Alexandru Solženicynovi se připisuje výrok, v němž se vyslovuje velmi skepticky o současné podobě západní demokracie, neboť podle něj dává moc do rukou lidem, kteří nejlépe dokáží vést volební kampaň, což je disciplína nijak nesouvisející se schopností kvalitně spravovat věci veřejné.

Díl pravdy, který v citované poznámce dlí, nemůže skrýt její přepjatou podstatu, nicméně pro nás je v tuto chvíli důležitý z jiného hlediska: mezí tím, jak věci doopravdy jsou, a jak se lidem jeví, často panuje značný rozdíl, s nímž všechny propagační kampaně, nejen ty volební, rutinně pracují.

Právě tento postřeh, který má každý propagandista zažitý v krvi jako školák malou násobilku, jakoby scházel v základech stávající debaty o tom, jak má sociální demokracie reagovat na změnu ve vedení ODS. Petr Nečas skutečně není „modrým Špidlou“ a pravdu má Jiří Havel, který zde na tom trval. Jenomže Petr Nečas se nezanedbatelnému segmentu voličů, o jejichž hlasy se sociální demokracie uchází, jako „modrý Špidla“ může jevit — v tom tkví přesnost postřehu Jiřího Pehe.

Sociální demokracie tudíž rozhodně nemůže udělat chybu, pokud bude nadále kategoricky vylučovat možnost koaliční vlády s ODS, což bude zdůvodňovat programovou a behaviorální povahou této nebezpečné antisociální strany institucionalizované korupce. To je důležité jednak principiálně a jednak kvůli ujištění základního jádra voličů, kteří se k sociální demokracii obracejí jako k naději, že je před brutálně bezohlednou politikou české pravice ochrání.

Pak jsou tu ovšem voliči, v jejichž rozhodování jednu z dominantních úloh hraje otázka politické kultury. Jejich množství by sociální demokraté neměli podceňovat. Právě oni jim vyhráli poslední krajské a senátní volby, k nimž velká část voličů, motivovaných především sociálně a ekonomicky nemá důvod vyrazit. Mnozí z nich tentokrát hodlají sociální demokracii volit se zaťatými zuby jen v přesvědčení, že česká pravice představuje ještě horší variantu.

Jakkoli se pro sociální demokracii s příchodem Petra Nečase skutečně nic nemění co do podstaty sdělení, cosi se mění z hlediska jeho formy: chce-li uspět v co největší míře, nemůže dopustit, aby vypadala v kontrastu k ODS — jakkoli její obraz i obraz jejího lídra může být v tomto ohledu jen mediální konstrukcí — neotesaně či přímo vulgárně. Modrá straka zůstane modrou strakou, i když se přepeří, a věru není důvod to tajit; jen hovořit o tom bude třeba noblesněji.

Budou-li sociální demokraté působit nadále hlavně rozčileně už samou myšlenkou, že někdo může změnu povahy ODS odchodem Mirka Topolánka vůbec připouštět, stanou ostatně sami proti sobě: pročpak tedy tolikrát k jeho odchodu vyzývali, když se jím zhola nic nemělo změnit?

Sociální demokraté si musí uvědomit, že přílišnou hrubostí vůči novému vůdci ODS sice nebudou ztrácet voliče ve velkém ve prospěch svého hlavního protivníka, ale hrozí jim, že jim část odpory odplyne k některým z menších stran, jež se snaží klást důraz na téma politické kultury.

A zase: natisíckrát může platit, že zelení, lidovci, či hity letošní sezóny tzv. „topkaři“ a „véčkaři“ lepší alternativou z hlediska úrovně politické kultury být nemusí a ve většině případů dozajista ani nejsou, ale nic to nemění na tom, že se tak nezanedbatelnému množství lidí váhajících nad volbou sociální demokracie mohou jevit.

Kromě klidného upozorňování na pokrytectví a neduhy těchto stran by si sociální demokraté opravdu měli všímat i svého počínání z tohoto hlediska, poněvadž zde mají skutečně povážlivé rezervy, a to zdaleka nejen v osobě svého předsedy.

