Topolánek. Náhradní Zeman, nebo nový favorit liberálů?

Petr Pospíchal

Měli bychom brát vážně prezidentskou kandidaturu Mirka Topolánka? A co vlastně tato výrazná osobnost polistopadového vývoje ztělesňuje a nabízí?

Poklidný a předvídatelný scénář nadcházejících prezidentských voleb se na poslední chvíli značně narušil. Tím narušitelem je nečekaný kandidát Mirek Topolánek. Nabízí voličům něco nového? Chce se opravdu stát prezidentem? Jak se po letech politické abstinence dokáže zorientovat v situaci? Bude jako mimostranický kandidát vůbec schopen formulovat nějaký program? A jaký program by to mohl být?

Nejprve si řekněme něco o něm: Mirek Topolánek vstoupil do veřejného prostoru nedlouho po zásadních politických změnách listopadu 1989. Ambice měl velké a během několika let se také výrazněji prosadil. V roce 1996 uspěl v zakladatelských volbách do Senátu, vydržel tam deset let a byl senátorem dost viditelným. Odvaha mu nikdy nechyběla, stejně jako cit pro příležitost.

Koncem roku 2002 ji uchopil velice rázně, předsedu, který by se více lišil od Klause, by si ODS snad ani zvolit nemohla. Topolánek ale situaci zvládl. Senátorská zkušenost mu dodala sebevědomí a jeho energická povaha a rozhodnost mu sjednaly autoritu, kterou jako Ostravák v Praze nemohl získat příliš lacino. Emotivnost a burácivý styl sice ještě dlouho vyvolávaly pražské posměšky, ale brzy jej respektovali všichni.

Po volbách v roce 2006 se stal po Jiřím Paroubkovi předsedou vlády, měl za sebou většinu sta hlasů ze dvou set — prezident Klaus prohlásil, že všichni přece vědí, že ta jedna stovka poslaneckých mandátů je větší než ta druhá. Formálně ještě potřeboval alespoň Pohanku a Melčáka, aby na druhý pokus dokázal získat důvěru Sněmovny. Aktivní politické angažmá ukončil na jaře 2009 po vyslovení nedůvěry jeho vládě.

Ještě pár měsíců sice zůstal poslancem a o dalších pár měsíců déle předsedou ODS, ale myšlenky už měl tehdy zřejmě jinde. V posledních letech se pohyboval v nejvyšším podnikatelském prostředí, zejména v blízkosti Daniela Křetínského a jeho podnikatelských aktivit, zejména těch energetických. O takových se říkává, že jsou za vodou.

Zábavný člověk

A protože sám zmínil, že nabízí voličům svoji kontroverzní osobnost, řekněme si něco i o jeho povaze. Osobně je Mirek Topolánek zábavný člověk. Je velmi kontaktní, vždy dominantní, s razantní přímočarostí si dokáže snadno sjednat pozornost a prostor. Nedělá mu problém komunikovat s lidmi a víc než formální postavení ho motivuje sympatie nebo společné téma. Neotáčí se k lidem zády jen proto, že ztratili funkci nebo postavení. Jeho vstřícnost je zpravidla veselá, ale není v ní laskavost. Svoje pocity z lidí a situací opravdu nehodlá skrývat nebo diplomaticky tiše přetrpět.

Jeho vstřícnost je zpravidla veselá, ale není v ní laskavost. Svoje pocity z lidí a situací opravdu nehodlá skrývat nebo diplomaticky tiše přetrpět. Foto Wikimedia

Je to živelný člověk, kterému ovšem není cizí ani sebekázeň. Jeho netrpělivost umí nebýt v rozporu s cílevědomostí a schopností soustředit se na věc a na výsledek. Jako by si dával záležet na tom, aby nikomu nebyl lhostejný. Není ani mezi kandidáty jediný, koho potěší, dokáže-li někoho pořádně naštvat. Rád si s lidmi tyká, je vždy bezprostřední, jeho svět se odehrává tady a teď. Kde se objeví, tam je ho plno. Prostředí jej formuje a ovlivňuje víc, než by si byl ochoten připustit.

Člověk s takovým osobnostním profilem si umí voliče získat. Zatím jich pokaždé dokázal oslovit hodně a nelze jej podceňovat. Jako politik totiž ví, jak s voliči komunikovat a kde mezi nimi hledat své skutečné příznivce. Ostatně by bylo proti jeho povaze, kdyby se měl chtít zalíbit všem. Většina politických pamětníků si Topolánka pamatuje jako poněkud výstředního a skandalózního liberála, kterému chyběl cit pro hranice mezi světem politiky a byznysu.

Je otázka, kým je politicky nyní a v pro co mu cit bude chybět tentokrát. Jeho vyjádření z posledních dnů jsou v tématech uprchlíků, islámu, multikulturalismu, ale i ve vztahu k některým dílčím evropským otázkám k nerozlišení od toho, co na daná témata říká Zeman nebo Okamura. Nevím, jestli říká to, co si myslí, ale spíše ano. Také si zatím může jen testovat ohlasy různých skupin voličů na svou náhle oznámenou kandidaturu, což by samozřejmě takové protiústavní výroky neomlouvalo.

