Přátelé s jinou volbou
Filip OutrataFilip Outrata: Mám mezi přáteli voliče Miloše Zemana. A ačkoli se výsledku voleb docela obávám, už teď se těším na to, jak ho s nimi budu rozebírat.
Zjistil jsem v jedné pracovní skupině, že každý z nás chce volit někoho jiného. V poměrně malém kroužku se našel hlas pro Fischera, Drahoše, Horáčka. A také pro Zemana. Živě jsme se o volbách bavili, neshodli jsme se, ale přesto jsme se rozešli v dobrém. Uvědomil jsem si, že podstatnější než to, co nás v této konkrétní volbě rozděluje, je to, co nás spojuje a bude spojovat i nadále.
Znám voliče Miloše Zemana, kterých si lidsky vážím, a naše přátelství je pro mě rozhodně důležitější než to, že se v této věci neshodneme. Nebyl jsem schopen přesvědčit je argumenty. Ponechal jsem si svůj názor a svoji voličskou preferenci a oni si ponechali svou. Zase o sobě víme o něco málo víc, a to nám může pomáhat lépe se znát a efektivněji spolupracovat. Příště se třeba shodneme. Anebo pro mě budou, jak doufám, nadále přáteli s jinou volbou.
Když jsem včera po akci aktivistky Femenu proti prezidentu Zemanovi chystajícímu se volit viděl, jak se na Facebooku sdílí fotka z incidentu — šokovaného Zemana a jeho zřejmě ještě víc poděšenou manželku Ivanu — doprovázená přirovnáním situace k pornografickému videu, s patřičným rozdělením rolí mezi aktéry, uvědomil jsem si, že negativní emoce, nenávist a odpor, mají velkou sílu. Sdíleli by tito lidé něco podobného o svém známém, třeba méně oblíbeném kolegovi či kolegyni z redakce? Nebo se něco podobného smí pouze u prezidenta, kterého bytostně nesnáším?
U tohoto výtvoru, podobně jako před časem u stránek věnovaných naplánovanému fiktivnímu Zemanovu pohřbu, někteří argumentují tím, že je to prostě jen určitý typ humoru, který někomu vyhovuje a jinému ne. Možná jsem jen přecitlivělý, že v tom cítím něco jiného a něco víc, určité zhrubnutí, zkažení duší, řečeno trochu metafyzickým jazykem. A řečeno zcela přízemně, vidím v tom také něco, co postiženému jen přidává sympatie, a tím mu politicky pomáhá.
Pokud se někdo raduje z ponížení druhého, je to pro mě vždy nepřijatelné. A to bez ohledu na to, jestli ten, proti komu jsou takové výtvory zaměřeny, sám někdy s druhými jedná ponižujícím způsobem. Pokud se vytratí základní úcta k člověku, k jakémukoli, bude vše jenom horší, od stavu politiky a kvality politiků po jakékoli jiné místo a situaci našich životů. S tím, kdo s druhými někdy jedná neslušně, budu sám jednat slušně. Jinak to podle mě nejde. Ale jak sleduji, mnozí spíš zastávají zásadu „na hrubý pytel hrubá záplata“.
Věřím, že v těchto volbách Miloš Zeman může být poražen. A to i navzdory snaze některých svých nejzarytějších odpůrců. A i když se výsledku voleb trochu bojím, těším se na to, jak jej se svými přáteli s jinou volbou budu probírat.
Já jsem viděl v očích V. Kruliše, Zemanovy podržtašky, zálibný úsměv, neboť ona aktivistka je nesporně fyzicky přitažlivá. A protože toho člověka znám a vím, že má slabost pro druhé pohlaví, vůbec mě to neudivilo.
A Zeman? Ten si myslím nedokázal ani v té rychlosti uvědomit, co se děje. A hlavně, ano, ochutnal svou vlastní medicínu. Já jsem jej schopen milovat jako bližního svého a zachránit mu život, když vedle mě zkolabuje. Na druhé straně tento fyzicky zchátralý stařec ještě před časem vyhrožoval, jak půjde s flintou v ruce fyzicky bránit hranice...
