Několik týdnů před volbami dnes Mirek Topolánek na výkonné radě ODS zřejmě definitivně rezignuje na funkci předsedy své strany. Vaz mu zlomily výroky pronesené na adresu Židů, křesťanů a homosexuálů. ODS se nakonec po bouřlivé diskusi shodla, že pro ni je Mirek Topolánek už přítěží, a do voleb ji tak povede Petr Nečas.

Jakým byl Mirek Topolánek předsedou ODS? A jaké dědictví a stopu zanechal v české politice? Deník Referendum oslovil několik politologů s otázkami vztahujícími se k více než osmiletému působení Mirka Topolánka v pozici předsedy občanských demokratů.

ODS v opozici

Mirek Topolánek se stal předsedou na mimořádném kongresu ODS, jenž se konal v prosinci roku 2002 ve Františkových Lázních. Volba to byla poměrně překvapivá, neboť tehdejší šéf senátorského klubu ODS a místopředseda horní komory Parlamentu Mirek Topolánek nezastával do té doby žádnou vrcholnou stranickou funkci.

Faktem je, že Topolánek přebíral ODS krátce po tvrdé porážce od sociálních demokratů ve volbách do Poslanecké sněmovny. Pozici občanských demokratů charakterizovala politická izolace, neboť disponovala kvůli politice Václava Klause v podstatě nulovým koaličním potenciálem. Topolánek tak stál před úkolem znovu získat důvěru širších segmentů české společnosti i potencionálních koaličních partnerů.

Podle politologa Jiřího Pehe se Mirku Topolánkovi tento cíl podařilo splnit, avšak pouze do určité míry. „Na jedné straně sice získal nové spojence a voliče, ale zároveň si odcizil fundamentalistické, euroskeptické křídlo vlastní strany,“ myslí si Jiří Pehe. I Lukáš Jelínek se domnívá, že se Topolánkovo rozkročení do politického středu podařilo jen částečně.

„Zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost, akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy partnerských stran, nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila,“ říká politolog Lukáš Jelínek.

V období 2002—2006, kdy se ocitla ODS ve Sněmovně v opozici, se Topolánek opakovaně vyslovoval pro politiku nulové tolerance, spočívající v ostře odmítavé politice vůči vládní koalici.

„Hrubost a intolerance byla v politice už před Topolánkem (vzpomeňme jen na slovník Miloše Zemana), Topolánek ji však definitivně zasel do parlamentních lavic. Nulová tolerance či obstrukce nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování Parlamentu, potažmo i vlády,“ kritizuje Topolánkův vklad do tradic české parlamentní demokracie Lukáš Jelínek