Směrem k liberálům

O jeho kandidatuře se pozitivně vyjádřily zakladatelské postavy TOP 09, zda pro nostalgické vzpomínky na společné vládnutí, nebo proto, že očekávají politický profit z Topolánkovy kandidátské agendy, je nyní nemožné říct. Účast v jeho volebním týmu oznámil politický marketér spolupracující v nedávných sněmovních volbách s Piráty Jakub Horák, který umí získávat podporu váhajících osobností a voličů a namířit kampaň tam, kde lze očekávat nejvyšší volební zisk.

Jakub Horák ale dosud vždy pečlivě dbal o to, aby tematizace jím podporovaných kampaní nemohla zpětně poškodit jeho vlastní pověst jako otevřeného a nápaditého liberála z širšího politického středu. Kam se tedy Jakub Horák bude snažit Topolánka směrovat, je zřejmé — k liberálním voličům a té nemalé části voličů Zemana, kteří by volili někoho jiného, bylo-li by koho. Topolánka bude za nadějného kandidáta nepochybně považovat také politické rozhraní liberálů a konzervativců, pro které je Zeman kulturně naprosto nepřijatelný.

Mirek Topolánek se prezidentem skutečně chce stát. To samozřejmě neznamená, že se mu jeho přání splní. Politické návraty bývají obtížné vždycky, lidé si totiž zpravidla pamatují trochu jiné věci, než by si dotyčný přál. A právě v souvislosti s Topolánkem nebude velký problém připomínat si i příběhy, které mu pověst vylepšovat nebudou. Bude se od něj také čekat jasnější politické sdělení než od nepolitických kandidátů. Ve své současné pozici solitéra bude moci svůj politický program tvořit mnohem pružněji než politická strana. Času na získávání voličů má už velmi málo, což ale u člověka, který leckdy rychleji mluví než přemýšlí, může nakonec být i výhoda.

Uspět může jen v případě, že se mu podaří zformulovat a představit programový průnik mezi těmi, kteří jsou dosud rozhodnuti Zemana volit, a mezi těmi, kteří ho zásadně odmítají. Příkop mezi těmito dvěma skupinami je zdánlivě nepřekonatelný, ale dokáže-li Topolánek oslabit převažující kulturní povahu tohoto příkopu a věrohodně jej převést do politického jazyka, mohou být jeho šance reálné. Pokud mu ovšem budou přát okolnosti a jeho vlastní, poněkud neřiditelná vyjadřovací horlivost.

Nyní se může zdát, že způsob prezentace připomínající Zemana, který mluví podobným jazykem a tematicky provokuje podobným směrem, se neslučuje s profilem liberála, který si rozumí také s ambicióznějšími vrstvami společnosti. Pod zabahněným nánosem Zemanem rozsévané nenávisti ale leží politická témata a čekají, až se jich ujme někdo, kdo je zpracuje konsensuálněji a kulturně přijatelněji. Je toho Topolánek schopen?

Vymaňování z dědictví Listopadu

O tom, jaký je vztah mezi kulturní povahou společenského zlomu a jeho politickým popisem, bych právě na příkladu kampaně prezidentských voleb rád napsal zvlášť. Česká politika se vymaňuje z polistopadového politického uspořádání, to je celkem zřejmé. Nedávnými sněmovními volbami se to ukázalo v nejhorší možné podobě. Hledání nového uspořádání by samozřejmě mohlo vypadat také dost jinak než babišovsky a okamurovsky, i když bez turbulencí se asi obejít nemůže. Může-li být myslitelnou alternativou Miloše Zemana jako prezidenta Mirek Topolánek, jen to proces nalézání nového českého politického konsensu zkomplikuje a prodlouží.

Topolánek je pevnou a celodobovou součástí elit povstalých po listopadu 1989 a celý, nyní už vyčerpaný polistopadový konsensus také aktivně utvářel. Není jeho vina, že nové elity, které by se razantně přihlásily o místo, ještě nedozrály. To ale nic nemění na tom, že Mirek Topolánek je součástí problému, a nikoliv součástí řešení. Jeho úspěch by naopak mohl hlubší reflexi posledních tří desetiletí zkomplikovat a oddálit. Topolánkovu dosavadní politickou stopu považuji za jednu z příčin stavu, v jakém se naše republika po nedávných sněmovních volbách nachází.

Topolánkova kandidatura může mít na volební kampaň ostatních kandidátů jeden dost pozitivní účinek — zatím jsou prezidentské volby jen referendum o Zemanovi, podobně, jako byly nedávné volby sněmovní referendem o Babišovi. Toto referendální nastavení může Topolánkova kandidatura oslabit a rozmělnit. Uspořádání postavené na pragmatické dohodě Zemana s Babišem je překážkou dalších potřebných politických pohybů, které by Babišovi ubíraly na jistotě, že bez něj osobně se žádné řešení nemůže obejít.

Bylo by pošetilé nyní předvídat výsledek voleb. Stát se může ledacos a dynamická kampaň teprve přijde. Topolánkova odolná povaha je ale na takovou část kampaně jako stvořená. Prožil a přežil v politice různé situace a zkušenostmi ostatní kandidáty vysoce přesahuje, v tomto ohledu se může směle srovnávat se Zemanem. Přesto ho čeká období, v němž ho leccos může zaskočit. Změna, o níž říká, že ji nabízí, zatím nemá jasný obsah.

Mirek Topolánek je — na rozdíl od většiny ostatních kandidátů - především politická osobnost. Proto je třeba s ním vážně počítat, bez ohledu na to, jak blízké či vzdálené nám jeho politické postoje jsou.