Všimněme si, že ani jedna ze čtyř výše uvedených stran nekonkuruje sociální demokracii přímo svým zaměřením. Bylo tu už mnoho pokusů poměřovat se s ODS zprava, jepičích snah o utvoření takzvané poctivé pravicové strany. Přitom až se jednou někdo pokusí obsadit prostor nikoli vedle ODS, ale vedle sociální demokracie a přitom se nebude jednat o pitoreskní revival Miloše Zemana, ale o stranu přátelsky sociálním demokratům oponující, akceptující většinu jejich ekonomických a sociálních koncepcí, ale věrohodně nabízející více než ona v oblastech kulturní, vzdělávací a ekologické, teprve tehdy se sociální demokracie ocitne pod vážným tlakem, že reálně přijde o nemalá procenta svých hlasů.

Právě toto se do určité míry podařilo Josefu Luxovi a posléze v konfrontaci s opoziční smlouvou čtyřkoalici. Fakt, že nyní nikdo důsledně tuto strategii neuplatňuje, uvolňuje sociálním demokratů ruce k tomu, aby mezi své frontmeny mohli z hlediska volebního výsledku v podstatě beztrestně zařazovat i politiky typu Milana Urbana či Vítězslava Jandáka.

Ti se pro ni stanou skutečným břemenem, až se tu vyskytne strana, která realisticky a s vlivem bude moci tvrdit, že nenabízí v sociální a ekonomické oblasti nic zásadně odlišného, ale bez technokratických zátěží a s promyšleným plánem, jak zvyšovat politickou kulturu. Tentokrát ale ve prospěch stran, které se to o sobě pokoušejí tvrdit, může sociální demokracie ztrácet hlasy především sama: bude-li zbytečně přespříliš hrubá.

A pokud by zůstala kampaň ODS v rukou dua Topolánek — Langer, sociální demokracii to reálně hrozilo. Jiří Paroubek by se ve své impulzivnosti mohl nechat strhnout k reakcím na stupňující se konfrontace a předvolební souboj by se s blížícím termínem voleb mohl čím dál více podobat venkovské hospodské rvačce, která by nejednoho z hostů mohla přimět k touze poohlédnout se po jiném lokále. Dle vyjádření některých představitelů ODS se zdálo, že na to přímo spoléhají.

Lze očekávat, že střídmější a poněkud suchopárný Nečas povede konfrontaci se sociální demokracií k věcnějšímu tónu. Není důvod, aby se mu to nepodařilo. Psychologie sociálně demokratických vůdců se může měnit jako nálada lovce, který si vyrazil na grizzlyho, ale místo něj narazil na mývala. Vystřelí? Sociální demokrat by skoro určitě neměl.

Přitom až absurdně antisociální program ODS Petr Nečas reprezentuje sice slušněji a sušeji, ale paradoxně rovněž věrohodněji než jeho předchůdce. Pro sociální demokraty tak může představovat skutečné požehnání: rozhodně nebudou ztrácet voliče kvůli programové podstatě a současně se snižuje nebezpečí, že by je měli ztrácet kvůli nezvládnutému stylu.

K tomu si přičtěme okolnost, na kterou zde upozornil Pavel Šaradín: Petra Nečase nemalá část voličů vůbec nezná. Nadto kandiduje jako celostátní lídr z hlediska volební strategie ODS v absurdním zlínském kraji. Z Nečase mohou svého skutečného soupeře učinit jen sociální demokraté, sám to už nemá šanci zvládnout.

To vše nicméně nechává nezodpovězenu druhou, závažnější otázku: co lze dělat pro to, aby sociální demokracie byla lepší, než příští čtyři roky během svého pravděpodobného vládního účinkování bude?

S vědomím, že takové téma zasluhuje důkladnější zpracování, pro tuto chvíli zůstaňme u dvou principů: 1. Není nic, co se hlásí k pravici či dokonce explicitně k dědictví Topolánkovy vlády, co by se mohlo jakkoli kultivace sociální demokracie účastnit, neboť sociální demokraté vždy budou mít legitimní pocit, že stojí v politické evoluci na vyšším vývojovém stupni. 2. Občanská společnost, politika, média budou s to sociální demokraty vlivně proměňovat daleko spíše ve vstřícném jakkoli principiálním dialogu nežli v ostré konfrontaci.