik byla Drahošova porážka zakódovaná už v samotné konstrukci, v základní strategii jeho přístupu ke kampani.

Volba se stala referendem o Miloši Zemanovi, a to dalo základní operační výhodu dosavadnímu prezidentovi. Drahoš ponechal na něm, jak budou definována vůdčí témata kampaně. Tím spíše, že před prvním kolem volby sbírali protizemanovské hlasy v převážné míře i ostatní relevantní kandidáti.

Drahoš z nich nebyl nejpřijatelnější proto, že se nejméně vyhraňoval, nýbrž proto, že tvrdě pracoval na své voličské základně, budované na více než 142 tisíci podpisů pod svou kandidaturou. Tu ohlásil včas, dostatek času však nevyužil k tomu, aby definoval vlastní témata kampaně, čili svůj kandidátský program.

Nevypracoval takovou programovou alternativu, která by odpovídala jeho volání po změně. Jakmile přišlo na obsah, dostával se nutně do defenzívy.

Jestliže Zeman Drahoše kritizoval, že není politik a politice vůbec nerozumí, nebyla to bohužel prázdná slova. Drahošovi se nepodařilo vystihnout politickou podstatu volebního sporu, v němž chtěl zvítězit, vlastně se o to ani příliš usilovně nesnažil.

Chtěl zůstat stát mimo politiku, se svou deklarovanou slušností a neutralitou nevstoupil do prostoru politiky, zůstal převážně vězet kdesi v oblasti estetiky a politické etiky. Měl-li komplexně kritizovat Zemanovo politické působení, ulpíval spíše na kritice uměleckého dojmu.

Příběh slušného člověka odjinud nedokázal vytvořit narativní identitu, ke které by se mohl přihlásit váhající volič. Své přísliby jednoznačných postojů (ne orientaci na východ, nebudu rozdělovat nýbrž sjednocovat, nebudu jmenovat Babiše) oslabil Drahoš především lavírováním v otázce migrace, na níž předvedl, že pod tlakem může být ochoten ustoupit z kteréhokoliv dosavadního postoje.

To snížilo jeho důvěryhodnost pod kritickou hranici právě pro váhající voliče, kteří alternativu vůči Zemanovi poctivě hledali, ale nakonec seznali, že Drahoš jí nebude, protože je málo předvídatelný. Pustit se v otázce migrace se Zemanem do soutěže o to, kdo je větší Zeman, nemohlo pro Drahoše dopadnout dobře.

Drahoš nepřesvědčil lidi na okraji, že je bude zastupovat

Významnou část české společnosti, která se cítí opomíjená a nedostatečně zastoupená, Drahoš nepřesvědčil, že je připraven stát na její straně. Nebo ji alespoň brát vážně. Křečovité naznačování, že rozumí životu obyčejných lidí, bylo nakonec symbolizováno zabitým a z kůže staženým králíkem, což bohužel až příliš připomínalo popěvek „kníže má k lidu blíže“.  

Nestačilo to. Foto FB JD

Myslím, že méně uspokojená část společnosti by snáze přijala Drahoše jako elitáře, kdyby se ke svému elitářství znal. Musel by ovšem ukázat, že příčinám těchto pocitů opomíjení a nedostatečného zastoupení rozumí a hledá cesty, jak je překonávat. Jedině v tom totiž může spočívat skutečné spojování společnosti.

Nejvěrohodnější kritika Zemanovy zahraniční politiky nezazněla od Drahoše, ale paradoxně a vlastně mimoděk od moderátorky Witowské v poslední televizní debatě, když se Zemana zeptala, jestli vůbec byl jako prezident na návštěvě v některé ze skandinávských zemí, když stále mluví o skandinávském modelu jako nejvhodnější perspektivě pro naši zemi.

Jistěže, Drahoš kritizoval Zemanův příklon k Rusku, ale nenabídl dostatečnou evropskou perspektivu, o kterou by chtěl usilovat. Neukázal, že Zemanova linie českého národního konzervatismu a izolacionistického snění o vlastním bezpečném prostoru v nebezpečném prostředí okolního světa je překonaná a klamná, ale hlavně má alternativu v důsledné evropské politice naší země.

