Vyhraje někdo jiný?
Petr PospíchalJiří Drahoš má prakticky jistých sedmačtyřicet procent hlasů. Nejnákladnější je získat poslední čtyři nutná k úspěchu. Co pro to může udělat on sám a co pro to mohou udělat jeho příznivci?
Pozice Miloše Zemana před volbou prezidenta vypadala docela skvěle. Diktoval tempo události okolo jmenování vlády, dostával se do médií snadno a využíval staré pravdy, že i negativní reklama je reklama. Měl náskok, který vždy patří k obhajobě funkce a obrovské množství nadšených příznivců.
Každý ho zná, takže nemusel nikomu vysvětlovat, co si o čem myslí. Nemůže se na něj nic špatného najít, protože o něm všechno víme. Umí se postarat o to, aby se o něm denně mluvilo.
Spojence měl úspěšné, alespoň tedy v nedávných volbách do Sněmovny. Přístup k penězům a zejména ke službám, jež je výhodně a nezjistitelně nahrazují, měl snadný. Po prvním kole se v jeho prospěch do kampaně nakonec zapojily i korunovační klenoty, ještě má prý následovat podpůrné prohlášení císaře Karla IV. a citace v jeho prospěch ze Zlaté buly sicilské.
Jeho soupeři to od počátku měli těžší. „Já jsem“ - to musel každý z oněch veřejně málo známých denně mnohokrát opakovat. Každý z nich byl tím, čemu říkáme občanský kandidát, své zázemí si musel postavit sám a nemohl využít struktur a lidí žádné politické strany. Při současné pověsti politických stran to ale nakonec bylo dobře.
Miloši Zemanovi, přerostlému monstru z archetypálních příběhů o dobru a zlu, se jeho strategie odvděčila ve správném poměru k jeho přezíravosti, nakonec se mu podařilo najít soupeře, který se mu patrně vzpříčí v ústech. Hledal se prostě Někdo jiný.
Není úplně podstatné, jak se jmenuje, protože téměř každý je lepší než. Nevadí, že o něm málo víme, protože od něj nečekáme, že nás bude oslňovat svojí jedinečností, nápaditostí, šarmem, učiněnou andělskostí či přesně těmi názory, které bychom vyslovovali my sami, kdyby se nám v noci zdálo, že jsme se ocitli mezi kandidáty.
Jiří Drahoš, nejúspěšnější účastník soutěže Hledá se Někdo jiný, má nyní historickou příležitost stát se Anetou Langerovou mezi politiky. Co se musí stát, aby tuto příležitost nepromarnil? Co by měl udělat, aby si nemohl vyčítat, že něco opomenul nebo nedomyslel?
Myslím si, že pro budoucnost České republiky bude lepší, stane-li se prezidentem Jiří Drahoš. I pro mne to ale je spíše Někdo jiný, než vysněný kandidát, s nímž bych se dokázal silně identifikovat. Zkusím se tedy na týden zbývající do druhého kola volby podívat ze tří různých úhlů: Jakou podporu může Jiří Drahoš získat od voličů svých spřízněných konkurentů z prvního kola volby? Co má a také co nemá dělat a říkat? Čeho se mají vyvarovat jeho příznivci?
Pro koho je Drahoš druhou volbou?
Od prvního kola volby uplynul už celý týden. Voliči jednotlivých kandidátů z prvního kola nejsou homogenními skupinami, kteří by spojili svůj osud s kandidátem, jejž volili, aby teď byli k dispozici pro splnění jeho pokynů.
Přesměrování voličů bude fungovat jen v míře, v jaké bude pro voliče přirozené a obsahově přiměřené. Jinak řečeno, zájem na tom, aby vyhrál Jiří Drahoš, má jen část voličů Fischera, Horáčka i Hilšera. Třebaže je to část převažující, nemusí jich být tolik, aby to stačilo k Drahošovu vítězství, a výzkumy to potvrzují.
