Tak to bychom měli. Těch, co si přáli návrat retro-pravicové politiky počátku tisíciletí, bylo v prvním kole prezidentského klání 4,3 procenta. Ne náhodou jsme zemí, v níž sněmovní volby vyhrávají šíbři opakující mantru o prohnilosti establishmentu předchozích desetiletí. Jiná věc je, zda se tím pouze spolupachatelé nesnaží zakrýt svoji vinu.

Připusťme však, že nikdo není černobílý. Ani Mirek Topolánek, který se opět představil jako střelec od boku. Rozhodl se prý týden před uzavřením soupisky prezidentských adeptů. Zdravě se rozčílil nad stavem české politiky a změnil svůj názor strávit zbytek života bez ní.

Ihned se rozběhly spekulace, co je za tím. Snaha porazit Zemana? Pokus rozmělnit pole jeho vyzyvatelů? Chuť teplárenské lobby, či přímo Křetínského Energetického a průmyslového holdingu, v němž Topolánek působí, zapojit se do zápasu byznysmenů o politické trofeje?

Asi to byla nakonec jen klasická topolánkovština, ať už z jeho vlastní hlavy, nebo podle scénáře načrtnutého ve vězeňské cele Markem Dalíkem, jenž kdysi z Topolánka udělal senátora, pak předsedu ODS a premiéra. K Topolánkovi patří spontánnost. Své politické pobývání často přizpůsobuje instinktům. Někdy úspěšně, jindy ne.

Senátorem se stal v roce 1996, ve svých čtyřiceti, po dvouletém členství v ODS. Mnozí na něj koukali skrz prsty. Byl nevycválaný, arogantní, nešel pro slovo daleko. Přesto již v roce 1998 si jej kolegové vybrali za šéfa senátního klubu. V roce 2002, když to po volební prohře se Špidlovou ČSSD zabalil Václav Klaus, se stal předsedou ODS. Solidní překvapení, vždyť favoritem byl reprezentant konzervativního proudu Petr Nečas. Topolánek však dostal o 14 hlasů víc.

Dál to šlo jako po másle. V čele opozičních občanských demokratů ztělesňoval Topolánek alternativu (říkalo se „svěží vánek“) — nejen vůči sociální demokracii a vládě, kterou sestavila s lidovci a Unií svobody, ale i vůči předchozí Klausově éře. Ne náhodou nad ním Václav Klaus ohrnoval nos, přestože mu Topolánek pomohl v roce 2003 do prezidentského křesla.

Pro voliče však byl Topolánek atraktivní. Pravicové slogany přeříkával úderně a bez unavující omáčky, lidé cítili, že je mužem činu. Do karet mu hrála také krize ČSSD, jejímž produktem byl po Vladimíru Špidlovi slabý premiér Stanislav Gross a po něm zase společnost štěpící Jiří Paroubek. ODS za Topolánka vyhrávala jedny volby za druhými — senátní, krajské, evropské, komunální. V roce 2006 pak volby do Poslanecké sněmovny s historicky nejvyšším ziskem 35,38 procenta hlasů.

Jenže co vás čeká po výstupu na vrchol? Sestup, či rovnou sešup dolů. Na tom Topolánkově vydatně zapracovali vnitrostraničtí oponenti z okruhů Pavla Béma a Vlastimila Tlustého. Přidaly se i ty regionální struktury, které si Topolánek proti sobě poštval řečmi o modrých kmotrech v pozadí. Ne snad že by on byl čistý jako lilie. Proč asi skončil jeho nejbližší spolupracovník za mřížemi? Ovšem byly nešvary, které Topolánka uvnitř ODS skutečně štvaly. A on sám si také dokázal vytvářet nepřátele jako na běžícím pásu.

Paradoxně nejtěsnější politické spojenectví nakonec uzavřel s někdejším předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem. Když ten potom s Karlem Schwarzenbergem založil TOP 09, pronikla na veřejnost údajná Topolánkova slova, že jde o vědomě zformovaný B-tým občanských demokratů.