Evropské perspektivě se Drahoš věnoval příliš málo, než aby ji mohl vyložit jako bezpečnostní záruku, kterou sami nejsme schopni — po zkušenostech dvacátého století — zajistit a uhájit. Ostatně právě v roce stoletého výročí vzniku Československa by bylo namístě opřít se o dějiny a mít odvahu zdůraznit, že leckteré kompromisy na evropské půdě stojí za jistoty, které nám naše členství v ní dává.

A že namísto ješitných a neproduktivních sporů o kvóty nebo směrnici o zbraních bychom se měli více soustřeďovat na podstatu evropské spolupráce a budování naší autority v Unii, protože jedině tak dosáhneme zlepšení kvality života obyčejných lidí. Na těchto příkladech je patrné, jak málo se Drahoš věnoval celku, na úkor těkavého a defenzivního reagování na témata, které jako svou agendu vnášel do kampaně Zeman.

Vědec usilující o vrcholnou politickou funkci měl velkou příležitost proměnit zdánlivý deficit svého profesního zakotvení v přednost. Mohl přece uplatnit právě perspektivu vědeckou: univerzalitu poznání, spojení vědeckého a občanského úsilí o proměnu světa skrze nové obzory.

Svět uzavřený před jinými lidmi je také světem uzavřeným před myšlenkami. Vědecká zkušenost nabízí technologie jako nástroj cesty k prosperitě. Oproti tunám, megawattům, železu či monstrózním infrastrukturním projektům typu velkého vodního kanálu mohl nabídnout všechno to, co se v české technologické ekonomice beztak už děje — otevřenost podnětům ze zahraničí, uvádění moderních technologií do praxe, síťová řešení, propojení průmyslu s informatikou a se sběrem dat, důraz na nová energetická řešení. Nebo že by ani Jiří Drahoš nebyl v moderních společenských a ekonomických trendech tolik zorientován?

Příliš mnoho taktických chyb

Zanechme strategií, věnujme se taktice. V posledních dnech před druhým kolem volby se na Drahošově straně vršily nevynucené chyby, kterých bylo snadné se nedopustit.

Ukončení kontaktní kampaně v pondělí večer byla fatální chyba. Kdyby se Drahoš měl přesouvat třeba i vrtulníkem, měl mít jeden mítink za druhým po celé zemi, především v Moravskoslezském a Ústeckém kraji, kde v prvním kole uspěl nejméně.

Zodpovědnost k voličům není abstraktní pojem — předčasným ukončením kontaktní kampaně Drahoš promarnil vysokou podporu voličů, kteří mu dali důvěru. Téměř stejnou chybou byla neúčast v debatě se Zemanem na Nově. Mohl přesvědčovat nepřesvědčené, ale dal přednost přesvědčeným, v počtu nesrovnatelně nižším. Taková chyba se nedala omluvit ničím, tím spíše ne chabým vysvětlováním, že Zeman původně cosi a pak něco jiného.

Debata na Primě na možnou příčinu absence na Nově ukázala: Drahoš se prostě přímé konfrontace se Zemanem obával. Vyjevila se jeho nízká stresová odolnost, nedostatečná formulační pohotovost, přílišná podřízenost. Nevěřil si a diváci to na něm viděli, proto nakonec nemohl vyhrát.

Považoval svého soupeře za významnějšího, ačkoliv si byli v dané situaci zcela rovni. Oba byli občanskými kandidáty, za oběma stály vysoké volební zisky prvního kola, oba byli v dané roli pouze kandidáty, žádný pan prezident, žádný pan profesor. Jsem přesvědčen, že debata by vypadala zcela jinak, kdyby se odmítl nechat oslovovat profesorem a Zemana by oslovoval pouze občansky.