Pavel Fischer byl pro určitou vrstvu voličů vysvobozením z dilematu, nemuseli řešit otázky, které jsou pro ně odtažité a mohli vsadit na křesťanskou víru jako na specifický identifikační znak. K tomu, aby se rozhodli volit Pavla Fischera, nepotřebovali tito voliči žádnou silnou emoci, jejich identifikace byla příznaková a u většiny spíše pasivní.
Fischer se ke konci kampaně snažil budovat i kulturní pouto se svými voliči, dařilo se mu to až v posledních dnech před prvním kolem volby a rozšířilo to okruh jeho voličů zhruba o třetinu. Zemitěji založení křesťané z jeho voličů nemusejí mít pro druhé kolo blíže k Drahošovi než k Zemanovi a mohou tak druhé kolo raději ignorovat, než vybírat mezi kandidáty, k nimž mají obdobně kulturně daleko.
Katolický klérus jim jejich rozhodování neusnadní — zatímco primas Duka se nevyjadřuje jmenovitě, jeho větší souznění se Zemanem je celkem zřejmé. Intelektuálně působící plzeňský biskup Tomáš Holub a tradičněji působící pražský světící biskup Václav Malý výslovně podporují Drahoše, jejich slova ale nemusejí do moravských silně katolických oblastí — které byly hlavní voličskou základnou Fischera - zasáhnout, a to ani komunikačně, ani obsahově.
Přesto očekávám, že nepříliš robustní nadpoloviční většina voličů Pavla Fischera nakonec bude Jiřího Drahoše volit. Zbylí se z větší části druhého kola volby nezúčastní, pro Zemana jich bude hlasovat jen zanedbatelná část.
Michal Horáček měl za sebou voliče dvojího typu. Jednak ty takzvaně kavárenské, kterým imponoval esteticky i kulturně, jednak sociálně citlivé voliče, kteří by se snadno mohli sami definovat jako součást některého typu sociálních menšin. Tuto druhou část Horáčkových voličů Jiří Drahoš odrazuje, a to tím spíš, čím více toho o jeho názorech proniká na veřejnost.
U voličů Michala Horáčka bych si byl jist polovinou, která Drahoše bude volit, ostatní buďto budou volit Zemana, nebo své rozhodování odloží do posledních možných chvil. Usilovat právě o tyto voliče bude pro Jiřího Drahoše velmi nesnadné, protože je může získat jen výroky, které budou hrozit ztrátou jiných voličů. Voliči Marka Hilšera jsou poměrně kompaktní skupinou a myslím, že jejich výrazná většina ve druhém kole volby podpoří svým hlasem Drahoše.
Zato voliči Mirka Topolánka budou mít s jeho doporučením, aby hlasovali pro Drahoše, velký problém. Neúspěšný kandidát jim moc zřetelný návod, proč by to měli udělat, vlastně ani nedal. Jeho rétorika byla bližší Zemanovu vidění světa. Na druhé straně lze předpokládat, že naprostá většina jeho potenciálních voličů, kteří vnímali jeho postojovou blízkost k Zemanovi, už volila dosavadního prezidenta v prvním kole.
Všechny tyto úvahy tedy znamenají, že získat prvních čtyřicet, ba až třiačtyřicet procent hlasů nebude pro Jiřího Drahoše žádný problém. Procenta mezi čtyřicátým třetím až sedmačtyřicátým mu dá dobrá dynamika kampaně a přesvědčivost, kterou lze přičíst spíše trendům a potřebě identifikace určitého typu voličů s nalezenou podobou protizemanovského postoje než postojům samého kandidáta.
Drahá až velmi drahá procenta budou ta poslední potřebná. Každé získané procento nad to sedmačtyřicáté hrozí ztrátou poloviny procenta voličů už získaných, čili takzvanného měkkého jádra, protože bude získáváno tématy dílčími a kontroverzními. Čím minoritnější dané téma bude, tím více odrazených voličů přinese. A buďme si jisti, že řada témat vnímaných pražským publikem jako nezbytná postojová výbava dokáže spolehlivě odrazovat voliče žijící relativně nedaleko za gravitační linií Prahy.