A říkám si, když lidé v Anglii tančili radostí po smrti M. Thatcherové a prozpěvovali "Čarodějnice je mrtvá", bylo to nechutné... jenže tahle dáma přece prohlásila, že společnost neexistuje a že v Británii nejsou žádní chudí lidé (v době, kdy míry chudoby za její vlády atakovala výše ve 20. století v ostrovním království nevídanou). Takže je skutečně namístě otázka, kdo si začal... Nebo taky to přísloví (zneužité kdysi Rudým právem, avšak pravdivé): Kdo seje vítr, ...
Podobné excesy odsuzuji. Kdyby se stalo něco takového ve volební místnosti mně, považoval bych to sice za místně nevhodné, ale legrační, v případě státníka, jenž leží leckomu, skoro nutně, v žaludku, ale jde, byť třeba z nedomyšlení, o nepřijatelné chování, o potenciální hrozbu a zahrávání si, pro publicitu, s neštěstím.
Spíše bych konstatoval, že hlasování pro Miloše Zemana může být dílem např. zvyku na něj, různých emocí, včetně pocitů křivdy a ohrožení, prostého fandovství i ovlivnění aktivisty, předstírajícími zájem a empatii, snahy neodpadnout od národního tábora, který leckdo postrádal atd. atp.
Nepochybně by bylo lepší, kdyby se ti, kteří vynášejí soudy o morálních kvalitách druhých, do hloubky, bez předsudků (a hlavně bez namyšleného sebevědomí, že já nejlépe vím, koho je třeba volit) zamysleli nad důvody, proč lidé toho kterého kandidáta volí. A také proč oni, ti, kteří mluví o morálním selhání druhých, nejsou sto pochopit, že ti druzí právě takto volí.
Váš Jiří Vyleťal
Pokud jde o to morální selhání, souhlasím s názorem Jiřího Vyleťala. Chtěl jsem o tom vlastně také v článku psát, ale nechtěl jsem se příliš rozpovídat do šířky. Asi se mnou nebudete souhlasit, ale podle mě to, co a především jak Tomáš Halík říká, spíš Zemanovi pomáhá.
Morální rozměr volby jistě existuje. U určitých voleb - v Německu 1933, v Československu 1946, našly by se jistě další případy - se to přímo nabízí. Přesto je ale podle mě sporné považovat určitou volbu za morální provinění, nevíme totiž, jaké povědomí měl ten člověk o věci, jaké informace se k němu dostávaly, jaká je jeho osobní situace atd.
Provinění by to bylo v zásadě pouze tehdy, kdyby si dotyčný byl vědom, že svou volbou činí něco špatného. Podle mě nelze mluvit - nemá smysl mluvit - o morálním provinění u volby. Ale třeba u záměrného šíření nepravdivých, zkreslených a zavádějících tvrzení určitě ano.
Po shlédnutí Zemanova projevu ke stému výročí bych tu škálu ještě rozšířil o nedostatek soucitu a úcty ke stáří. Takhle trápit člověka, kterého věk a nemoce připravily o veškerou soudnost a předvádět jeho nahotu na veřejnosti.
Na druhé straně máme všichni ve volbách jeden hlas, někdo jej použije, zatímco jinému není třeba k použití dost. V této rovnosti tkví ovšem jádro demokracie, již jinak nemálo ovlivňují peníze, či-li finanční nerovnost. Angelina Diashová u nás volební právo nemá, ale mohla až dramaticky ovlivnit naši domácí volbu prezidenta. (Atakovala navíc člověka s nemalým pohybovým handicapem.)
Myslím, že žádný Čech by neměl vůbec uvažovat o podobném zásahu do zahraničních voleb s rizikovým zaskočením střežené hlavy státu. Ani v nejdemokratičtějších zemích ne. A pro úplnost, hlasování, nejen v USA a Británii, by samozřejmě nemělo být terčem cílených akcí cizích vlád.