Nakonec tedy poslední týden před druhým kolem volby ukázal, že Zeman měl mnohem silnější vůli volby vyhrát, byl úporný a odhodlaný. Na poslední nerozhodnuté voliče ochotné k volbám jít už nemohou působit žádné argumenty, nýbrž jen vůle a odhodlání.

Poučit se z chyb

Nechci poraženého Drahoše kritizovat nadmíru. Odvedl ostatně hodně práce a je pravděpodobné, že jeho kampaň  bude mít na českou politiku v nějaké míře pozitivní vliv. Ale politika je krutá disciplína a vděk jí není příliš vlastní.

Smyslem takového rozboru je poučit se z chyb a načrtnout možná budoucí východiska ze situace, která výsledkem volby přetrvává dále. Kdybychom se jen utěšovali, že jednomu z kandidátů prostě nepřálo štěstí, nebylo by to poctivé.

Shrňme tedy stručně na závěr, v čem je problém a kde hledat východiska: Jiří Drahoš nedokázal v kampani zformulovat vizi nové, postzemanovské české politiky, která by byla způsobilá překonat současná dělení společnosti, najít nové společné jmenovatele a hledat hlubší společenskou shodu.

Velké části voličů se už dávno zajídá letité ulpívání ve starých konfliktech, domnělých křivdách a dávno nesrozumitelných dějových liniích, od nichž tradiční aktéři odvíjejí svoji legitimitu. Právě toto přehlcení je jedním z nosných důvodů Babišova volebního úspěchu, jakkoliv si můžeme být jisti, že pro příští českou perspektivu je to slepá kolej. Zeman je monumentem právě takových neléčených patologií české společnosti posledních tří desetiletí.

Minulost můžeme jen pojmenovat, pochopit a přijmout jako fakt, vyřešit ji už nemůžeme. Překonat ji můžeme jen tak, že budeme mít vizi, budeme o ní mluvit a hledat pro ni shodu. Jedině tak může srozumitelná vize České republiky pro příštích dvacet let vytvořit linii příštího volebního střetu. Protože politika je souboj idejí a konflikt o ně. A ideje se prosadí jen tak, že se s nimi vyhrají volby.

    Diskuse
    January 27, 2018 v 17.41
    Nemyslím si,
    že jiný průběh předvolebních debat, na který měl protikandidát zřejmý vliv, by J. Drahošovi přineslo 100 tisíc voličů. Někdo tvrdí, že měl více jezdit za voliči, jiný, že měl více chodit do debat.

    A málokdo se zamyslel, proč už ve volbách nerozhoduje konflikt levice - pravice, ale centrum - periferie. To je jednoznačný výsledek těchto voleb, kdyby vyhrál Jiří Drahoš, stejně by zůstal.

    Byla to negativní volba proti pragocentrismu. Odpor proti pragocentrismu vyhrál nad odporem proti Zemanovi. Na rozdíl u mě.
    JV
    January 27, 2018 v 18.58
    Co se při prezidentské volbě opět ukázalo
    Uvažování o chybách či nechybách je při tak těsném výsledku zbytečné. Ostatně, kde je psáno, že správnost vede vždy k k úspěchu a chyba vždy k neúspěchu? Vždyť snad skoro každý, kdo v životě už leccos prožil, dobře ví, že i vhodnou kombinací chyb lze dojít ke správnému výsledku.

    Mnohem důležitější a užitečnější, než je mudrování nad výsledkem volby, by bylo podívat se na volbu jako na sondu do nitra společnosti. Jako na značně pravdivou výpověď o jejím stavu.

    Jistě by nám velmi pomohlo, kdybychom si pravdivě (a především bez předpojatosti) dokázali odpovědět na otázku, proč polovina občanů volí právě Miloše Zemana a polovina Jiřího Drahoše; resp. proč polovina z nás má blíže k jednomu typu zosobnění určitých životních vzorců a polovina k typu jinému.

