Vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě není ani náhoda, ani nedopatření, ani nečekaná zpráva. Jistěže naděje na změnu tu byla, ale také byla podepřena příliš slabou schopností vyjádřit to podstatné, co by takovou změnu mohlo charakterizovat a zakotvit v povědomí voličů.

Změna jen pro změnu je totiž skutečně málo. A nabízel-li k tomu Jiří Drahoš ještě slušnost, míjel se bohužel až příliš s očekáváním těch voličů, které potřeboval k případnému vítězství.

Jak jsme psali před druhým kolem volby: získat prvních čtyřicet, ba třiačtyřicet procent voličů není při dvou kandidátech nadlidský úkol, je to spíše norma související s polarizací společnosti v každé polární volbě. Smysl takové podpoře ovšem dává až to procento padesáté, zejména je-li k němu něco málo navíc.

Ve volbě prezidenta jde především o to být zvolen. Nic jiného se nepočítá. Neexistuje částečný úspěch, umělecký dojem ani uspokojivá porážka. Je-li převažující nálada mezi voliči jiná, než jak ji odhadoval kandidát, je to chyba kandidáta, nikoliv voličů.

Upozorňují-li opakovaně různá média voliče, že záležitosti, které se řeší v kampani, jsou nepodstatné pro výkon funkce prezidenta, může to být i pravda, ale nevýznamná. Utěšovat se tím, že poražený kandidát by byl lepší hlavou státu než vítěz, je romantismus, jako všechny verze budoucnosti, o nichž víme, že se už nemohou uskutečnit.

Zapamatujme si, že slušnost je síla, která sama o sobě v politice nestačí

Slušnost je síla, tvrdily Drahošovy volební plakáty, ale ne zase tak moc velká, ukázaly výsledky. Zkusme se zamyslet nad tím, nakolik byla Drahošova porážka zakódovaná už v samotné konstrukci, v základní strategii jeho přístupu ke kampani.

Volba se stala referendem o Miloši Zemanovi, a to dalo základní operační výhodu dosavadnímu prezidentovi. Drahoš ponechal na něm, jak budou definována vůdčí témata kampaně. Tím spíše, že před prvním kolem volby sbírali protizemanovské hlasy v převážné míře i ostatní relevantní kandidáti.

Drahoš z nich nebyl nejpřijatelnější proto, že se nejméně vyhraňoval, nýbrž proto, že tvrdě pracoval na své voličské základně, budované na více než 142 tisíci podpisů pod svou kandidaturou. Tu ohlásil včas, dostatek času však nevyužil k tomu, aby definoval vlastní témata kampaně, čili svůj kandidátský program.

Nevypracoval takovou programovou alternativu, která by odpovídala jeho volání po změně. Jakmile přišlo na obsah, dostával se nutně do defenzívy.

Jestliže Zeman Drahoše kritizoval, že není politik a politice vůbec nerozumí, nebyla to bohužel prázdná slova. Drahošovi se nepodařilo vystihnout politickou podstatu volebního sporu, v němž chtěl zvítězit, vlastně se o to ani příliš usilovně nesnažil.

Chtěl zůstat stát mimo politiku, se svou deklarovanou slušností a neutralitou nevstoupil do prostoru politiky, zůstal převážně vězet kdesi v oblasti estetiky a politické etiky. Měl-li komplexně kritizovat Zemanovo politické působení, ulpíval spíše na kritice uměleckého dojmu.

Příběh slušného člověka odjinud nedokázal vytvořit narativní identitu, ke které by se mohl přihlásit váhající volič. Své přísliby jednoznačných postojů (ne orientaci na východ, nebudu rozdělovat nýbrž sjednocovat, nebudu jmenovat Babiše) oslabil Drahoš především lavírováním v otázce migrace, na níž předvedl, že pod tlakem může být ochoten ustoupit z kteréhokoliv dosavadního postoje.

