Pět dní před prvním kolem prezidentských voleb představil Jiří Drahoš svůj tým, který má být základem jeho odborného zázemí. Některá jména v tomto týmu působí na část veřejnosti jako kontroverzní. Asi největší negativní reakci pak vyvolalo — přinejmenším v levicové části názorového spektra — jméno ekonoma Lukáše Kovandy. Kovanda je vnímán jako ekonom s asociálními názory, jako těžko přijatelná osoba pro levicově a sociálně orientovanou část občanů.

Hned na úvod je dobré zdůraznit, že sám Kovanda při jmenování poradního týmu zdůraznil, že se Drahošem v některých názorech liší, cení si toho, že bývalý šéf Akademie věd přesto dokáže pozorně naslouchat jeho argumentům, a bude tedy schopen naslouchat i té části veřejnosti, která ho nevolila. To je chytré vymezení se proti kritice a vlastně se proti tomu nedá nic namístnout: ano, prezident by skutečně měl být schopen pozorně vnímat různé názory a naslouchat různým stranám.

↗

Erudovaný a schopný kriticky analyzovat. Chybí mu však sociální citlivost a hlubší pohled do souvislostí. Foto Česká televize

Chtěl jsem si udělat jakýsi osobní test přijatelnosti Kovandových názorů a podíval se na jeho články zejména z poslední doby. Nebylo možné nastudovat více než zlomek, Kovanda je velmi pilný autor. Vedle velkého množství článků vydal již také několik knih, v nichž se snaží ekonomická témata podávat populárním stylem, jak dosvědčují jejich názvy (Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé; Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano). Ostatně na vysoké škole CEVRO Institut Kovanda vyučuje předmět „pop-ekonomie“. Jak to tedy vypadá s názory jednoho z odborných poradců prezidentského kandidáta?

Kriticky o euru, dotacích a bobtnání veřejného sektoru

Kovanda píše kriticky o euru — mimo jiné ovšem s využitím citací z Josepha Stiglitze, amerického ekonoma a známého kritika volnotržního fundamentalismu. Euro Kovanda tvrdě kritizuje třeba s ohledem na migrační krizi (v článku ze srpna 2017). 

Tam mluví o institucionálním úpadku jižní Evropy (neefektivní boj s korupcí, nevýkonná státní správa, nízká produktivita a vysoká nezaměstnanost). Euro podle Kovandy rozleptává institucionální řád zemí jako Řecko nebo Itálie a způsobuje nejen obrovské ekonomické a sociální ztráty, ale také zhoršení migrační krize.

Nejsem ekonom, ale nevidím důvod, proč by kritika eura sama o sobě měla být považována za něco diskvalifikujícího. Zvláště když je tato kritika provázena akcentováním sociálních dopadů, které podle Kovandy — nebo třeba i Stiglitze — zavedení jedné měny způsobilo zemím, které na ni nebyly připravené. Pojďme ale k dalším tématům, kterým se Lukáš Kovanda publicisticky věnuje.

V článku věnovaném čtvrté průmyslové revoluci a ekonomické produktivitě v EU píše  Kovanda například toto: „Mladí lidé volají po socialismu 2.0, jak bylo nedávno patrné v Hamburku, částečně i proto, že jejich vyhlídky na naplňující práci a zajištěný život sotva předčí vyhlídky, které v jejich věku měli jejich rodiče. A třeba v Řecku nebo Španělsku ani to ne.“ To nevypadá na zcela asociální ekonomův pohled. Kovanda nicméně je kritikem dotací — „levných peněz“, které podle jeho názoru způsobují pokles produktivity.

V článku Trumpova reforma: Snížení korporátní daně pomůže modrým límečkům z května 2017 Kovanda obhajuje Trumpovo plánované snížení korporátní daně v USA s tím, že břímě korporátního zdanění dnes nesou dělníci, ne vlastníci kapitálu. Zde Kovanda cituje ze svého rozhovoru s americkým ekonomem Arnoldem Harbergerem, který byl spolu s Miltonem Friedmanem poradcem pravicových diktatur v Latinské Americe. To může být z levicového pohledu skutečně problém. V uvedeném článku Kovanda nicméně cituje například i ekonoma z německého institutu IFO Clemense Füsta, kterého rozhodně nelze považovat za nějak radikálního.

V prosinci 2016 v článku Zbytečná česká válka aneb Proč je Trump prezidentem  Kovanda kritizuje nekonvenční zásahy centrálních bank, které podle něj (a dalších ekonomů, například analytiků Nederlandsche Bank Ayako Saki a Jona Frosta) prohlubují příjmovou nerovnost ve společnosti. Ani toto nevypadá jako zcela asociální ekonomův přístup.