    A pak je tu ještě jedna otázka, která je možná ze všech nejdůležitější a nyní se opět v plné razanci projevila. Správně s ní už po několikáté přichází pan Unger. (Díky, pane Ungere.) Proč je u nás tak ohromný rozdíl (prakticky ve všem) mezi Prahou a celou republikou vyjma Prahy? Proč se tak markantně liší centrum a periferie? Nezakládá se zde na velmi vážný konflikt, resp. není již zde tento konflikt delší dobu přítomen? Nestupňuje se dokonce? Zdá se mi, že právě toto je nejaktuálnější problém naší politiky.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    January 27, 2018 v 19.18
    To, co rozděluje společnost skutečně, je kapitalismus. A jak píše Hekrdla, nikdo z politiků to nechce přiznat:
    "Zametli ho (slovo kapitalismus) pod koberec, udusili polštářem; v říjnových parlamentních volbách ve svém programu nezmiňuje ani jednou „kapitalismus“ žádná strana, a platí to i pro KSČM.
    Politici, prezidenti i kandidáti na prezidenty by totiž snad museli alespoň přibližně definovat systém, v jehož víru se ucházejí o moc a svatosvatě slibují občanům, že jim v jejich soužení pomohou. Museli by definovat systém, tedy kořeny toho, co především rozděluje společnost. Definovat alespoň tak kostrbatě, jak to učinil Charles Hardy, ekonom korporace Shell International: „Kapitalismus je závislý na tom, že lidé v naději, a to často klamné naději, na zbohatnutí velice usilovně pracují a přispívají tak ke zbohatnutí jiných lidí. Růst je za podmínek kapitalismu závislý na tom, že se v lidech probouzí závist vůči jiným lidem, takže chtějí mít, co mají oni."
    MP
    January 27, 2018 v 20.20
    Potíž je ovšem v tom,
    že důsledně levicový kandidát, který by kritizoval kapitalismus, nemá v současné situaci taky šanci na zvolení.

    Společnost je totiž rozdělena takto (samozřejmě jde o zjednodušení): na lidi vcelku úspěšné a tolerantní, kterým kapitalismus nevadí, ale vadí jim korupce, neúcta k právu a xenofobie - ti volí pravici a Drahoše, Schwarzenberga atd.
    A na lidi neúspěšné a netolerantní, kterým vadí kapitalismus, ale bohužel ještě více je iritují "černé huby" - a ti volili (spíš dříve) tzv. českou levici - a nyní Zemana.

    Ve svém článku (http://denikreferendum.cz/clanek/26415-levice-musi-zacit-znovu-a-od-sameho-zacatku) se pokouším rébus rozlousknout, ale... nevím, jak a jestli to opravdu půjde.
    January 27, 2018 v 21.16
    On kapitalismus většinou nevadí ani těm neúspěšným, pane Plevo. Protože o něm nic nevědí, nechápou, jak to funguje. Lidi mají většinou tendenci hledat konkrétní viníky - někoho, na koho se dá ukázat prstem. Proto máte pravdu, že politická strana, která by si dala do programu boj proti kapitalismu, by byla neúspěšná. Kapitalismu se totiž nezbavíme "přes volby". A proto se dá očekávat, že v dohledné době bude spíš hůře než lépe.
    LV
    January 28, 2018 v 0.00
    Problém centrum v. Periferie není jenom český problem
    Inovace, globalizace (na trh vstoupil celý postkomunistických blok, Cina, Indie...) Vedou k přebytku pracovní síly a tím snižování její možnosti vyjednávat pracovní podmínky, podíl odborové organizovaného dělnictva klesá. Prekariat organizovaný není. Podíl HDP, který připadá na zaměstnance se zmenšuje.
    Sociální stát má problém s financováním. populace stárne.FInancovani je založené na danění mezd, při vysoké nezaměstnanosti to predstavuje problém.

    Staré instituce přestávají za nových podmínek fungovat.Elity selhávají po celé šířce politického spektra.

