Alexandru Solženicynovi se připisuje výrok, v němž se vyslovuje velmi skepticky o současné podobě západní demokracie, neboť podle něj dává moc do rukou lidem, kteří nejlépe dokáží vést volební kampaň, což je disciplína nijak nesouvisející se schopností kvalitně spravovat věci veřejné.

Díl pravdy, který v citované poznámce dlí, nemůže skrýt její přepjatou podstatu, nicméně pro nás je v tuto chvíli důležitý z jiného hlediska: mezí tím, jak věci doopravdy jsou, a jak se lidem jeví, často panuje značný rozdíl, s nímž všechny propagační kampaně, nejen ty volební, rutinně pracují.

Právě tento postřeh, který má každý propagandista zažitý v krvi jako školák malou násobilku, jakoby scházel v základech stávající debaty o tom, jak má sociální demokracie reagovat na změnu ve vedení ODS. Petr Nečas skutečně není „modrým Špidlou“ a pravdu má Jiří Havel, který zde na tom trval. Jenomže Petr Nečas se nezanedbatelnému segmentu voličů, o jejichž hlasy se sociální demokracie uchází, jako „modrý Špidla“ může jevit — v tom tkví přesnost postřehu Jiřího Pehe.

Sociální demokracie tudíž rozhodně nemůže udělat chybu, pokud bude nadále kategoricky vylučovat možnost koaliční vlády s ODS, což bude zdůvodňovat programovou a behaviorální povahou této nebezpečné antisociální strany institucionalizované korupce. To je důležité jednak principiálně a jednak kvůli ujištění základního jádra voličů, kteří se k sociální demokracii obracejí jako k naději, že je před brutálně bezohlednou politikou české pravice ochrání.

Pak jsou tu ovšem voliči, v jejichž rozhodování jednu z dominantních úloh hraje otázka politické kultury. Jejich množství by sociální demokraté neměli podceňovat. Právě oni jim vyhráli poslední krajské a senátní volby, k nimž velká část voličů, motivovaných především sociálně a ekonomicky nemá důvod vyrazit. Mnozí z nich tentokrát hodlají sociální demokracii volit se zaťatými zuby jen v přesvědčení, že česká pravice představuje ještě horší variantu.