Není to tak dávno, co mi jeden dnes již bývalý vrcholový politik se zkušeností s členstvím v několika stranách popisoval svůj názor na rozpad ODS, respektive její podpory u kmenových voličů. Podle něho byla strana zvyklá na tvrdé, manažerské vedení, což vyžadovali i její voliči, sami většinou lidé podnikaví, zvyklí se o sebe starat a rozhodovat jak o životě svém, tak i svých zaměstnanců.

Stejně tak je iritovala přílišná moralistní rétorika, nahrazující praktická témata jejich života: český podnikatel zná prostředí, v němž se pohybuje, ví, že potřebuje tvrdé lokty a sem tam přimhouřit oko nad nějakou tou hraniční praktikou, chcete-li šméčkem. Zvláště malí a střední podnikatelé, kteří tvořili voličskou páteř ODS, se museli a musejí jó ohánět, včetně „daňové optimalizace“, aby přežili.

Něco na tom jeho popisu přece jen bude.

Manažerské vedení a žádné přílišné „kecy“ o morálce, to byla ODS Václava Klause a Mirka Topolánka. Proto také přestála úspěšně mnohé skandály, které spolehlivě — i v menším rozsahu — pokládaly strany jiné. Voliči ODS byli ochotni svým politikům takové jednání odpouštět, koneckonců, dělají to přece sami také.

Ať již byli Václav Klaus a Mirek Topolánek lidé s mnoha problematickými stránkami, byli to rozhodní lídři, „manažeři“ své strany, kteří mluvili slovníkem svých voličů a politicky „obsluhovali“ své klienty-voliče svojí praktickou politikou.

Zlom nastal s tzv. honem na kmotry a především s odchodem Mirka Topolánka, kdy se do čela ODS dostal Petr Nečas a skupina politiků ODS, kteří o sobě začali tvrdit, že jsou „čistou ODS“. Moralistní rétorika převládla nad praktickou politikou a do uvolněného prostoru se zčásti vlomila TOP 09 a z části Věci veřejné. ODS pak v sebedestrukci pokračovala prosazováním dosavadních tabu jako například zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, přímé volby prezidenta, nemluvě o zvyšování daní.

A pak přišel zásah na Úřadu vlády, kdy z čisté ODS a jejího lídra nezbyl kámen na kameni a možná ještě hůře.

Z tohoto úhlu pohledu se pak jeví následný úspěch řepařského stylu Andreje Babiše u voličů pravice — a ODS především — menším překvapením. Aniž bych jej chtěl srovnávat s Václavem Klausem, tak oba dva v jistém čase zmatku a tápání nabídli pravicovému voliči manažerský styl a praktický rozměr politiky. Klaus při rozpadu Občanského fóra a zakládání ODS, Babiš při zakládání svého virtuálního „Občanského fóra“ a rozbíjení ODS.

Jedno je jisté: pravicoví voliči tu stále jsou a chtějí slyšet pořád to samé, za což svému lídrovi odpustí třebas i členství v KSČ či spolupráci s StB. Koneckonců, i to jsou jen moralistní „kecy“.