    Spektrum samotné se rozpadlo. už to není jenom levice a pravice, ale také konzervativní v liberální, kosmopolitní v. Lokální, národní.
    takže se těžko hledá konsensus.

    moderní svět se zrodil ve městě.Jsme bohatší než naši předkové díky fosilnim palivům, ale také díky dělbě práce a inovacim.
    Obojímu se daří ve městě, ne na vesnici. Tak tomu bylo vždycky.
    Co se změnilo, je menší provázanost města a okolí. Dříve město dováželo z okolí jídlo a naoplatku, dodávalo průmyslové či řemeslné výrobky. Dnešní velkoměsta dovážejí suroviny a potraviny z celého světa. Jsou na svém okolí méně zavisla.

    Změnila se celá vzdělanostní struktura. Predvalecne Československo mělo, tuším 1% vysokoškoláků. Nevím kolik maturantů, můj odhad by byl 10%.

    Dnes ma vysokoškolské vzdělání, či spíše vysokoškolský diplom, téměř polovina mladé generace.Je pravda, že se dnes tento diplom požaduje tam, kde se dříve nepožadovalo ani maturitní vysvědčení, nicméně uplatnění na periferii je stále omezené.

    Vesnice uživí učitele, agronoma, starostu. maloměsto snad ještě lékaře, lékárníka, ekonoma či právníka. Další lékař, který chce být špičkovým odborníkem bude muset do centra.

    Máme normální rozdělení, které nám říká, že polovina populace je podprůměrná, polovina je nadprůměrná. Ta polovina s vysokoškolským vzděláním se bude rekrutovat převážně z té inteligentně nadprůměrné části populace a bude mít tendenci se stěhovat do centra, pokud tam už není.

    Dochází k segregaci obyvatel, značná část těch úspěšných se stěhuje do centra a naopak přestěhování do centra je podmínkou jejich úspěchu.


    Doporučuji se podívat na nějakou mapu kupní síly v Polsku. Varšava, Krakov, Vroclav...
    se na mapě vyděluji.

    Česká republika na tom není v tomto směru nejhůře. Slovensko je na tom hůře. To samé platí pro Británii.
    January 28, 2018 v 4.53
    Centrum a periferii (a semiperiferii) tvoří i světový kapitalismus. Západní státy patří k jeho centru, zatímco Česká republika k semiperiferii.
    LV
    January 28, 2018 v 9.07
    A značná část české politické reprezentace se snaží CR posunout ještě více směrem periférie
    JP
    January 28, 2018 v 12.56
    Proč prohrál Drahoš?
    Především: reálná šance porazit Zemana tady doopravdy byla. Ten rozdíl obou kandidátů v konečném výsledku není zas až tak propastný, několik málo procentních bodů. Za určitých okolností by bylo reálně naprosto možné převážit váhy na opačnou stranu.

    Ale - na jedné straně je sice Drahošovi možno uznat že jakožto naprostý politický začátečník dosáhl čistě procentuálně velmi solidního výsledku; ale na straně druhé Drahoš zůstal obsahově i osobně nevýrazný, nepřesvědčivý. Jaké naděje na zvolení si může dávat někdo, kdo ani ve svém závěrečném slově není schopen lidem přesvědčivě vyložit, proč by ho vlastně vůbec měli volit?

    Je nakonec škoda, že Zemanovým protikandidátem se nestal Horáček. Ten by byl Zemanovi v přímém souboji zcela jistě mnohem silnějším a přesvědčivějším protivníkem.
    January 28, 2018 v 13.15
    Pane Poláčku,
    Obávám se, že pan Horáček by Zemana neporazil, a zřejmě by asi nezískal více než 48 procent hlasů. To spíš možná diplomat Fischer, ale ten neměl takové finanční zázemí jako prof. Drahoš. Prostě se ukazuje, že v přímé volbě kandidát bez dostatečného finančního zázemí, v řádově desetimilionech, nemá šanci. Ukázala to tato i minulá volba.
    January 28, 2018 v 13.45
    My jsme proti konfliktu centrum-perfierie nic neudělali
    Ano, jak píše paní Hájková, kapitalismus postupuje do další fáze a konflikt centrum - perfierie vytváří. Kapitalismus v globalizované podobě. Podobně se to projevilo u amerických prezidentských voleb i referendu o Brexitu. Mapy výsledků v Anglii jsou velmi podobné těm našim, Londýn proti zbytku, zejména severní průmyslovější Anglii.