U voličů ztrácených přitvrzením kampaně bude nejdůležitějších, jestli budou odrazeni od účasti ve druhém kolem volby nebo budou odrazeni natolik silně, že se rozhodnou volit Miloše Zemana. Že gradace kampaně povede ke ztrátě některých voličů, je jisté. A právě míra ztráty jejich důvěry v Jiřího Drahoše může rozhodnout o výsledku volby.
Nejjistější se proto jeví spoléhat na synergický efekt rostoucí dynamiky kampaně, to ale předpokládá absolvovat její finální část bez viditelného zaváhání. Jak se dostat k těm dvěma nejdražším procentům, tedy padesátému a jedenapadesátému, zkusím vysvětlit v dalším textu.
Nejdříve ale ještě k otázce, zda má smysl, aby se Jiří Drahoš pokusil získat na svou stranu některé voliče Miloše Zemana. Myslím, že by to byla snaha málo vydatná, získaní voliči by byli z hlediska komunikačních a zejména programových nákladů velmi drazí, hrozilo by totiž, že každého získaného Zemanova voliče bude třeba zaplatit odrazením jednoho voliče dříve už získaného.
Snadné pro Drahoše nebude ani získávání voličů nerozhodnutých. Těm je třeba nabídnout emoci, která by je mohla zviklat. Nemusí nutně být radikální, účinnější může být vytvoření důvěry ve schopnost zastupovat zájem dotyčného voliče názorem, který voliči ve volební nabídce dosud chyběl.
Drahoš je lépe disponován takzvaně vystihnout podstatu věci než vzbudit silnou emoci. Ale je to mnohem pracnější než působit třeba strašením. V přesvědčování nerozhodnutých může na Drahošově straně účinněji působit davová mobilizace, něco jako trendová volba. Lidé se rádi na poslední chvíli přidávají k těm, jejichž vítězství vnímají jako pravděpodobnější. A v této situaci Jiří Drahoš zatím ještě je.
Co má a co nemá říkat Drahoš, jestliže chce porazit Zemana
Především je třeba, aby kandidát uměl vykreslit svůj veřejný obraz jako originál. Kopii či plagiát volič nedokáže odpustit. Proto je třeba, aby se uměl lišit. A to v míře, která nebude nerozhodnuté voliče provokovat nadmíru. Povahám ne zcela pevně zbudovaným se často v podobných situacích stává, že se nechávají zaskočit úlekem.
Jako problematický tak vnímám Drahošův přílišný důraz na vyjádření distance ve věci migrantů v posledních dnech. Rozuměl bych jednomu silnému ohrazení, ale s každým dalším vyjádřením na toto téma činí rozdíl mezi sebou samým a svým protikandidátem zanedbatelnějším. Neboli stírá svoji originalitu, která má být zárukou pevnosti v situacích, které v průběhu pěti let v úřadu nepochybně budou přicházet. A to je aspekt, který voliči intuitivně dost dobře cítí.
Chápu, proč nemůže projevit vstřícnost větší, ostatně Drahoše neznám a nevím, co si o věci migrace opravdu myslí, ale nesměle bych mu zkusil poradit: dobře zvolený příklad obsahující osobní osud, osobní příběh některého migranta, na němž lze ukázat, že vůči živým, konkrétním lidem nelze užívat obecná ideologická zjednodušení, by mohl být věrohodným vysvětlením postoje, v němž se od Zemana liší. Nevěřím, že by Drahoše žádný individuální příběh z celé uprchlické krize minulých let nezasáhl. Slevovat by tak z žádných svých dosavadních tvrzení nemusel.
Přibližování se Zemanovi v otázce migrace v sobě obsahuje jeden neobyčejně riskantní obecný prvek: zpravidla vítězí ten, kdo diktuje témata, kdo vytváří agendu střetu. Vymezovat se opakovaně v tématu, na němž staví páteř svého voličstva kandidát Zeman, je velmi defenzívní postoj.
