Mirek Topolánek přebíral ODS po Václavu Klausovi poraženou a  v podstatě s nulovým koaličním potenciálem. Topolánek tak stál před úkolem znovu získat pro občanské demokraty důvěru širších segmentů české společnosti i potenciálních koaličních partnerů. Podařilo se mu to podle Vás a za jakou cenu?

Klausova ODS byla strana postavená na prvoplánové konzervativní rétorice, okázalých gestech a profesorském stylu. Když šlo ale do tuhého, klidně kývla na opoziční smlouvu. Topolánek měl šanci učinit ODS stranou reálnou, na pevných nohách a s mezinárodním ukotvením.

Podařilo se mu to jen částečně, když se „rozkročil“ do středu, zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost, akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy partnerských stran, nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila.

A Topolánek nakonec svými kontroverzními výroky začal odrazovat i vzývané umírněné voliče.

Nazřeno perspektivou občanských demokratů, prvním úspěchem Topolánka bylo zvolení jejich čestného předsedy prezidentem České republiky v průběhu ledna a února 2003. Do jaké míry to byl Topolánkův úspěch a co to znamenalo pro jeho pozici předsedy ODS?

Při pohledu zvnějšku bych úspěch při prezidentské volbě nepřeceňoval. Dán byl zejména nejednotností ČSSD a její neschopností předjednat podporu pro společného středolevého kandidáta. Topolánek ale ukázal houževnatost a schopnost shánět hlasy kdekoli, včetně KSČM. Obdobné nadání předvedl v roce 2007 při získávání přeběhlíků z ČSSD.

Při pohledu z útrob ODS se Topolánek postaral o to, aby mu Václav Klaus s autoritou prezidenta — a odlišným pohledem na pravicovou politiku — zasahoval do vnitrostranického dění a nálad. Nepochybuji o tom, že Klaus uplatňuje svůj neformální vliv dodnes a že pracuje s úvahou vrátit se po skončení prezidentského mandátu zpátky do ODS.

Jak hodnotíte Topolánkovu opoziční strategii nulové tolerance v letech 2002 až 2006?

Topolánek stmelil řady a zasloužil se o ostrou pravo-levou polarizaci, která se pak naplno projevila ve volbách 2006. Co pomohlo ODS, ale nepomohlo společnosti jako takové. Hrubost a intolerance byla v politice už před Topolánkem (vzpomeňme jen na slovník Miloše Zemana), Topolánek ji však definitivně zasel do parlamentních lavic.

Nulová tolerance či obstrukce nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování Parlamentu, potažmo i vlády, a k oslabování důvěry veřejnosti v politický systém jako takový. Mimochodem, jedním ze stratégů nulové tolerance ve Sněmovně byl i Petr Nečas. Ochotně přistoupil i na verbální styl Topolánka — viz uštěpačné poznámky o „Vladimíru Iljiči Špidlovi“.

Občanští demokraté pod vedením Mirka Topolánka nakonec ve volbách v roce 2006 obdrželi 35,38 % hlasů a stali se volebními vítězi. Nicméně z hlediska možností utvoření vládní koalice skončily volby patem. Byly to tedy pro Topolánka úspěšné volby, či nikoli?

Ty volby nebyly úspěšné pro nikoho. Už jen proto, že rozdaly karty způsobem, který znemožnil ustavení silné programově čisté vlády a sváděl k politickému šibalství.

Navíc je zajímavé, že Topolánek, přestože zpevnil pravicový elektorát, ztratil náskok ODS z let 2004 a 2005 a asistoval opětovnému nárůstu voličské podpory ČSSD.

Svým způsobem koncepce Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka do sebe zapadaly jako ozubená kolečka. Oběma se podařilo svým protivníkem a jeho politikou vystrašit tolik lidí, že volby skončily nezvykle těsně s nezvyklou dominancí velkých stran.

Vláda Mirka Topolánka byla fakticky vládou menšinovou: musela se tedy spoléhat na přeběhlíky a korumpování původně opozičních poslanců. Politická kultura korupce pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008. Myslíte, že právě toto škodilo Topolánkovi nejvíc?

Odpudivé jsou zejména aplikované způsoby „pozitivní a negativní motivace“, jak byly popsány modrým ex-poslancem Moravou. Také samotné přetahování poslanců z protilehlého tábora snižuje úroveň a pověst politiky.

Na druhou stranu, komplikované volební výsledky k tomuto řešení velmi, velmi sváděly — a Topolánek, s minimálním etickým cítěním, neodolal. Neméně ošklivou tendencí ale byla snaha Topolánkovy ODS potlačovat standardní parlamentní diskusi — například ve většinově modrém Senátu, kde zatrhla debatu nad tzv. Topolánkovým reformním batohem.

ODS se často vyčítá napojení na klientelistické struktury, mluví se o ní jako o straně institucionalizované korupce. Je to podle Vás oprávněné?

Korupce a klientelismus jsou v české politice zakořeněny hlouběji, než si připouštíme. ODS na provázání politiky a byznysu přímo vznikla. Kriticky o něm léta hovoří Petr Nečas.

Mirek Topolánek zase loni vytáhl do boje proti kmotrům a velrybářům. Jenže síla těchto lidí v zákulisí ODS už dávno převýšila vliv partajních grémií. A to tak, že klidně akceptují výměnu Topolánka za Nečase. A Topolánek s nimi zase ochotně naváže spolupráci, když cítí potřebu paralelně vyšachovat Langera, Béma, Jančíka a další.

Obávám se, že ani provalené korupční kauzy v Brně, Náchodě nebo Praze poměry v ODS nepřekopou. K tomu může dojít snad jedině v opozici, po prohraných volbách a pod vedením zcela nového týmu.

Bezprostřední příčinou Topolánkova pádu byly nakonec jeho výroky adresované homosexuálům, Židům a církvi. Nebude vposledku jeho hlavním dědictvím — vedle vládní praxe spoléhající na přeběhlíky a korupci — právě jeho styl politiky, kterým se prezentoval, a s tím související jeho podíl na zhrubnutí politické kultury u nás?

Topolánkův konec byl kontroverzní jako on sám. Končí kvůli výrokům, které nebyly ani homofobní, ani antisemitské. Byly pouze brutální a necitlivé k určitým lidem spojovaným s těmito skupinami. Věřím tomu, že sám Topolánek patří k velmi otevřeným a tolerantním lidem.

Součástí jeho liberální tváře je ale také to, že si nevidí do úst, rychleji mluví, než myslí, a žije v představě, že si může dovolit cokoli, že vše se nakonec nějak „usadí“. Když to sečteme s jeho nepříliš velkou vzdělaností, vznikne obraz buranského dobrodruha spoléhajícího se jen na svou šťastnou hvězdu, nikoli odpovědného politika evropského formátu.

Topolánek svým vystupovaáním navíc klesal hlouběji než do čtvrté cenové skupiny, stačí zmínit jen zálibu v nacistických příměrech a citátech nebo hrubé chování k novinářům. Mirek Topolánek měl příležitost „zcivilnět“ politiku, zbavit ji teatrálních gest a ODS učinit všelidovou, obecně přijatelnou partají po španělském Aznarově vzoru.

Místo toho zde vidíme bující korupci, pokleslou politickou kulturu a ODS, o kterou si slušný konzervativec ani kolo neopře. Dědictví po Topolánkovi netřeba občanským demokratům závidět.