Někdy se mi zdá, že celá diskuze o současné prezidentské volbě se nebezpečně a zároveň iluzorně smrskává na jakýsi nesmiřitelný souboj mezi dobrem reprezentovaném údajnou slušností na straně jedné a zlem reprezentovaným projevy buranství a cynismu na straně druhé. Nebudu zde spekulovat, jak moc za tuto situaci může současná hlava státu sama a do jaké míry nám údajné elity ukazují svou vrozenou přezíravost.

Jsem však přesvědčen, že tento způsob zjednodušeného nálepkování a vyvyšování se nad druhé k ničemu produktivnímu nevede. Je třeba si vždy připomínat: volič Miloše Zemana, není Milošem Zemanem samým. Na to si prosím vzpomeňme pokaždé, když z nějakého zvláštního důvodu pocítíme chuť se účastnit kulturní války před druhým kolem volby prezidenta, která zuří nejviditelnější v bublinách sociálních sítí.

Raději se proto věnujme dialogu s příznivci Miloše Zemana a zkusme jim slušně připomenout pár faktů.

1. Prezidentovo jednání

Občas v souvislosti s prezidentem Zemanem zazní názor, že prezident je osoba, která mluví jasně a k věci. Je na něm oceňována jeho upřímnost. Je smutnou vizitkou dnešní doby „mediálního blábolení“ a všudypřítomné atomizace mediálního obsahu, že nejsme schopni demaskovat opak, a tuto skutečnost pak udržet v živé paměti lidí. Mluvit k věci a jasně totiž ještě neznamená mluvit pravdu.

Lež se v české politice stává normou a Miloš Zeman je jedním z důvodů, proč tomu tak je. Za zjevný podvod se však u nás z funkce neodstupuje (Babiš) a za lež se již nikdo neomlouvá (Zeman).

Prezident Zeman za dobu své funkce často mluvil účelově nebo evidentně lhal a nakonec nedokázal projevit ani dostatek sebereflexe a při správné příležitosti přijít s omluvou. Případ dehonestace novináře Ferdinanda Peroutky ze strany Miloše Zemana není v jeho případě bohužel ničím ojedinělým. Spojují se v něm však všechny aspekty toho, co zde popisuji. Účelovost, mlžení, prokazatelná lež, neschopnost uznat lidské pochybení a následně se omluvit.

2.Prezidentova lidovost vs. solidarita, národní hrdost