Prezident či prezidentka u nás mají velmi omezené pravomoci. Volební kampaň přímé volby ale žádá tvářit se, jako by opak byl pravdou. Třeba pan Topolánek, někdejší premiér vlády pánů Melčáka a Pohanky, má na plakátu napsáno: „Ani vítač, ani kývač. Silný prezident.“ Líbilo by se mi třeba „Vítač dobrého, kývač na správné. Ochránce ústavy.“ Aby z hesel bylo vidět, že se na úrovni prezidentského úřadu samostatně nekutí, ale jaksi se diskrétně podporuje to, co za něco stojí. Ať už je to neklecový chov nosnic, zákaz hesel jako „Ne islámu, ne teroristům“ nebo přijetí eura, dokud nám ho ještě někdo nabízí.

Sobotkovo harakiri jako východisko

Minulé volební období začalo jako naděje na prosazení levě liberálního, humanistického pojetí politiky, jaké znám z většinového směřování společnosti v západním Německu. Skončilo nejpozději nesmyslným odvoláním ministrů za sociální demokracii, které pracovně nazývám Sobotkovo harakiri. V příštích patnácti letech se levě liberálního, humanistického pojetí politiky pravděpodobně nedočkáme, a pak už chci svět pozorovat ze zahrádky a houpacího křesla.