Dám Vám zcela konkrétní příklad: znám lidi, kteří jsou osobně velice slušní, dobrodušní, inteligentní - a přece se plně vezou na vlně české xenofobie, to jest zásadního odmítání jakékoli pomoci uprchlíkům.
Mám teď snad prohlásit: jsou to moji dobří přátelé, a p r o t o tento jejich postoj nebudu hodnotit jako morální selhání?!...
Ano, každý člověk má vždycky nějaké "dobré" důvody, proč chce toto a proč nechce ono. Do jisté míry můžeme mít i pochopení pro lidské slabosti či lidskou nevědomost.
To ale naprosto neznamená, že bychom určité činy a určité postoje neměli veřejně ohodnotit a veřejně odsoudit jako "morální selhání", jenom proto že je koná a zastává i někdo nám blízký.
Je tu tedy učiněna jasná dělicí linie mezi činem, a mezi osobou.
To znamená: my opravdu nemusíme bez dalšího zavrhnout naše příbuzné či přátele, jenom proto že zastávají jiné hodnoty než my, ani pro nějaký jejich jednotlivý poklesek.
Ale zároveň se nikdy nesmíme vzdát svého práva, ale zároveň své povinnosti činy mravně nepřípustné jako takové deklarovat a odsuzovat.
Z toho můžete soudit, že většině obyčejných lidí je naprosto fuk, koho kdo z nich volí. Musíte uvažovat taky o tom, jak velký rozsah má to jejich společenství. Má - li někdo malý rozhled, není ještě nemorální. Navíc zde ve společnosti působí různé ideologie, jímž může člověk snadno podlehnout. Intelektuál se samozřejmě může řídit morálkou filozofickou. A pak se může rozhodnout, zda bude či nebude chápat ty, kdo k filosofii (a tedy ani k filosofické morálce) zatím nedorostli.
Jestliže si někdo ani nemůže dát pivo v hospodě a musí si kupovat lahváče na ulici, jeho děti ve třiceti ještě nenašly práci jinak než na švarcsystém atd., prostě takový běžný stav v řadě míst naší krásné vlasti
-- a přitom poslouchá od politiků kecy o báječně nízké míře nezaměstnanosti, růstu životní úrovně etc., event. o tom, jak by oni, sociální demokraté rádi progresivnější zdanění, ale konkurence schopnost země etc.
-- neměl bych odvahu mluvit o tom, že pokud signalizuje svoji situaci volbou obludy, protože toho si "ti nahoře" všimnou, pak morálně selhal či se provinil.
V případě mé sociální bubliny to ovšem je buď selhání morální nebo intelektuální.
Přišel mi na mysl případ Knuta Hamsuna. Velký norský spisovatel napsal a otiskl v poslední den, kdy to bylo možné, Hitlerův nekrolog. Uvedl v něm mimo jiné, že vůdce utýrala neuvěřitelně krutá doba. Proč Hamsun nemlčel jako druzí? Ušetřil by si nemalé problémy. Byl jen naivní? Podstatná je v naší souvislosti ovšem otázka: Byl nemorální, nebo naopak svým způsobem morální?
Morálka oceňuje vysoce věrnost. Liberální pojetí politiky hledání lepší náhrady za každého a za všechno. Tato kupecká mentalita představuje problém, hromadí nespokojenost a rozhořčení v mnoha lidech, kromě těch, kteří z ní jednoznačně profitují. Každopádně ji mnozí lidé nechtějí akceptovat aspoň v některých, pro ně důležitých vztazích, archetypálně cítěných trochu jako rodové.
Ale řekl bych k tomu, že ne všichni jsou pevně rozhodnutí, koho budou volit, promýšlejí to, a je pro mě zajímavé nahlédnout do toho, jak to probíhá. Ne každý volič Zemana je jeho obdivovatel, ne každý je skálopevně přesvědčen o své volbě.