Chápu, že je cílen na neodrazení váhajících, ale nedostatečné postojové rozlišení mezi finalisty volby v jedné z klíčových otázek vede k oslabení dalších vymezujících témat a hrozí přímým přechodem části voličů k protikandidátovi. Jistěže by šlo o velmi malou část voličů, ale jak už jsem napsal výše, právě proto jsou ta rozhodující procenta tak draze k mání.
Jiří Drahoš se potřebuje v posledních dnech kampaně představit zejména voličům v regionech, kde měl v prvním kole volby slabý volební zisk. Jak v Moravskoslezském, tak i v Ústeckém a Karlovarském kraji řeší velká část voličů trochu jiné životní problémy než lidé ve zbytku státu, mnozí si připadají zapomenutí a nepotřební. Oslovit je může větším důrazem na sociální témata, na soudržnost a na porozumění jejich životní situaci a tím, že vysloví vůli se jimi zabývat.
Bude-li kandidát Drahoš na závěr kampaně představovat další klíčové osoby svého budoucího týmu (a udělat by to rozhodně měl!), bylo by chybou opominout v takové sestavě někoho, kdo je pro tento typ voličů důvěryhodný a významný, kdo je z regionu, kdo je jedním z nich. V moravskoslezských oblastech takoví lidé nepochybně jsou, jistě i v severozápadních Čechách.
Nedovedu odhadnout, nakolik je pro městské a tedy už přesvědčené Drahošovo voličstvo podstatné zpochybňování existence minimální mzdy v neoliberálním podání. Asi ano, jinak by neměl ve svém týmu ekonoma Lukáše Kovandu. Empatii a lepší porozumění světu méně úspěšných by Drahoš mohl doložit přibráním jiného ekonoma, který si o minimální mzdě myslí úplně jiné věci. Je jich kupodivu docela dost.
Uvážíme-li, jak dosavadní prezident Zeman nechal poškozovat svůj veřejný obraz svými nejbližšími spolupracovníky, je veřejnost právem citlivá na pověst a způsob vystupování blízkého okolí hlavy státu. I na takovém zdánlivém detailu lze ve volebním finále důležité počty voličů získat anebo ztratit.
V posledním týdnu bude také třeba vyvracet různé nové dezinformace o životě a zájmech Jiřího Drahoše. Nejúčinnější bude, když se jejich vyvracení ujme sám kandidát Drahoš. Rázně, úsporně, jedenkrát. Opakované vyvracení dezinformací vyvolává dva efekty. Jednak dostává vyvracejícího do defenzívy, jednak pomáhá dále šířit původní dezinformaci.
Nejsledovanějšími událostmi posledního předvolebního týdne budou dvě televizní debaty s oběma kandidáty. Na nich bude hodně záležet. Bez ohledu na sám obsah bude klíčové, zda se Drahošovi podaří prosadit se jako rovnocenná osobnost. Je kandidátem občanským a z toho by mělo také vyplývat jeho sebevědomí. Druhý kandidát Zeman nebude v debatách v roli prezidenta republiky, nýbrž v roli rovnocenného kandidáta.
A právě na tom by měl Drahoš za každou cenu trvat a nedopustit například oslovování Miloše Zemana prezidentem, stejně jako nedovolit, aby sám byl titulován jako profesor. Ostatní bude beztak uměním improvizace, pohotovosti a odolnosti.
Čeho se mají vyvarovat Drahošovi příznivci?
Myslím, že nejméně produktivní přístup představuje zesilování negativních emocí. Zemana silné emoce příznivců protivníka povzbuzují, mobilizují navíc jeho příznivce, protože vytvářejí dojem osudové volby, která vyžaduje disciplinovanou účast.