To snížilo jeho důvěryhodnost pod kritickou hranici právě pro váhající voliče, kteří alternativu vůči Zemanovi poctivě hledali, ale nakonec seznali, že Drahoš jí nebude, protože je málo předvídatelný. Pustit se v otázce migrace se Zemanem do soutěže o to, kdo je větší Zeman, nemohlo pro Drahoše dopadnout dobře.

Drahoš nepřesvědčil lidi na okraji, že je bude zastupovat

Významnou část české společnosti, která se cítí opomíjená a nedostatečně zastoupená, Drahoš nepřesvědčil, že je připraven stát na její straně. Nebo ji alespoň brát vážně. Křečovité naznačování, že rozumí životu obyčejných lidí, bylo nakonec symbolizováno zabitým a z kůže staženým králíkem, což bohužel až příliš připomínalo popěvek „kníže má k lidu blíže“.  

↗

Nestačilo to. Foto FB JD

Myslím, že méně uspokojená část společnosti by snáze přijala Drahoše jako elitáře, kdyby se ke svému elitářství znal. Musel by ovšem ukázat, že příčinám těchto pocitů opomíjení a nedostatečného zastoupení rozumí a hledá cesty, jak je překonávat. Jedině v tom totiž může spočívat skutečné spojování společnosti.

Nejvěrohodnější kritika Zemanovy zahraniční politiky nezazněla od Drahoše, ale paradoxně a vlastně mimoděk od moderátorky Witowské v poslední televizní debatě, když se Zemana zeptala, jestli vůbec byl jako prezident na návštěvě v některé ze skandinávských zemí, když stále mluví o skandinávském modelu jako nejvhodnější perspektivě pro naši zemi.

Jistěže, Drahoš kritizoval Zemanův příklon k Rusku, ale nenabídl dostatečnou evropskou perspektivu, o kterou by chtěl usilovat. Neukázal, že Zemanova linie českého národního konzervatismu a izolacionistického snění o vlastním bezpečném prostoru v nebezpečném prostředí okolního světa je překonaná a klamná, ale hlavně má alternativu v důsledné evropské politice naší země.

Evropské perspektivě se Drahoš věnoval příliš málo, než aby ji mohl vyložit jako bezpečnostní záruku, kterou sami nejsme schopni — po zkušenostech dvacátého století — zajistit a uhájit. Ostatně právě v roce stoletého výročí vzniku Československa by bylo namístě opřít se o dějiny a mít odvahu zdůraznit, že leckteré kompromisy na evropské půdě stojí za jistoty, které nám naše členství v ní dává.

A že namísto ješitných a neproduktivních sporů o kvóty nebo směrnici o zbraních bychom se měli více soustřeďovat na podstatu evropské spolupráce a budování naší autority v Unii, protože jedině tak dosáhneme zlepšení kvality života obyčejných lidí. Na těchto příkladech je patrné, jak málo se Drahoš věnoval celku, na úkor těkavého a defenzivního reagování na témata, které jako svou agendu vnášel do kampaně Zeman.

Vědec usilující o vrcholnou politickou funkci měl velkou příležitost proměnit zdánlivý deficit svého profesního zakotvení v přednost. Mohl přece uplatnit právě perspektivu vědeckou: univerzalitu poznání, spojení vědeckého a občanského úsilí o proměnu světa skrze nové obzory.

Svět uzavřený před jinými lidmi je také světem uzavřeným před myšlenkami. Vědecká zkušenost nabízí technologie jako nástroj cesty k prosperitě. Oproti tunám, megawattům, železu či monstrózním infrastrukturním projektům typu velkého vodního kanálu mohl nabídnout všechno to, co se v české technologické ekonomice beztak už děje — otevřenost podnětům ze zahraničí, uvádění moderních technologií do praxe, síťová řešení, propojení průmyslu s informatikou a se sběrem dat, důraz na nová energetická řešení. Nebo že by ani Jiří Drahoš nebyl v moderních společenských a ekonomických trendech tolik zorientován?

