Boris Pilňak má v jedné povídce obraz mužiků, kteří se za bolševické revoluce zmocnili šlechtického sídla. Popisuje v jemných detailech znešvařování místa, tupost a plenění, zablácená bagančata na intarzovaném stolku. Tak vypadalo pět let vlády Miloše Zemana a jeho suity na Pražském hradě. Výsledek prvního kola prezidentské volby skýtá solidní naděje, že by nyní mohlo období, jež budoucí historici patrně zhodnotí jako hlubokou národní ostudu, skončit.

Často se říká, že nemá smysl všechny hanebnosti, jichž se Zeman na Pražském hradě dopustil, znovu a znovu připomínat. Není to pravda. Zvláště nyní to není pravda.

Je potřeba si připomenout každičký jeden detail. A všem, kteří v sobě najednou objevili jakés takés vlastenectví, klást otázky. Zda jim nevadí prezidentovo potácení se nad korunovačními klenoty? Zda jim nevadí prezidentovo vystoupení po boku českých rasistů na jednom pódiu v Mezinárodní den studentstva, kdy se vzpomíná na to, že nacisté zavřeli české vysoké školy a zavraždili devět českých studentů?

Zda jim nevadí urážky prvorepublikové legendy, za války Němci vězněného demokrata a největší postavy poválečného československého exilu Ferdinanda Peroutky? Zda jim nevadí mávání maketou kalašnikova s nápisem „na novináře“ a se zásobníkem vkusně zhotoveným z lahve od becherovky? Zda jim nevadí prezidentova účast v ruských snahách maskovat vraždu Jana Masaryka? Zda jim nevadí trapné žertování s Putinem o roce 1968 či nedávné urážky Alexandra Dubčeka? Bude to dlouhý seznam a má smysl ho zhotovit.

↗

Vlastenci, nevadí prezidentovo vystoupení po boku českých rasistů na jednom pódiu v Mezinárodní den studentstva, kdy se vzpomíná na to, že nacisté zavřeli české vysoké školy a zavraždili devět českých studentů? Foto ČT

Není teď přitom třeba připomínat, čím vším urazil nás, liberály, ekologické demokraty, humanisty, poněvadž my máme ve volbě jasno. Klaďme otázky, na něž se musí špatně odpovídat například oněm lidem mezi sociálními demokraty a komunisty, kteří se znovu hotoví vyrazit hlasovat pro pokračování národní ostudy. Co přesně Miloš Zeman udělal pro levicové voliče? Čím se jich zastal? Jak pomohl zlepšit jejich postavení? Paktováním se s českými oligarchy? To chtějme vysvětlit.

Rozum zejména zůstává stát nad příchylností různých postav z vedení ČSSD k Miloši Zemanovi, rozvzpomeneme-li se, jak se zachoval k jejich předchůdcům. Vladimíru Špidlovi, kde mohl, podrážel nohy, proti Jiřímu Paroubkovi vyjednal pro ODS přeběhlíky, Bohuslava Sobotku div že nepřetáhl holí. Být na místě Jana Hamáčka či Milana Chovance, bojím se, že se mi Miloš Zeman za vyslovení podpory odvděčí rozpuštěním v sudu s louhem.

Otázka civilizační vyspělosti

Při vší úctě k Jiřímu Drahošovi, v následujících čtrnácti dnech není ani tak zapotřebí přesvědčovat kohokoli o tom, že by jej měl volit kvůli nějakým jeho zvláštním přednostem. Je dokonce docela dobře možné, že jeho hlavní předností pro většinu z nás může být, jak málo o něm zatím víme. Snad se ani nechtějme více dozvídat.

A nic moc si neslibujme. Jeho ohlášený tým poradců je předzvěstí toho, že budeme zažívat spoustu hořkých chvil. Při pohledu na dosti děsivou squadru, jíž se hodlá obklopit, má člověk skoro chuť mu poradit, ať už neprozrazuje o způsobu, jimž hodlá úřad vykonávat, vůbec nic, ať jen ustavičně opakuje, že je třeba roli hlavy státu vrátit důstojnost, ať nás chlácholí, že bude hledat způsoby, jak sjednocovat společnost, a ať vhodně připomíná všechny ostudy, jež Zeman natropil. V tom bude uvěřitelný pro všechny. A to teď stačí.

Nesejde na tom, že nám pravděpodobně připraví různá zklamání. Je důležité, že Jiří Drahoš nedal jedinou záminku myslet si, že bude nějak vybočovat z prostoru civilizované evropské politiky, jejž Miloš Zeman dávno opustil, protože si zamanul vzít českou společnost na výlet po transibiřské magistrále. Nepůjdeme volit Drahoše s nadějí, že bude skvělý. Půjdeme se zbavit Zemana. K volbám nás bude provázet stud za to, jak se jako náš prezident choval.

Popravdě řečeno je na místě se ptát, jak je vůbec možné, že se mu pořád ještě dostává takové podpory. Už to samo o sobě je obrázkem těžké nemoci české společnosti. Jak to, že se někdo, kdo umíněně projevuje okázalé pohrdání lidmi, jež má reprezentovat, těší podpoře třetiny voličů? Je to projev ničivého vzteku na poměry.

Před pěti lety byla volba Zemana svým způsobem pochopitelná. Obsadil se do vcelku uvěřitelné role protestního kandidáta, reprezentanta odporu proti dodýchávajícím vládám ODS, jež si zakládaly na útisku sociálně slabších segmentů společnosti a přehlížely narůstající nespokojenost v neprivilegovaných částech země. Jeho minulé excesy byly pozapomenuty. Navíc nikde nebylo dáno, že se z exilu na Vysočině nevrací odpočatý a ve své lepší formě z první půle devadesátých let.

