Tak to bychom měli. Těch, co si přáli návrat retro-pravicové politiky počátku tisíciletí, bylo v prvním kole prezidentského klání 4,3 procenta. Ne náhodou jsme zemí, v níž sněmovní volby vyhrávají šíbři opakující mantru o prohnilosti establishmentu předchozích desetiletí. Jiná věc je, zda se tím pouze spolupachatelé nesnaží zakrýt svoji vinu.

Připusťme však, že nikdo není černobílý. Ani Mirek Topolánek, který se opět představil jako střelec od boku. Rozhodl se prý týden před uzavřením soupisky prezidentských adeptů. Zdravě se rozčílil nad stavem české politiky a změnil svůj názor strávit zbytek života bez ní.

Ihned se rozběhly spekulace, co je za tím. Snaha porazit Zemana? Pokus rozmělnit pole jeho vyzyvatelů? Chuť teplárenské lobby, či přímo Křetínského Energetického a průmyslového holdingu, v němž Topolánek působí, zapojit se do zápasu byznysmenů o politické trofeje?

Asi to byla nakonec jen klasická topolánkovština, ať už z jeho vlastní hlavy, nebo podle scénáře načrtnutého ve vězeňské cele Markem Dalíkem, jenž kdysi z Topolánka udělal senátora, pak předsedu ODS a premiéra. K Topolánkovi patří spontánnost. Své politické pobývání často přizpůsobuje instinktům. Někdy úspěšně, jindy ne.