Být na Topolánkově místě, tak někam zalezu a jsem zticha
Jiří ParoubekExpremiér Jiří Paroubek vzpomíná na expremiéra a svého politického soka Mirka Topolánka, který nedávno vydal svoje paměti.
Bulvární tisk, patrně z nedostatku jiných, lepších témat, věnuje v těchto dnech pozornost knize Mirka Topolánka s názvem Hlavně se nepokálet (neuvádím přesný název, neb se mi nechce opakovat autorovy sprostoty).
Přiznám se, že jsem s přemáháním dokázal přečíst pouze jednu sadu v Blesku zveřejněných citátů z této „knihy“ a úplně mi to stačí. Topolánkova sprostota mě nepřekvapila, takový prostě on je. Co mě však překvapilo, je míra stupidity…
Zdá se, že Topolánek si v průběhu let vytvořil svůj svět, ve kterém si žije jako v mýdlové bublině. Myslím, že si vůbec neuvědomuje svůj někdejší status šéfa výkonné moci státu a píše, jakoby byl jeho text určen pro naprostou spodinu společnosti. Tam by se zřejmě cítil nejlépe.
Determinace politiky Topolánka jeho psychikou
Topolánkova politická činnost byla velmi silně ovlivněna jeho labilním a složitým psychickým fundusem. Jeho hlavním psychickým problémem bylo (a je i po letech), že vůči svým politickým rivalům pociťuje hlubokou a nepřekonatelnou nenávist, což mu zcela zatemňuje mysl.
Tato nenávist byla ještě zesilována — zejména vůči sociální demokracii — jeho druhým já, Markem Dalíkem — ten byl totiž po jedné ze svých korupčních eskapád zatčen a přičítal to zřejmě Stanislavu Grossovi.
Druhou charakterovou anomálií byl Topolánkův vztah k příteli Dalíkovi. Charakterizoval bych ho jako osobní a emoční závislost silně zranitelného člověka k muži, jenž postrádal jakékoliv zábrany. Dalík byl pro Topolánka zřejmě jedinou jistotou v nejistém světě.
Fascinoval je oba svět nacistických pohlavárů. Pokud byl Dalík Topolánkovým Martinem Bormanem, pak byl Topolánek Dalíkovým fýrerem. Pamatuji se na jednu naši televizní debatu před sněmovními volbami. Topolánek Dalíka stále hledal očima ve velkém sále — šokovalo mě to, když jsem to pochopil. Dalík byl Topolánkovo médium, jeho řídící důstojník.
Třetím Topolánkovým rysem byla jeho psychická labilita při jakémkoliv otřesu jeho ega. Můj jokemaker měl před každou mou televizní debatou s Topolánkem připravit pár špílců pro mého soupeře. Topolánkovo myšlení bylo totiž mechanické, neflexibilní a cokoliv mimo očekávanou šablonu jej dokázalo dokonale rozhodit. S tím se dalo počítat jako s konstantou. Již po prvním špílci byl do deseti minut každé televizní debaty psychicky grogy…
Když jsem se stal v dubnu 2005 premiérem a ČSSD měla volební preference na 10 procentech, nezbývalo mi nic jiného, nežli se pokusit Topolánka v debatách rozdrtit. Topolánek si po druhé či třetí televizní debatě se mnou vypěstoval naprosto dokonalou fobii ze svého selhání v našich vzájemných kláních. Vzpomínám si, jak Topolánka jeho fámulus vodil — před jednou z našich debat v TV Prima — po dvorku Primy podobně, jako medvědář vodí medvěda. Zsinalého, křečovitého a toporného.
Musím říci, že mi ani nedělalo potěšení vidět jej, jak se přede mnou v televizní diskuzi svíjí. Ale každá naše debata v televizi mě posunovala dál v plnění mého cíle zvyšovat voličskou podporu ČSSD. Debaty s předsedou ODS byly důležitým stavebním kamenem k dosažení co nejlepšího volebního výsledku sociální demokracie ve sněmovních volbách v červnu 2006.
ČSSD tehdy získala téměř třetinu hlasů českých voličů a volby skončily patem: levice a pravice měly po volbách po sto mandátech. Kdo by to byl třináct měsíců předtím řekl…
Dalík s Topolánkem ovšem měli za to, že zvítězili, a tak se vrhli na akvizice slabých kusů z tábora sociální demokracie (nejprve Melčák a Pohanka, pak další). Jejich dobrodružné povahy tak daly pravicové koaliční vládě punc nelegitimity, korupce a klientelismu od samého jejího počátku. Bylo jen otázkou času, kdy se naopak z koaličního tábora odrolí někdo z poslanců koalice.
A to se také stalo. Jak neslavně koalice kolem Topolánka vznikla, tak také zanikla. Dalík šel „přesvědčovat“ redaktora ČT, aby zastavil televizní pořad kompromitující z ČSSD odpadlého a do tábora pravice přeběhlého poslance Wolfa (odsouzeného psance uprchlého před světskou spravedlností na příslovečný konec světa). Pak zákonitě následoval pád vlády. A z něj se Topolánek dodnes nevzpamatoval.
Topolánek sám ostatně dnes musí v jistém napětí očekávat rozsudek odvolacího soudu v kauze jeho přítele Marka Dalíka. Pokud bude Dalíkovi potvrzen několikaletý trest odnětí svobody za pokus korupce při nákupu Pandurů, octne se v přímém ohrožení i Topolánek, to je zřejmé…
Do té doby bude jako na trampolíně. Být na jeho místě, tak někam zalezu a až do rozhodnutí soudu jsem zticha.