Mirek Topolánek přebíral ODS po Václavu Klausovi poraženou a  v podstatě s nulovým koaličním potenciálem. Topolánek tak stál před úkolem znovu získat pro občanské demokraty důvěru širších segmentů české společnosti i potenciálních koaličních partnerů. Podařilo se mu to podle Vás a za jakou cenu?

Klausova ODS byla strana postavená na prvoplánové konzervativní rétorice, okázalých gestech a profesorském stylu. Když šlo ale do tuhého, klidně kývla na opoziční smlouvu. Topolánek měl šanci učinit ODS stranou reálnou, na pevných nohách a s mezinárodním ukotvením.

Podařilo se mu to jen částečně, když se „rozkročil“ do středu, zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost, akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy partnerských stran, nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila.

A Topolánek nakonec svými kontroverzními výroky začal odrazovat i vzývané umírněné voliče.

Nazřeno perspektivou občanských demokratů, prvním úspěchem Topolánka bylo zvolení jejich čestného předsedy prezidentem České republiky v průběhu ledna a února 2003. Do jaké míry to byl Topolánkův úspěch a co to znamenalo pro jeho pozici předsedy ODS?

Při pohledu zvnějšku bych úspěch při prezidentské volbě nepřeceňoval. Dán byl zejména nejednotností ČSSD a její neschopností předjednat podporu pro společného středolevého kandidáta. Topolánek ale ukázal houževnatost a schopnost shánět hlasy kdekoli, včetně KSČM. Obdobné nadání předvedl v roce 2007 při získávání přeběhlíků z ČSSD.

Při pohledu z útrob ODS se Topolánek postaral o to, aby mu Václav Klaus s autoritou prezidenta — a odlišným pohledem na pravicovou politiku — zasahoval do vnitrostranického dění a nálad. Nepochybuji o tom, že Klaus uplatňuje svůj neformální vliv dodnes a že pracuje s úvahou vrátit se po skončení prezidentského mandátu zpátky do ODS.

Jak hodnotíte Topolánkovu opoziční strategii nulové tolerance v letech 2002 až 2006?