    Ale jsou státy, které se novým hrozbám kapitalismu - globalizace, migrace dovedou lépe bránit. Jsou to státy nikoli centralizované jako je Velká Británie, ale spíše decentralizované jako je Německo, Rakousko. Jsou to státy se silnějšími tradičními vazbami, rozvinutou občanskou společností a nezkaženou politickou kulturou (Skandinávie, Benelux).

    Měli jsme třicet let na to, abychom naše země učinili vůči těmto hrozbám imunější. Ale my jsme to nevyužili. Bylo spousta možností jak vytvořit stát decentralizovaný, jak podpořit obnovu občanské společnosti, zvyšovat politickou kulturu, pěstovat kritické myšlení v nové generaci, posilovat důvěru v právní stát. Ten čas byl promarněn.

    Navíc my jsme ke konfliktu centrum-perfierie ještě o to zranitelnější, že tu máme bývalé vysidlené lokality po německých spoluobčanech a ti, co v nich bydlí, s nimi i po generacích nesrostli. Málokdo se ptá, co k tomu potřebují. Místo toho se neustále straší. Když už nepomáhá strašení Habsburky, Němci, komunisty nebo Slováky, kteří nám nesmyslnými požadavky stojí v cestě k blahobytu, hodí se muslimští uprchlíci. Jak to jen odhaluje neskutečnou neschopnost českého národa a státu!

    LV
    January 28, 2018 v 20.11
    Nevím na kolik je centralizované Polsko, je rozhodně polycentricke, ale problémy má. Rakousko také volí dost podezřelé partaje...
    ŠŠ
    January 30, 2018 v 19.33
    K paní Hájkové
    – příspěvek zde 27.Ledna 2018, v 19:18:9: Platí-li (a proč by nemělo platit?), že „Růst je za podmínek kapitalismu závislý na tom, že se v lidech probouzí závist vůči jiným lidem, takže chtějí mít, co mají oni", pak autor odhalil kousek vazby mezi individuálním a společenským. Nelze přece změnit průběh vývoje společnosti, jímž je růst kapitalismu, nebudou-li se chtít změnit individua, jednotlivci – každý sám za sebe. Nejlépe – a nejúčinněji – bude-li člověk chtít změnit sám sebe z vlastního poznání, popudu a rozhodnutí. Nikoli z nějakého (něčího) nabádání.
    January 31, 2018 v 2.24
    Paní Šprynarová, pod mým článkem radí pan Unger, jak uzdravit českou duši. Je prý pro to zapotřebí celá řada politických opatření. Vlastně změnu systému, i když tedy hlavně politického - decentralizace.
    Zatímco vy píšete, že duše může uzdravit svět - porazit kapitalismus.
    ŠŠ
    Jen mě při čtení uvedeného citátu Charlese Hardyho napadlo, že v něm vlastně upozorňuje na to, jak se také projevuje provázanost společenského (až globálního) a individuálního. Šlo by to patrně vyjádřit lépe, ale chtěla jsem říci, že bez toho zájmu individua, čili bez účasti jeho „duše“ lze sotva změnit systém.
    January 31, 2018 v 10.00
    Duše je složitá, může mít nejen o něco zájem, ale taky k něčemu odpor.
    Ještě se vrátím ke králíkovi, kterého zmiňuje pan Pospíchal. Myslím si, podobné jako on, že to vůbec nebyl dobrý nápad.
    Například Ilona Švihlíková napsala:
    "Drahošovi nepomohlo ani stahování králíka, které ho zřejmě mělo přiblížit „obyčejným lidem“, i když mě spíš evokovalo, že vyhraje-li Drahoš, můžeme i my být v rolích takového králíka."
    JP
    January 31, 2018 v 11.13
    Duše, nebo systém?
    Tato alternativa je falešná. Je nutno najít to místo, kde se duše dotýká s tím "systémem" (tedy s komplexem objektivních životních, společenských a institucionálních podmínek). To, co je oběma společné. Anebo možná, co stojí ještě před nimi, a z čeho oba vyrůstají.
    ŠŠ
    January 31, 2018 v 12.13
    Kde se „duše“ dotýká s tím „systémem“?

