Výsledky prvního kola prezidentských voleb přinesly zhruba polovině společnosti naději, že si Miloš Zeman pětiletku na Hradě nezopakuje. I když stávající prezident porazil svého soka Jiřího Drahoše o dvanáct procent a získal o více než šest set tisíc hlasů více, jeho výsledek překvapil. Zeman se od voličů dočkal menší podpory, než se předpokládalo.

Pavel Fischer s Michalem Horáčkem a Markem Hilšerem, kteří Drahoše vzápětí po vyhlášení výsledků podpořili, nadto dostali dohromady téměř milion a půl hlasů. Sázkové agentury otočily a za favorita voleb po jejich prvním kole nově označily právě bývalého předsedu Akademie věd.

Jenže volby nejsou matematika. Nestačí sečíst hlasy Zemanových odpůrců z prvního kola, dát si chladit šampaňské a čekat, až Marcela Augustová na obrazovkách České televize oznámí, že Drahoš byl zvolen novým českým prezidentem.

Šance obou kandidátů jsou vyrovnané. Změna v prezidentském úřadě je stejně pravděpodobná jako dalších pět let s prognostikem za zenitem na Hradě. Výbuchy nadšení, kterých jsme byli v minulých dnech svědky, nejsou na místě. Nemáme si malovat budoucnost bez Zemana a jeho nohsledů. Máme se ptát, proč se polovina obyvatel země nechce stávající hlavy státu vzdát.

Chudoba nezmizí, kanárek nechcípne

Když se Zeman chopil úřadu, sliboval, že bude spojovat společnost. Že bude bojovat proti neonacistickým bojůvkám. Že bude prezidentem dolních deseti milionů. Znělo to slibně. Pravdou byl pravý opak.

Zeman společnost rozděloval. Neonacistickým bojůvkám byl předvojem a nejhlasitější hlásnou troubou. A místo dolních deseti milionů měl péči o svého oblíbeného miliardáře, toho času premiéra, a druhým miliardářem se nechával vozit z Číny, kde se učil, jak stabilizovat společnost. O lidi drcené dopady globalizace a překotných společenských změn, o lidi, kteří se dřou za pár drobných, se nezajímal. Přesto se těšil jejich podpoře.

↗

Kanárek v dole varoval horníky před nebezpečím. Se Zemanem na Hradě se to má podobně. Je připomínkou, že při budování našeho demokratického kapitalismu se na leckoho zapomnělo. I kdyby prezidentský post neobhájil, neduhy, které ho tam vynesly, nezmizí. Koláž DR

Zeman v žádném případě nenabízí řešení problémů, které českou společnost sužují. Přesto máme jeho působení na Hradě chápat jako připomínku, že se lidem v zemi, kde nezaměstnanost klesá a HDP stoupá, vede stále zle.

Počátkem osmnáctého století si tyrolští havíři začali brát s sebou na šichty do dolů kanárky. Malí žlutí ptáčci totiž citlivě reagovali na zvýšený obsah nebezpečných plynů a nedostatek kyslíku. Když se v podzemí něco pokazilo, kanárek chcípl, horníci vzali nohy na ramena a spěchali na povrch. Zeman je právě takovým kanárkem. Jeho prezidentství naznačuje, že při budování demokratického kapitalismu se na leckoho a leccos zapomnělo.

Zapomněli jsme, že bydlení je právo, nikoliv jakési ocenění těch šťastnějších. Zapomněli jsme, že za práci se platí a má to být dost na slušné žití. Zapomněli jsme, že dlužní otroctví do demokratické společnosti nepatří. Zapomněli jsme, že slabým se má pomáhat, a ne nafackovat. Zapomněli jsme, že muži a ženy jsou si rovni.

Kdybychom si jako společnost udělali uzel na kapesníku, nemusel by nás dnes z Hradu strašit Zeman. Nemuseli bychom žít s vyhlídkou, že první prognostikovu pětiletku možná vystřídá druhá, třeba ještě horší.

I když Zeman nadcházející volby prohraje, neduhy, které spousty lidí trápí, nezmizí. Pokud se na ně v opojení z Drahošova vítězství znovu zapomeneme, mohou se brzy vrátit. Tentokrát by však na Hrad nemusely vynést omšelý a zrezivělý jukebox plný urážek a devadesátkových bonmotů. Josef Krejsa, Miroslav Sládek i Jan Vik jsou také jména z devadesátek. I oni ale zastupují nějakou politickou tradici a mají své dnešní následovníky.