Volební disciplína je silnější stránkou voličů Zemana než voličů Drahoše. Jde o volbu důležitou, ale to lze na různých společenských platformách sdělovat bez přílišného upřednostňování emočního napětí. Ke kandidátu Drahošovi se to vlastně ani nehodí.
Všechny jevy vyskytující se v komunikaci příznivců je nemožné popsat a většině z nich jistě není možné nijak zabránit. Přesto je možné vystihnout několik nejškodlivějších praktik, které se v komunikaci příznivců hojně vyskytují.
Poukazování na Zemanův vzhled a jeho tělesné neduhy je jednou z těch významnějších. Většina tělesných obtíží v Zemanově věku není ničím překvapivým a ani fakt, že jiní lidé v témže věku mohou být v lepším zdravotním stavu vůbec nic na věci nemění. Jistěže člověk ovlivňuje některé prvky svého zdravotního stavu svým životním stylem, ale je to vážně důležité pro rozhodování o tom, kdo má být prezidentem republiky?
Neuropatie, která zapříčiňuje Zemanovy obtíže s chůzí, opravdu není otázkou nějakého osobního zavinění. Zeman má ostatně pravdu, jestliže říká, že politika se dělá hlavou a nikoliv nohama. Úcta a respekt ke stáří musí zahrnovat i Miloše Zemana.
Slušnost ve veřejném prostoru je o to důležitější, oč tvrdíme, že nám na ní v této volbě záleží, a proto volíme svého kandidáta. Je to ale také velmi praktická záležitost, která má na výsledek voleb vliv. Bezděky tak mnozí mladší příznivci Jiřího Drahoše vyvolávají u starších i u trvaleji nemocných lidí spříznění s Milošem Zemanem, které je snadno může motivovat k solidarizační volbě.
Nejnepřijatelnějším vrcholem této zdravotní antizemanovské propagandy je časté poukazování na blížící se Zemanovu smrt. Ta se s každým dnem přibližuje každému z nás a nikdo nevíme, kdy přijde. Miloš Zeman může mít před sebou ještě dlouhá léta. Bude-li zvolen, může dokončit celý pětiletý mandát a poté odejít do politického i osobního důchodu, zdání i vzhled někdy mohou velmi klamat. Ale tahle úvaha ve volbě ani v kampani s ní spojené nemá mít žádné místo, chceme-li zachovat slušnost, respekt a toleranci, tedy hodnoty, které příznivci Jiřího Drahoše často zdůrazňují.
Miloš Zeman nechává svým odpůrcům nesmírně velký prostor pro politickou kritiku. Společnost rozděluje, podporuje extrémní politické síly a uvádí do velkolepých sálů slavného Pražského hradu sprostotu, hrubiánství, intrikánské prostředí, nenávist a pohrdání. To všechno, a ostatně cokoliv dalšího, co je politickým obsahem jeho činnosti, je možné, povětšinou právem, kritizovat.
Mnohé jeho osobnostní rysy rovněž, z nich ostatně jeho osobitý a zhusta nedůstojný styl výkonu funkce hlavy státu vychází. Miloš Zeman je velká, a také velmi kontroverzní postava moderní české politiky. Má za sebou leccos pozitivního. Důraz bych v tomto případě kladl na slova za sebou.
Jestliže tedy osobně doufám, že nebude opětovně zvolen prezidentem republiky, kritika jeho činnosti má být razantní, důsledná, ale také slušná a důstojná. Pro budoucí soudržnost české společnosti je to dost podstatné.
Odhaduji, že volební výsledek bude velmi těsný. Jiří Drahoš má jedinečnou — a tvrdím, že také dost reálnou — šanci přestat být Někým jiným a stát se prezidentem republiky, který provede naši zemi neklidným obdobím konce jedné a počátku nové politické epochy. Dokáže-li pochopit, že Miloš Zeman nebyl zdaleka jen příčinou, ale ponejvíce spíš následkem rozdělení společnosti, které má své hluboké, avšak léčitelné příčiny, bude na dobré cestě začít zpřetrhané společenské vazby opět spojovat.