    Dotýkají se vzájemně nejspíš na různých úrovních hierarchie jevů na mnoha místech. Tam by asi bylo třeba ona styčná místa hledat.

    Pokud si dovolím hovořit o civilizaci jako o systému, napadá mě, že se dosud vždy jednalo o civilizace, jejichž vznik, vývoj a zánik byly spojené s určitým územím. Nejsme v současné době svědky vznikání civilizace globální, která prostřednictvím svého ekonomického a sociálního systému – kapitalismu – zahrnuje celou zeměkouli?
    JP
    February 1, 2018 v 11.54
    Kapitalismus a lidská duše
    Ono celkem ani tak nepřijde na to, jestli se ta "duše" a ten "systém" dotýkají na jednom místě, nebo na více; rozhodující je, c o je vlastně to co se navzájem dotýká. A právě tady stojí ten největší otazník.

    My totiž ani nedokážeme říci a určit, co je to vlastně ta lidská duše. Ten "systém" - ten můžeme sice do jisté míry definovat, dejme tomu právě jako kapitalistický produkčně-společenský řád. Jenže ono je tady těch "systémů" více, a není možno (přinejmenším v současné době ne) dosáhnout všeobecného konsensu o tom, který z těchto systémů je rozhodující.

    Existuje - vedle toho kapitalismu - také systém politický, tj. politické demokracie: a naprostá většina lidí stále ještě věří tomu, že rozhodující je právě tato politická rovina, nikoli rovina materiální. Pak tu máme ještě systém instituční, který je sice úzce svázán s tím politickým, ale přece s ním není zcela identický. (I přes změny politického režimu celá řada institucí a jejich vazeb působí kontinuálně.)

    A i kdybychom tady pro nás vyšli z toho konsensuálního pojetí, že rozhodujícím je přece jenom ten systém kapitalismu - ani tím by nebyla celá věc rozřešena. Protože dnes už prostě nemůžeme setrvávat na tom zjednodušeném Marxově pojetí, že kapitalismus a tržní ekonomika jsou ryze negativní elementy, a že postačí je odstranit a veškeré dění ve společnosti se vrátí do svého přirozeného pořádku. Kapitalismus a tržní ekonomika má - jako ostatně vše - dialektickou povahu, tedy je vnitřně rozporný. A je krajně obtížné tento uzel pozitivních a negativních faktorů rozplést.

    Takže my tu máme svým způsobem rovnici o dvou neznámých: na straně jedné stále ještě ne zcela rozpoznaný kapitalismus, na straně druhé ještě mnohem více nepoznaná duše.

    A co více: tyto dva prvky rovnice jsou nejenom neznámé (nebo jenom částečně známé) - ale zároveň jsou to vzájemně proměnné.

    To jest: systém ovlivňuje duši, a duše ovlivňuje systém. A není tu nikde ten archimédovský pevný bod, kde by bylo možno se zastavit a říci: toto je počátek všeho ostatního.

    A přitom všechno závisí právě na tom, jestli se nám podaří tento - alespoň relativně pevný - bod najít.

    Ještě v antice - tam takový pevný bod byl. Byla to víra v objektivní a naprostou dokonalost veškerého kosmu, kterého je součástí jak lidská duše, tak i praktické dění. A všechno mělo za cíl směřovat k této dokonalosti.

    S takovouto bezrozpornou "kosmickou harmonií" dnes už ovšem není možno bez dalšího operovat. Ale i přesto bych právě někde tady viděl alespoň určitý návod k tomu, kde ten styčný bod mezi duší a kapitalismem hledat.
    + Další komentáře