Troufl jsem si vyslovit námitky proti některým aspektům Drahošovy předvolební kampaně a bylo to vyhodnoceno jako „kopanec“. Chvílemi jsem měl dojem, že styl argumentace zemanovského a protizemanovského tábora, do nichž se přes polovinu českého obyvatelstva rozešlo (ostatním je zřejmě jedno), není příliš rozdílný. O jedné mé pražské kamarádce se někdo omylem domníval, že dala hlas Zemanovi, a vyzval ji, aby táhla do Vsetína, odkud možná pochází.

Že volit mstivého, nekulturního hrubiána, který podporuje temné nacionalistické vášně a ukazuje se vedle rasistických xenofobů, by bylo vážné morální provinění, na tom se shodnu s Tomášem Halíkem, i když sám obvykle nepracuji s tématy hříchu a viny. V tomto případě však pokládám za zjevné, že by šlo o podporu zla.

Komu svěřit úkol vrátit na Pražský hrad civilizovanost, gentlemanství, korektnost, nadhled a eleganci, to nebylo předem jasné. Mělo to co dělat s tím, co hodlá hypotetický budoucí prezident prosazovat. Je sice faktem, že ekonomickou a sociální politiku formuluje spíš parlament a vláda, prezident však do ní nezávisle na vládě vstupuje například jmenováním Bankovní rady České národní banky, a tato nominace zástupcem občanů je demokratickou příležitostí omezit absolutní moc anonymního kapitálu.

Z důvodu vlivu prezidenta na výhledy sociálního smíru a na důstojné postavení lidí práce bylo pro mne důležité, že Jiří Drahoš si jako ekonomického poradce vybral Lukáše Kovandu, který se vyslovuje arogantně asociálně. Zdá se, že aspoň občas zaměňuje ekonomickou věcnou racionalitu za ideologii. Rozhodl jsem se pro kandidáta, u nějž sice bohužel nevidím ucelenou programovou vizi na tradiční pravolevé ose, který však byl iniciátorem, nebo aspoň aktivním účastníkem několika veřejných protestů proti politice někdejších pravicových vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Potřeboval jsem kandidáta, který spojuje aspoň některá liberální a sociální témata. Snad u sebe smím identifikovat nějaké křesťanské motivy a ty mi spadají v jedno s humánním životním přístupem. Možná jsem také chtěl dát najevo, že katolický, ne moc liberální konzervativec Pavel Fischer se projevuje svými nevyprovokovanými útoky na menšiny nekřesťansky, a že proto mým kandidátem být nemůže. Kombinaci liberálního a sociálního programu jsem nacházel u svého kandidáta, a snad teď už s křížkem po funuse mu nemusím dělat jmenovitě reklamu.

Šel jsem volit již v pátek odpoledne, asi hodinu a půl po otevření volebních místností. Hned mne zaujalo, jak do základní školy v Praze na Pankráci, kam spadám se svým volebním okrskem, proudili lidé všech věkových skupin, od mladých párů s kočárky po nás seniory, z nich někteří to sotva vyšlapali do patra, kde sídlila ve třídě jejich volební komise.

Možná jsem naivní, ale měl jsem dojem, že lidé se na sebe usmívali a chovali se k sobě ohleduplně. To se v České republice zhrublé napřed diktátorským režimem a pak mafiánským kapitalismem stává, jen když jde o něco opravdu vážného. Měl jsem z lidí, které jsem ve škole a po cestě potkával, že si naznačují pohledy a malými gesty něco jako: tentokrát to dáme.

Uvědomil jsem si, že přes všechno to předvolební dohadování, přes hradní hnojomety, které se pod velením Aeronetu rozjely na plné obrátky, jsou pro velkou většinu z nás volby svátkem. Někdo se tomu může ironicky uchechtávat, ale občan se aspoň jednou za čas může trochu cítit jako suverén. Jak dokáže vůle občanů zalomcovat politickou scénou, ukázaly nedávné volby do Sněmovny.

↗

Podaří-li sedostat Drahoše na Hrad, bude ta správná chvíle těšit se z jeho proevropské a prozápadní orientace, oceňovat jeho nadhled a kosmopolitní přístup typický pro vědu. A zároveň přísně hlídat jeho kroky. Foto archiv DR

Bylo mi také zřejmé, že svůj výsostný akt konám jako jednotlivec, ne protože někam patřím, ať do „bubliny“, kterých mám už po krk, nebo do sociální skupiny či vrstvy podle vzdělání, sídla, příjmové hladiny, vyznání (či jeho absenci) nebo etnické příslušnosti. Mohu mít na mysli partikulární, ale chci sledovat zájem, který, snad důvodně, pokládám za zájem společný.

Příjemně mě překvapili dva z poražené trojice reálných kandidátů, že osobně přišli Drahošovi blahopřát k nadějnému umístění a nabídli mu účinnou podporu ve druhém kole volby. Uvědomil jsem si, že politiku nelze utvářet podle permanentní naštvanosti a podle černobílé logiky. Desítiletí životní zkušenosti mě poučují o nutnosti počítat i v tomto případě s kompromisem. Politika, která není také uměním vyjednávat a hledat společně přijatelná řešení, je vlastně jen na krůček vzdálená od občanské války.

Nejsem nadšen ze všeho, co říká Jiří Drahoš, ale míním, že teď je třeba nepokládat jeho vítězství za zajištěné. Je nutno nedat ještě jednou přednost zimním sportům před návštěvou volební místnosti a obtěžovat se popřípadě odjet na hory o trochu později. A hlavně je třeba teď spojit síly. Jsou k dispozici, i když ne samovolně. Voličů, kteří chtějí změnu na Pražském hradě, je o milion (z osmi milionů) víc než těch, kteří chtějí zachovat status quo.

Podaří-li se, a vypadá to velmi slibně, dostat Drahoše na Hrad, bude pak ta správná chvíle těšit se z jeho proevropské a prozápadní orientace, oceňovat jeho nadhled a kosmopolitní přístup typický pro vědu, využívat znovu posílených liberálních pravidel, ale zároveň mu šlapat na paty. Bude nutno přísně hlídat jeho kroky, volat ho k odpovědnosti za realizaci modelu standardního evropského sociálního státu. Vracet ho k zájmům jeho voličů, kteří daleko přesahují oněch obvykle uváděných horních deseti tisíc. Zatím chci doufat, že tomu dopřeje sluchu.