Jedna uznávaná publicistka uveřejnila na Facebooku sdělení, že v její sociální bublině jsou preference před prvním kolem volby prezidenta rovnoměrně rozloženy mezi Jiřího Drahoše, Marka Hilšera, Michala Horáčka a Pavla Fischera.

Před snad ani ne rokem někdo jako první použil metaforu sociální bubliny, která snad původně znamenala skupinu známých a přátel s určitým, jak to pak v debatě vyslovil Vít Janeček, mikroklimatem.

Dětské bublifuky jsou známé. Před šesti lety jsem poprvé v historickém centru Barcelony, poblíž gotické katedrály, viděl profesionálního bublináře. Dělal obrovské bubliny, spojoval je do řetězců, dokázal udělat malou bublinu vevnitř větší. Byla to docela zábava. Od té doby pronikli bublináři i na pražské turistické trasy.

Po období, kdy jsme se smáli vtipu, že za komunismu jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, a po dětinském snění o skutečné občanské rovnosti, v níž nikdo není odepsán a nikdo nemá privilegia, přišla doba deklarované a obhajované nerovnosti. Znovu přišly na řadu společenské třídy a jejich konflikt. Jen se opatrněji mluví o vrstvách nebo skupinách.