Pro mě je důležité znám co nejlépe názory lidí, se kterými nejen budu (zřejmě) vždy žít jako spoluobčan, ale se kterými budu i spolupracovat. Je to spíš praktická věc, než nějaký morální imperativ, když nad tím tak přemýšlím.
V otázce přístupu k diskusím to mám asi takhle: Jsem sice dost upřímný i sdílný, nicméně vyvracet někomu jeho bytostné směřování nemíním a proto takového nezvědavého člověka podstatnými argumenty raději netrápím.
Když si uděláte přehled, kdo se v médiích vyslovuje ve prospěch Zemana a útočí na ostatní kandidáty, potom adresáty, kteří k té vaší skupině nepatří, určitě najdete. Ani v zemanistické partě v ČSSD se sociálně slabí jedinci, pokud vím, nevyskytují. A zcela jistě ani mezi hlasitými příznivci Zemanova předchůdce.
Anebo jak říkají Němci, "doppelt genäht hält besser" - dvakrát přišito drží lépe. Zkrátka, evoluce + Bůh je více nežli jenom evoluce bez Boha (a jeho mravních příkazů).
Jenže: za prvé v té sociálně prekérní situaci asi opravdu nebude všech těch 36 procent, které daly svůj hlas Zemanovi.
A za druhé, nevidím opravdu žádnou spojitost mezi tím, být sociálně znevýhodněným, a hledat reálné východisko z této situace tím, že do víceméně reprezentativní státní funkce zvolím hrubce, přítele diktátorů a xenofoba.
V jednom ohledu je však možno učinit určitou korekci: namísto o "morálním selhání" by v dané souvislosti spíše bylo případnější hovořit především o selhání občanském.
V tomto smyslu je příklon k volbě určitých - archetypálních? - politiků jasným regresem, návratem (či úpadkem) do dob předcivilizačních.
S výrokem o občanském selhání mohu daleko spíš souhlasit než s tím o morálním selhání. Ale stejně tak se to dá obrátit: tato společnost neumí vychovávat občany!
Důvod, proč lidé volí Zemana, může být rozmanitý a někdy stěží pochopitelný. Daří se kupodivu stále udržovat jakýsi mýtus o jeho levicovosti, jakož i další mýty o něm, o západu, o Rusku a pod.
V kontextu diskuse jsem upozornil na jeden z řady mechanismů ovlivňujících lidské konání. Přiznávám však, že konkrétní příčinu volby jednotlivých lidí, dokonce i těch, které znám, zjistit neumím. Vím třeba o člověku, který vysloveně nesnášel Slováky a nyní si ho zcela získal A. Babiš. Kdyby vedla nějakou naši stranu třeba M. Vášáryová, říkal by dotyčný jistě na potkání, jak nechce, aby intrikovala proti našemu národu s Kiskou.
Nesmíme podceňovat vliv komunikačního nasazení zdatných politruků na odstrčené a manipulovatelné lidi. Trocha primitivní ideologie je jim za organizaci, získávají s ní náhražku za pospolitost a trochu sebevědomí.
Co třeba nějaké "názorové čištění našeho životního prostoru"? Nebo alespoň psychiatrické léčebny (kdo není s námi, "musí být logicky blázen").
------------------------
Ano, je to střet nikoliv zemanovců a antizemanovců, ale střet kultury lynče a kultury dialogu. Kultura dialogu nemůže vyhrát výzvami k lynčování.
"Kupodivu" stále existují i lidé, kterým nerozumíme, jejichž projevy chování jsou v naší sociální skupině naprosto cizí, a proto k nim chováme nedůvěru, odpor a nepřátelství. Tento strach může přejít až v nenávist.
Pro naprostou většinu lidí je ze všeho nejdůležitější to, udržet si tuto primární identitu se sebou samým, tedy s tím, co pociťují a vnímají jako své vlastní nejhlubší přesvědčení. V konfliktu s tímto primárním existenciálním postojem jsou všechny racionální i mravní argumenty prakticky bez šance.
Ovšem: máme tedy skončit u tohoto konstatování, tedy ve smyslu "někdo má rád holky a někdo zase vdolky" - a ponechat všem plnou volnost v jejich životních preferencích a tedy i politických volbách?