Zvolením do role prezidenta skutečně získal příležitost nově koncipovat svůj politický obraz. Mohl najít způsob, jak společnost sjednocovat, mohl všem vytřít zrak velkorysostí a laskavostí. Vždyť přece dosáhl životní mety, stal se prezidentem.

Jenomže ať už vinou své přízemní nátury, postupujícího osobnostního rozvratu či závazků k cizím mocnostem takovou možnost nevyužil. Na Hradě nechtěl víc nežli pomstu za všechny utrpěné, domnělé či skutečné křivdy. A je skutečně těžké vypočítat, jak hluboce a hrubě se svým nenávistným, pomstychtivým a vulgárním počínáním provinil na duševním zdraví a politické kultuře české společnosti.

Zeman je přitom pronikavě inteligentní a politicky obratný. Instinktivně cítil, že všechny západní demokracie se ocitly v krizi, že velké segmenty lidí jsou znejistělé, ba přímo otřesené dopady ekonomické globalizace, že se přestávají cítit politicky reprezentovány, že se s technologickými proměnami sesouvá kvalita mediálního prostředí. To všechno nahrávalo politice eskalace nenávisti, plebejského odporu k „novotám“ a „Západu“.

Otřesy jako Brexit či zvolení Trumpa či úplný kolaps českého státnictví tváří v tvář syrské migrační vlně, to vše jako by mu dávalo za pravdu a nahrávalo. Na oné vlně nenávistného populismu se vezl, jenomže, jak se zdá, i ona už přece jen pomalu slábne. Demokracie se vyznačuje schopností opravovat sebe sama. Zdá se, že v celém západním světě se pozvolna mění atmosféra a probouzí vědomí, že příchylnost k lidem stupňujícím ve společnosti nenávist je slepou uličkou. I my nyní svou volbou změříme svou civilizační vyspělost.

Šance zbavit se Zemana je slušná, ale bude to ještě těžké

Ztráta Jiřího Drahoše po prvním kole činí dvanáct procent, při poměru hlasů 38,6 ke 26,6. V senátních volbách se takový rozdíl podaří překonat jen zcela výjimečně. Odtud naději nelze čerpat a je třeba upřít se k faktu, že prezidentské volby se těší zcela odlišné pozornosti a konají se v jiné atmosféře.

Šancím na ukončení Zemanovy éry naopak nahrává, že kandidáti na třetím až šestém místě, Pavel Fischer, Michal Horáček, Marek Hilšer i Mirek Topolánek, kteří v úhrnu získali přes třicet procent hlasů, ihned podpořili Jiřího Drahoše. I to indikuje, jak Zeman českou společnost traumatizuje, jak silná je v ní touha se ho zbavit.

Na druhou stranu není vůbec na místě pocit, že už je rozhodnuto. Voličů, kteří ve druhém kole nepřijdou, protože v něm už nemají svého kandidáta, nebude úplně málo. Proto velmi záleží na tom, jak se nejen všichni neúspěšní kandidáti, ale všechny možné segmenty společnosti za Jiřího Drahoše nyní postaví. První náznaky jsou slibné, zejména příjemně překvapil rychlou a jasnou podporou Mirek Topolánek. Zásadní bude, aby se na Drahošovu podporu ozvalo co nejvíce hlasů zleva. Bylo by například výtečné, kdyby Jiří Drahoš takový krok nějak usnadnil Josefu Středulovi.  

Dění následujících dvou týdnů může s rozložením nálad samozřejmě ještě pohnout. Všechna varování, že se spustí všemožná palba s cílem Jiřího Drahoše oslabit, jsou na místě. Zeman je kandidátem Rusů, Číňanů a dvou nejbohatších českých oligarchů, z nichž jeden je trestně stíhaným předsedou vlády. Společně disponují obrovskými prostředky a byl by div, kdyby jich nepoužili. Štěstím je, že česká společnost už přece jen má s propagandou své jisté zkušenosti, takže by mohla vůči fenomenálním objevům Drahošových temných stránek na poslední chvíli přece jen zůstat — snad, snad — docela imunní.

V minulých prezidentských volbách byl nárůst hlasů mezi prvním a druhým kolem pro oba kandidáty masivní. Ohromné množství lidí opravdu na Hradě nechtělo Zemana, ale ještě mnohem větší množství lidí si tam nepřálo Schwarzenberga. Doplatil na to, že byl symbolem hrůzovlád ODS; a jak hluboko se vryly ponuré zkušenosti s nimi lidem do paměti, změřil nyní mimochodem i Topolánkův volební výsledek. Zemanovi mezi prvním a druhým kolem před pěti lety přibylo jeden a půl milionu hlasů, Schwarzenbergovi milion.

Tentokrát ale není jasné, čím a jak by Zeman chtěl či mohl mobilizovat nějaké nové další voliče proti Drahošovi, který si v politice ničím nezadal. A nezdá se, že by nějací Zemanovi voliči čekali až na druhé kolo, protože volební účast byla ještě o krapet vyšší nežli minule.

Pokud volební účast k druhému kolu dramaticky nepoklesne — minule to bylo jen o dvě procenta — bude to s největší pravděpodobností znamenat, že je česká společnost pojímá nikoli jako pouhou volbu mezi dvěma kandidáty, ale jako referendum svého druhu s jednoduchou otázkou: chcete, aby pokračoval? Je třeba, aby se mezi námi našlo zhruba dva a půl milionu odhodlaných odpovědět ne. Mohlo by to vyjít.