V čele krátké menšinové vlády ODS bez důvěry a posléze koaličního kabinetu s KDU-ČSL a zelenými utrpěla Topolánkova obliba vážné trhliny. A když v březnu 2009 jeho vláda za pomoci dezertérů z ODS a SZ padla a vykročilo se k předčasným volbám, sám zauvažoval o konci politické dráhy. Ten nakonec přišel v dubnu 2010. Záminkou pro zemětřesení v ODS se stal Topolánkův rozhovor pro časopis LUI, v němž se nelichotivě vyjadřoval o židovství úřednického premiéra Jana Fischera. Odešel do soukromého sektoru a zdálo se, že se nevrátí.

Návrat s šedou bradou

Když se koncem loňského roku přece jen vrátil, byl to až na šedivou vousatou bradu pořád stejný Mirek Topolánek. Sebevědomý, rozdávající rány vlevo vpravo. Prezentoval se coby zkušený politik, tvrdý kandidát, který si poradí s Evropou, s Babišem, s politickou korektností, se vším. Přitom v rozhovoru pro MF Dnes si 9. ledna co chvíli stěžoval, na nekorektní jednání druhých… Hlavně si tam však poplakal nad předvolebními průzkumy, věštil si umístění mezi prvními třemi a na adresu své budoucnosti pravil: „Kdybych propadl pod deset procent, tak by bylo evidentní, že by byl návrat do politiky komplikovaný.“ Sebevědomí mu však nedovolovalo, aby něčemu takovému věřil. Ale stalo se. Propadl — a jistě ne jen kvůli pozdnímu startu. Koneckonců v kampani vidět byl a jeho billboardy lemovaly kdejakou silnici.

Proč tedy ten propad?

Typický Zemanův protipól vypadá jinak. Je umírněný, nekonfliktní, bez divoké politické minulosti. Prostě Jiří Drahoš. Ještě než se prohrou překvapený Topolánek vytratil, stihl Drahoše podpořit a přidat vzkaz, že má na to vyhrát. Naopak, kdo chce prezidenta ranaře, vystačí si s Milošem Zemanem. Atraktivní je i pro politiky typu Václava Klause ml., jenž si napravo od ODS přeje již jen zeď. Mimochodem, Topolánek, jakkoli jeho rétorika byla vždy dunivá, se v praktické politice držel vize rozkročené, ba všelidové ODS.

Levice si pamatuje neoliberální reformy Topolánkovy vlády, střed má vyšší estetické nároky a pravice to nevytrhne, zvlášť když se s ODS Topolánek nerozešel zrovna v dobrém. Kromě toho pro nacionalisty je málo nacionalistický a pro evropeisty málo proevropský. Vyřídilkou sice disponuje, ale v debatách, kde má každý adept na odpověď pár desítek vteřin, s ní nevynikne. Ze stejného důvodu nemohl stihnout zúročit ani praktické politické zkušenosti.

Takže vyhánění čerta ďáblem se nekoná. Topolánka musíme oželet na Hradě i v politickém podhradí. Původně vyhrožoval nějakým veřejným angažmá mimo parlament (a v médiích probíhaly spekulace o kandidatuře do Evropského parlamentu, možná i za ODS), ale se čtyřmi procenty by to byla marná snaha. Veterána Zemana mladší veterán Topolánek nenahradí a my musíme doufat, že Andreje Babiše bude korigovat někdo jiný.

Mezi námi, Mirek Topolánek je zajímavý chlapík, bodrý, civilní, ale alternativa, na niž čeká podstatná část společnosti, opravdu vypadá jinak. Jeho návrat zpátky do politického záhrobí a současného byznysu je asi nejlepším řešením. Otazník se jen vznáší nad tím, zda voliči po devětadvaceti letech sečtou definitivně účet i Miloši Zemanovi, nebo jestli tuto bizarní starožitnost budou v očekávání čerstvých vylomenin ještě dál léta oprašovat.