Lidé přímou prezidentskou volbu přivítali, mají ji rádi a nechtějí si ji nechat vzít. Avšak mnohým reprezentantům veřejnosti, nejenom politickým, vstávají vlasy na hlavě, když vidí, co přímá volba prezidenta přinesla. Političtí komentátoři lamentují nad neomaleností prezidenta Zemana a pohoršují se nad jeho schopností rozeštvávat společnost, potom ale s překvapením zjišťují, že „ono to funguje“, že Miloš Zeman jasně vítězí v prvním kole prezidentské volby. Politologové varovali a varují, že přímá volba prezidenta rozviklá náš politický systém, neboť se jenom zvýší mocenský apetit prezidenta, a tak se zmnoží a vyostří konflikty ústavních činitelů, i když se kompetence prezidenta nezmění.

Už i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jinak příznivec Miloše Zemana, mluví o nepřístojnostech Zemanových panošů na Hradě a soudí, že přímá volba prezidenta neměla být zavedena. Kupodivu politické strany zase dělají, že se jich nynější volba netýká. Jindy se rvou takřka do krve o kdejaký mocenský post, ale když je na pořadu volba prezidenta, strkají hlavu do písku. Volí se vůdčí politik státu, ale ani jeden kandidát není navržen politickou stranou. Říká se, že strany si na to netroufnou a nechtějí si pálit prsty. Jaký jiný důkaz o úpadku politických stran chceme? Kdo reprezentuje občany? Strany, nebo prezident?

↗

Bylo to dříve lepší? Poslední parlamentní volba prezidenta byla také zážitkem pro otrlé. Foto archiv DR

Leč bylo to dříve lepší? Poslední parlamentní volba prezidenta v roce 2008 byla zážitkem pro otrlé. Kdo si myslí, že v parlamentu spolu mají reprezentanti občanů diskutovat, vyměňovat si názory, usilovat o racionální konsensus a hledat všeobecně prospěšné řešení daných problémů, musel být vyděšen z toho, co se tehdy v parlamentu při volbě prezidenta vskutku dělo. Jednání začalo v deset dopoledne, ale celý den se vedly poziční bitvy o proceduru, jak prezidenta vlastně volit. Pro fajnšmekry, kteří se pokoušeli prohlédnout zákulisní tahy obou táborů, to bylo úžasné divadlo, ale jinak to byla otřesná podívaná.

Ministr vnitra Ivan Langr vyhrožoval kolegovi z vládní koalice Martinu Bursíkovi, že „někdo půjde bručet“, když Bursíkovi Zelení nejenže podporovali protivného kandidáta Jana Švejnara oproti Václavu Klausovi, ale rozhodli se podpořit požadavek na veřejné hlasování, nikoli tajné, které jinak mohlo skrýt „koupené poslance“. Těsně před volbou byly zveřejněny takřka špionážní záběry z tajné schůzky hradního kancléře Jiřího Weigla a zemanovského lobbisty Miroslava Šloufa, kteří zřejmě uvažovali, jak použít metodu „hledá se přeběhlík“, která se osvědčila již při schvalování vlády Mirka Topolánka ve Sněmovně po volbách v roce 2006.

Přemlouvání poslanců a senátorů se odehrávalo přímo v jednacím sále a přilehlých chodbách. Patřičnou náladu mezi zákonodárci navodilo několik dopisů, které obsahovaly kulku ze střelné zbraně. Když pak začala v půl deváté večer volba, bylo již vlastně hotovo. Idea parlamentarismu založená na racionální diskusi a skládání společného dobra z individuálních příspěvků reprezentantů lidu se však svíjela někde v koutku ve smrtelných křečích.

Zavedení přímé volby prezidenta bylo důsledkem těchto a podobných zkušeností s parlamentní demokracií. Někdo by mohl říci, že jsme se dostali z bláta do louže. Prezident je přímo volený občany, a Miloš Zeman je v tomto ohledu zářným příkladem. Získal takto vlastní zdroj legitimity, který posiluje jeho mocenské postavení v systému ústavních institucí.

Dělba mocí, jejich vzájemná kontrola a vyvažování mají potom jinou dynamiku a ústavní systém se může pokoutně měnit směrem k prezidentialismu. Jak a nakolik, to záleží na váze ústavy a ochoty politických aktérů pohybovat se v jejích mezích, případně je překračovat. Anebo jak se u nás šalamounsky říká, pohybovat se „na hraně ústavy“. Staré kompetence lze naplňovat novým obsahem. Koneckonců konstitucionalismus je derivátem politična, nikoli jeho podmínkou. Primární je politické jednání.