Zdálo by se, že všechno směřuje právě k tomuto závěru. Jenže: - co když tu známou lidovou moudrost trochu pozměníme? Co když na to "někdo má rád holky" navážeme nikoli tím nevinným "někdo zase vdolky", nýbrž třeba "a někdo má rád malé chlapečky"?...
Co pak s tím? Zůstaneme i teď u toho železného principu liberalismu, že každý si přece smí dělat co chce, a vyznávat hodnoty jaké se jemu samému zamlouvají?
Zdá se, že tak zcela jednoduché to přece jenom nebude. Ten fakt že (politické) rozhodování naprosté většiny lidí má konec konců iracionální kořeny ještě zdaleka neznamená, že tím by bylo možno omluvit všechno, a že by mělo/smělo být tolerováno všechno.
Ano, proti těm iracionálním popudům přiklonit se na stranu víceméně zcela zjevného zla je jenom krajně obtížné něco účinně podniknout; ale to nejmenší co je kdykoli nutno a přímo povinností udělat je to, nepokrčit nad takovými postoji a preferencemi lhostejně rameny, nýbrž demaskovat jejich zvrácenost a veřejně je odsoudit.
Anebo, jak to svého času vyjádřil už Jan Werich: "Boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát. Ale nikdy ten boj nesmíme vzdát."
Tak to děláme všichni, pane Poláčku; Vy i já, tedy i my, kteří si myslíme, že naše politické preference jsou výsledkem naší racionální úvahy.
Řekl bych, že tato poznámka je také typická. V čem jsou, pane Kolaříku, Polky, které už dávno žijí v Německu, "typicky horší" než rodilé Němky? Nechci Vám nic podsouvat - zdá se mi, že si o Polkách v Německu myslíte, že jsou to "typické rasistky", které pokrytecky užívají výhod "nejvyspělejšího společenského zřízení na světě" - tedy nyní pro změnu:-) Německa.
To by potom volby byly svého druhu "matematickým příkladem", jehož správné řešení pan učitel záměrně žákům tají, aby měli při počítání více svobody dělat chyby a považovat i chybný výsledek za správný.
Jenže volby takovým "matematickým příkladem s objektivně správným výsledkem" nejsou. Bylo by to proti duchu demokracie, jejímž charakteristickým znakem je právě střídání různých výsledků voleb - střídání u moci. Smysl tohoto střídání je v předcházení násilným konfliktům.
Pokud by "učitel" požadoval po "žácích" "správnou" volbu ("správné politické preference"), tedy ustanovení "správného vládce", ke konfliktům a k vyhrocování napětí by to naopak zákonitě vedlo. A to je právě mechanismus vzniku současného populismu (nevznikl z "náhlého zhloupnutí lidu").
Příčinou jeho vzniku je nejspíše faktické vyprazdňování formálně svobodné volby, ale ještě spíše uvědomění si této skutečnosti širokými vrstvami a jejich reakce na to.
Pokud se podobná situace opakuje, ale s jinými aktéry, je to ta "změna", kterou jsem měl na mysli.
Intuice je hlasem nevědomí. Intuice pracuje rychle, bezpracně, protože spontánně, a vcelku spolehlivě. Intuice pozná autoritu (tedy patrně takovou, která je relevantní pro danou osobu).
Pokud jsem Vás špatně pochopil, máte příležitost své předchozí vyjádření (o Polce a o Němce) vysvětlit.
Tady byla ale zcela jednoznačně řeč o tom, když se někdo nechá o v l á d a t svými nevědomými, atavistickými pudy. Aniž by jejich vliv na sebe dokázal přezkoumat a korigovat (když se ukáže že ten jejich vliv je negativní) silou svého rozumu a své vůle.
Kdyby se nejednalo o nic jiného nežli o "střídání u moci" - pak by bylo možno ušetřit si jakékoli volby, prostě každé čtyři roky by se k moci dostala jednou pravice, jednou levice, a tím by bylo všechno vyřízeno.
