Jedna uznávaná publicistka uveřejnila na Facebooku sdělení, že v její sociální bublině jsou preference před prvním kolem volby prezidenta rovnoměrně rozloženy mezi Jiřího Drahoše, Marka Hilšera, Michala Horáčka a Pavla Fischera.

Před snad ani ne rokem někdo jako první použil metaforu sociální bubliny, která snad původně znamenala skupinu známých a přátel s určitým, jak to pak v debatě vyslovil Vít Janeček, mikroklimatem.

Dětské bublifuky jsou známé. Před šesti lety jsem poprvé v historickém centru Barcelony, poblíž gotické katedrály, viděl profesionálního bublináře. Dělal obrovské bubliny, spojoval je do řetězců, dokázal udělat malou bublinu vevnitř větší. Byla to docela zábava. Od té doby pronikli bublináři i na pražské turistické trasy.

Po období, kdy jsme se smáli vtipu, že za komunismu jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, a po dětinském snění o skutečné občanské rovnosti, v níž nikdo není odepsán a nikdo nemá privilegia, přišla doba deklarované a obhajované nerovnosti. Znovu přišly na řadu společenské třídy a jejich konflikt. Jen se opatrněji mluví o vrstvách nebo skupinách.

↗

Bublináři jsou najednou všude. Na pražských turistických trasách, na sociálních sítích i mezi kolegy a přáteli. Foto Funly

Společnost se stratifikuje podle klíče rasového, etnického, a dokonce i náboženského, a to i v liberální společnosti. Když teroristický útok dopadne na Evropany či bělochy, projevují všechna média starost a ukazují solidaritu. Když se cílem stanou Arabové, Afričané, a vůbec všelijací divní tmaví muslimové, stojí to za zmínku v poslední minutě zahraničního zpravodajství nebo na osmé stránce novin dole.

Vytvářejí se skupiny podle dosaženého stupně vzdělání. Ti, kdo se honosí tituly před a za jménem, se nebaví s primitivy a burany. Jako by snad dosažený stupeň kvalifikace činil doopravdy někoho lepším člověkem a jako by neexistovali lumpové docenti a profesoři.

Obecně se zamlčuje existence diskrétních elit, rodin a dynastií ovládajících bankovnictví, těžbu surovin a velké průmyslové podniky a zároveň oblast politiky. V demokracii je však jejich vliv zprostředkovaný, a tím omezený. Hodně se mluví o takzvané střední třídě, jež se charakterizuje velikostí majetku a s tím souvisící příjmovou hladinou a jež se zdá být daleko od středu mezi nejbohatšími a nejchudšími. Kdo do ní patří, má víceméně vystaráno.

Je bublinou některá z těchto vrstev či skupin? Jak poznám, že patřím do té či oné bubliny? Mohu patřit do jedné podle příjmu a do jiné podle dosaženého vzdělání? Mohu dokonce přecházet mezi různými bublinami? Pak ale metafora přestává být výstižná. Jak s připomenutými skupinami souvisí vyhraněné a od sebe izolované světy autoritativních nacionalistů a kosmopolitních liberálů? Proč se toto rozdělení tak nepřehledně kříží s podílem na moci? Proč k oběma těmto politickým bublinám patří privilegovaní i outsideři, majitelé výrobních prostředků i námezdní pracovníci?

Kdo tu štěpí společnost?

Socialistickému hnutí se neprávem připisuje třídní štěpení společnosti. Přitom opovržení lidmi z venkova a malých měst, s jen základním nebo středním vzděláním, pracujícími spíš manuálně, s příjmy pod průměrem je typické pro pravicovou ekonomickou a politickou elitu. Socialistické hnutí věří demokratickým heslům o volnosti, rovnosti a bratrství a chce třídní rozštěpení společnosti překonat.

Základem bohatství společnosti má být shodně podle tradičního socialismu, který se zformoval ve druhé polovině 19. století i podle křesťanské sociální etiky práce. Mezi prací a kapitálem, který ovládá plody práce většiny, je (a znovu je nutno zdůraznit, že podle obou těchto tradic) konflikt. A obě chtějí uznat primát člověka, který jako bytost nejen přírodní, ale i duchovní (či kulturní) je homo faber, člověk pracující, a tomuto principu podřídit politické instituce.

Prezidenta mohu v prvním a pak ve druhém kole volit podle strategických zřetelů. Mohu pokládat za podstatnou kulturní příslušnost k západní civilizaci a na ni navázané bezpečnostní ohledy. Mohu uvažovat o šanci na uplatnění občanských svobod a individuálních lidských práv, a také skupinových práv menšin vůči vládnoucí většině.

Nebudu však volit podle toho, že někdo za mými zády nafoukl nějakou sociální bublinu, která (než praskne) odděluje hermeticky to, co je uvnitř, od toho, co je venku, a do té bubliny mě zahrnul s dalšími, se kterými mi uvnitř nemusí být dobře.

Není samozřejmé, že budu volit Jiřího Drahoše, protože si to nějací bublináři přejí. Jeho slušné, korektní vyjadřování, jeho opatrnost v kauze uprchlíků a migrantů ve srovnání s vulgárním hrubiánem okupujícím ještě Pražský hrad, mi nestačí. Nemohlo mi uniknout, že součástí týmu, který Drahoš 8. ledna představil, je Lukáš Kovanda, který opakuje dávno diskvalifikované neoliberální mantry a vyjadřuje se s opovržením o sociálně slabších společenských skupinách. Například k tématu progresivní daně z příjmu měl říct: „To opatření, které navrhuje sociální demokracie, by vedlo v konečném důsledku k tomu, že by si polepšili o pár stovek ti nejchudší — aby měli na cigarety a na pivo.“

Přál bych si, aby o výsledku voleb nerozhodli sociální, ekonomičtí a političtí bublináři, ale my občané podle reálných programů a předpokladů kandidátů.