S přímou volbou prezidenta získala česká politika plebiscitární ráz, ale prezident je jenom špičkou ledovce. Takřka v přímém přenosu sledujeme úpadek stranictví a vzestup populismu. Tradiční kanály reprezentace vůle a mínění občanů selhávají. Množí se požadavky na přímou volbu starostů, ale i stranických představitelů. Primárky ve stranách se stávají demokratickým zaklínadlem, se kterým se funkcionáři teprve učí zacházet. Strany nového typu již experimentují s přímou demokracií nejen při volbě představitelů, ale i při rozhodování politických otázek. Piráti a SPD při tom ukazují, že to jde dělat „upřímně“ anebo „mazaně“. ANO se nicméně drží podnikatelského populismu, ve kterém je pořád směrodatná role vůdce-finančníka.

Masová demokracie své doby

O plebiscitární demokracii mluvil již ve 20. letech minulého století německý sociolog Max Weber. Spojoval její vznik s masovou demokracií své doby. Všeobecné volební právo tehdy dalo vzniknout novému typu politických stran, které měly masovou základnu, hierarchickou organizaci a placené členství. Byly to masové organizace schopné mobilizovat v průběhu volební kampaně množství lidí pod praporem vůdce, který musel být v mnoha ohledech výjimečný. Vnášel do politiky ideje, hodnoty a přesvědčení, které dávaly životní smysl množství lidí, z nichž se rekrutovali straníci. Dobrý vůdce byl ale zároveň organizátor, který politiku chápal jako racionální podnikání v širokém slova smyslu. Jednota vůdčí politické vůle a mínění lidu se přitom utvářela na půdě masové veřejnosti mimo zavedené kanály parlamentní reprezentace, což vyžadovalo nové technické prostředky komunikace, jakými tehdy byly noviny, rozhlas, ale třeba také film.

Od té doby se ovšem hodně změnilo. Suma sumárum: Masové strany se změnily ve fluidní strany pro všechny, které nyní docela ztrácejí členstvo. Potřebné technické prostředky masové komunikace se vymkly běžným lidským měřítkům. Vyrojily se decentrované internetové prostory komunikace, které se již nedají organizovat, nicméně dají se manipulovat. Plebiscitární vůdce a jeho štáby také vypadají jinak. Změnil se způsob, jak mohou dělat politiku. Každopádně nemusí tolik chodit na schůze a na internet mohou mít najaté agentury.

Co nám přímá volba prezidenta vzala a co dala? Politická korupce, zastrašování poslanců a jemnosti politického dohadování se asi nezměnily, leč způsoby politiky se změnily. Z obchodů v parlamentní lobby se staly politické manévry ve velkém. Namísto přetahování o jednotlivé poslance, aby volili toho „správného“ kandidáta na prezidenta, jsme tak mohli sledovat taktizování hnutí ANO, které nepostavilo protikandidáta na prezidenta, ale vskrytu budovalo politické spojenectví Andreje Babiše a Miloše Zemana, které zajišťuje jeho nástup k moci. Souběžně se před našima očima v několika dějstvích odehrával rozkol sociální demokracie mezi „zemanovci“ a „liberály“, který ji ničí a vedl až k takovým scénám politické nevraživosti a prezidentské zloby, jako byla demise-nedemise premiéra Sobotky u prezidenta Zemana na Hradě.

Prezident Zeman je takřka vzorovým příkladem úspěšného plebiscitarismu. Dokázal zabránit tomu, aby se v soutěži objevili kandidáti politických stran, kteří by jej mohli ohrozit, jak na komunistické či sociálně demokratické levici, tak na nacionalistické či krajní pravici, když ta naše takzvaná zavedená pravice se i jeho přičiněním dostala do situace, kdy je ráda, že je ráda. Objevila se tak příležitost pro občanské kandidáty na prezidenta, kteří se museli každý po svém popasovat s nástrahami plebiscitarismu. Nečekaně povzbudivou zprávou je, že se to několika podařilo zvládnout natolik, že se z prezidentské volby stalo politické drama, ve kterém nakonec ani není Miloš Zeman favoritem.

Přiznejme, že Zemanova nekampaň je originálním vkladem českého švejkovství do politické teorie plebiscitarismu, a kdo si stěžuje, že kampaň je nudná a bez témat, zřejmě ztratil smysl pro ironii dějin.