A teď jste s odpověďmi na řadě zase Vy. Prosím o vysvětlení toho Vašeho výroku o Němce a Polce, která využívá výhod německé pohostinnosti, přičemž jde údajně o typickou situaci.
((Vytváření tzv. tvrdého jádra EU je - stejně jako brexit - vzdalování se od těch ostatních států EU.))
Vyjadřoval jsem tím obavu, zda se například Poláci nebo Češi (ve srovnání s Afričany) budou moci cítit v Německu přijímáni a v bezpečí, pokud lidí s tímto nadmíru loajálním vztahem ke státu (resp. k současnému politickému establishmentu) bude přibývat.
Zdá se, že se německá společnost postupně dělí podle objektu loajality na ty, kteří jsou loajální vůči tradičnímu (pojetí) státu (a inklinují spíše k nenávisti vůči migrantům), a na ty, kteří jsou loajální vůči současné politické moci (a inklinují spíše k nenávisti vůči Polákům, Čechům...).
Immanuel Kant kolem roku 1894
A je to furt stejný .-)
Netvrdil jsem tedy, že nějaké společenské zřízení (nebo prostě režim) bylo nejvyspělejší na světě (nebo vrcholem civilizačního vývoje), ale chtěl jsem tím říci, že si to mnozí (kupodivu i někteří z těch, kteří byli tím režimem sami perzekvováni) dost dlouho mysleli.
Chtěl jsem tedy poukázat na nezdravě nekriticky loajální vztah jedince k politické moci, který může vést i k nenávisti (podle druhu moci například k nenávisti vůči jinak smýšlejícím - tedy "neloajálním", nebo k nenávisti třídní, rasové, etnické a pod.)
Tento vztah jedince a moci (tedy Váš vztah k politickému establishmentu v Německu) je "pro změnu" dobře ilustrován příkladem Polky, která - přestože má jiné názory než Vy - "pokrytecky" využívá německé pohostinnosti. Německá pohostinnost je tedy (podle tohoto pojetí) určena jen lidem smýšlejícím stejně s Vámi. (Výjimku z tohoto pravidla tvoří migranti, kteří stejně smýšlet nemusí, protože jsou samotným předmětem sporu o pohostinnost.) S nadsázkou lze tedy říci, že pokud by Polka s odlišnými názory chtěla být v "Německu tohoto názoru" dobře přijata, musela by se do Německa dostat přes Středozemní moře a musela by mít tmavou kůži.
Pokud jde o Vámi uvedené "ztrapnění při minulém incidentu" a Váš výrok "kéž by" ((o výsledku britského referenda rozhodla vražda)), já to jako své ztrapnění nevidím. Přát si, aby o výsledku referenda rozhodla vražda, je pro mě (narozdíl od Vás) nepřijatelné.
Vy jste zde nedávno obhajoval jako přijatelnou i větu jiného diskutujícího o tom, že je "cíleně možné zastřelit nějaké konkrétní politiky". Nyní patrně opět trváte i na přijatelnosti Vašeho někdejšího přání, aby o výsledku britského referenda rozhodla vražda. Německá pohostinnost je podle Vás pravděpodobně určena jen lidem, kteří smýšlejí podobně jako Vy (obzvláště pokud se jedná o cizince z Polska). To jsou - nemýlím-li se - Vaše názory a já je opravdu upřímně nechápu (stejně, jako Vy nechápete, že někdo může volit Zemana, což zase já chápu, přestože ho nevolím).
Zajímalo by mě, jaké názory má Vaše polská kolegyně - příznivkyně AfD. Jsou pro ní řeči o vraždách politiků také přijatelné? Je pro ní přijatelné i přání, aby vražda ovlivnila výsledek nějakého hlasování? V otázce cizinců předpokládám, že s Vámi bude skoro zajedno - rozdíl ve vztahu k nim se bude týkat jen zeměpisné lokality odkud ti cizinci do Německa přicházejí.