Příliš mnoho taktických chyb

Zanechme strategií, věnujme se taktice. V posledních dnech před druhým kolem volby se na Drahošově straně vršily nevynucené chyby, kterých bylo snadné se nedopustit.

Ukončení kontaktní kampaně v pondělí večer byla fatální chyba. Kdyby se Drahoš měl přesouvat třeba i vrtulníkem, měl mít jeden mítink za druhým po celé zemi, především v Moravskoslezském a Ústeckém kraji, kde v prvním kole uspěl nejméně.

Zodpovědnost k voličům není abstraktní pojem — předčasným ukončením kontaktní kampaně Drahoš promarnil vysokou podporu voličů, kteří mu dali důvěru. Téměř stejnou chybou byla neúčast v debatě se Zemanem na Nově. Mohl přesvědčovat nepřesvědčené, ale dal přednost přesvědčeným, v počtu nesrovnatelně nižším. Taková chyba se nedala omluvit ničím, tím spíše ne chabým vysvětlováním, že Zeman původně cosi a pak něco jiného.

Debata na Primě na možnou příčinu absence na Nově ukázala: Drahoš se prostě přímé konfrontace se Zemanem obával. Vyjevila se jeho nízká stresová odolnost, nedostatečná formulační pohotovost, přílišná podřízenost. Nevěřil si a diváci to na něm viděli, proto nakonec nemohl vyhrát.

Považoval svého soupeře za významnějšího, ačkoliv si byli v dané situaci zcela rovni. Oba byli občanskými kandidáty, za oběma stály vysoké volební zisky prvního kola, oba byli v dané roli pouze kandidáty, žádný pan prezident, žádný pan profesor. Jsem přesvědčen, že debata by vypadala zcela jinak, kdyby se odmítl nechat oslovovat profesorem a Zemana by oslovoval pouze občansky.

Nakonec tedy poslední týden před druhým kolem volby ukázal, že Zeman měl mnohem silnější vůli volby vyhrát, byl úporný a odhodlaný. Na poslední nerozhodnuté voliče ochotné k volbám jít už nemohou působit žádné argumenty, nýbrž jen vůle a odhodlání.

Poučit se z chyb

Nechci poraženého Drahoše kritizovat nadmíru. Odvedl ostatně hodně práce a je pravděpodobné, že jeho kampaň  bude mít na českou politiku v nějaké míře pozitivní vliv. Ale politika je krutá disciplína a vděk jí není příliš vlastní.

Smyslem takového rozboru je poučit se z chyb a načrtnout možná budoucí východiska ze situace, která výsledkem volby přetrvává dále. Kdybychom se jen utěšovali, že jednomu z kandidátů prostě nepřálo štěstí, nebylo by to poctivé.

Shrňme tedy stručně na závěr, v čem je problém a kde hledat východiska: Jiří Drahoš nedokázal v kampani zformulovat vizi nové, postzemanovské české politiky, která by byla způsobilá překonat současná dělení společnosti, najít nové společné jmenovatele a hledat hlubší společenskou shodu.

Velké části voličů se už dávno zajídá letité ulpívání ve starých konfliktech, domnělých křivdách a dávno nesrozumitelných dějových liniích, od nichž tradiční aktéři odvíjejí svoji legitimitu. Právě toto přehlcení je jedním z nosných důvodů Babišova volebního úspěchu, jakkoliv si můžeme být jisti, že pro příští českou perspektivu je to slepá kolej. Zeman je monumentem právě takových neléčených patologií české společnosti posledních tří desetiletí.

Minulost můžeme jen pojmenovat, pochopit a přijmout jako fakt, vyřešit ji už nemůžeme. Překonat ji můžeme jen tak, že budeme mít vizi, budeme o ní mluvit a hledat pro ni shodu. Jedině tak může srozumitelná vize České republiky pro příštích dvacet let vytvořit linii příštího volebního střetu. Protože politika je souboj idejí a konflikt o ně. A ideje se prosadí jen tak, že se s nimi vyhrají volby.