Vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě není ani náhoda, ani nedopatření, ani nečekaná zpráva. Jistěže naděje na změnu tu byla, ale také byla podepřena příliš slabou schopností vyjádřit to podstatné, co by takovou změnu mohlo charakterizovat a zakotvit v povědomí voličů.

Změna jen pro změnu je totiž skutečně málo. A nabízel-li k tomu Jiří Drahoš ještě slušnost, míjel se bohužel až příliš s očekáváním těch voličů, které potřeboval k případnému vítězství.

Jak jsme psali před druhým kolem volby: získat prvních čtyřicet, ba třiačtyřicet procent voličů není při dvou kandidátech nadlidský úkol, je to spíše norma související s polarizací společnosti v každé polární volbě. Smysl takové podpoře ovšem dává až to procento padesáté, zejména je-li k němu něco málo navíc.

Ve volbě prezidenta jde především o to být zvolen. Nic jiného se nepočítá. Neexistuje částečný úspěch, umělecký dojem ani uspokojivá porážka. Je-li převažující nálada mezi voliči jiná, než jak ji odhadoval kandidát, je to chyba kandidáta, nikoliv voličů.

Upozorňují-li opakovaně různá média voliče, že záležitosti, které se řeší v kampani, jsou nepodstatné pro výkon funkce prezidenta, může to být i pravda, ale nevýznamná. Utěšovat se tím, že poražený kandidát by byl lepší hlavou státu než vítěz, je romantismus, jako všechny verze budoucnosti, o nichž víme, že se už nemohou uskutečnit.

Zapamatujme si, že slušnost je síla, která sama o sobě v politice nestačí

Slušnost je síla, tvrdily Drahošovy volební plakáty, ale ne zase tak moc velká, ukázaly výsledky. Zkusme se zamyslet nad tím, nakolik byla Drahošova porážka zakódovaná už v samotné konstrukci, v základní strategii jeho přístupu ke kampani.

Volba se stala referendem o Miloši Zemanovi, a to dalo základní operační výhodu dosavadnímu prezidentovi. Drahoš ponechal na něm, jak budou definována vůdčí témata kampaně. Tím spíše, že před prvním kolem volby sbírali protizemanovské hlasy v převážné míře i ostatní relevantní kandidáti.

Drahoš z nich nebyl nejpřijatelnější proto, že se nejméně vyhraňoval, nýbrž proto, že tvrdě pracoval na své voličské základně, budované na více než 142 tisíci podpisů pod svou kandidaturou. Tu ohlásil včas, dostatek času však nevyužil k tomu, aby definoval vlastní témata kampaně, čili svůj kandidátský program.

Nevypracoval takovou programovou alternativu, která by odpovídala jeho volání po změně. Jakmile přišlo na obsah, dostával se nutně do defenzívy.

Jestliže Zeman Drahoše kritizoval, že není politik a politice vůbec nerozumí, nebyla to bohužel prázdná slova. Drahošovi se nepodařilo vystihnout politickou podstatu volebního sporu, v němž chtěl zvítězit, vlastně se o to ani příliš usilovně nesnažil.