V článku Utěšený rozkvět byrokratického teroru z října 2016 Kovanda píše o „bobtnání českého veřejného sektoru“, který zahrnuje (v přepočtení na celé úvazky) takřka 35 procent celkové zaměstnanosti, což je nejvíce v zemích OECD. Podle Kovandy (a účastníků konference Prague Capital Market Summit) státní sektor svým objemem dusí sektor soukromý, „luxuje“ lidi do úřadů, a tím ohrožuje růst produktivity.

V závěru tohoto článku si Lukáš Kovanda klade otázku: „Zásadní otázka je, jestli je možné trend stupňovaného „teroru“ zvrátit, anebo musí dojít k naprostému krachu dnešního modelu sociálního státu.“ S názorovými východisky, respektive s paušálním zaměřením proti veřejnému sektoru, již podle mě souhlasit nelze, ale samotný fakt, že si někdo podobné otázky klade, podle mě ještě nesvědčí o asociálnosti či radikální ekonomické pravicovosti.

Ze sociálních dávek se chudne a hloupne

Je tedy možné názory Lukáše Kovandy považovat za — z hlediska demokratické levicové politiky založené na sociálním státu — sice jasně pravicové, respektive nekriticky volnotržní, ale ne extrémní? Ne tak docela. Kromě textů, jako byly ty výše zmíněné, vyšly v posledních letech z Kovandova pera i články, které lze bez nadsázky označit jako extrémně vyhrocené, nebo na druhé straně také velmi povrchně formulované.

V komentáři k patnáctiprocentnímu zvýšení platů učitelů v září 2017 Kovanda varuje před ustupováním politiků odborům a jejich „nestoudné hamižnosti“. Za odborářskými požadavky, jako je zvyšování minimální mzdy, je podle něj „prachobyčejný nátlak vlivné zájmové skupiny“. Kovanda zvyšování minimální mzdy jednoznačně odmítá. Je celkem zřejmé, že Kovandovy názory tu jdou zcela proti sociálnědemokratické a obecněji levicové politice.

A to přesto, že v konkrétní otázce platů učitelů mu jejich zvýšení nevadí, a domnívá se, že by se učitelé v době konjunktury měli „nakazit“ vyššími mzdami od jiných, „z povahy věci produktivnějších odvětví“, jako jsou zaměstnanci automobilek. Učitelské povolání je tedy podle Kovandy z povahy věci neproduktivní a jako jediný rys produktivity je mu ochoten přiznat to, že se počet žáků na učitele za posledních pět let zvýšil o jednoho. Smutný příklad ekonomicky reduktivního pohled na skutečnost, byť tato redukce zřejmě byla autorovým záměrem.

V roce 2014 Lukáš Kovanda v článku Ze sociálních dávek se nejen chudne, ale i hloupne dospěl k závěru, že „systém sociálních dávek vede k enormnímu zadlužení států a zásadně přispívá i k hloupnutí jejich populace“. Článek je přímočarou kritikou „pečovatelského“ sociálního státu, přičemž autor to bere skutečně od podlahy a argumentuje třeba tím, o kolik zavedení prvního systému sociálních dávek v Bismarckově Německu snížilo porodnost.

Za problém považuje Kovanda například to, že stále více inteligentních žen se rozhoduje pro bězdětnost, čímž se podle něj snižuje inteligence celé populace. Ve své analýze ovšem zapomíná zmínit třeba to, že právě sociální systémy spolu s dalšími souvisejícími změnami ve společnosti umožnily ženám studovat, věnovat se odborným profesím, a tím svou inteligenci využít ku prospěchu — v neposlední řadě ekonomickému — celé společnosti. Opět je Kovandova analýza velice jednostranná a ve své podstatě povrchní.

Kovanda: důvod nevolit Drahoše?

Lukáš Kovanda je ve svém zaměření nepochybně velice vzdálen levicovému (demokratickému a sociálnímu) myšlení a politice. V některých pasážích určitých článků je podle mne až demagogický, rozhodně je jednostranný a o nějakou názorovou vstřícnost k tomu, co zjevně považuje za zásadní zlo (sociální stát a levicová ekonomická politika), se ani nesnaží. K tomu je možné přidat, že Kovanda má zjevně blízko k názorům Bjørna Lomborga, rafinovaného bagatelizátora závažnosti globálního oteplování. Rozhovor s ním vedl v roce 2013. 

Kritika „zaopatřovatelského“ sociálního státu a požadavek na zásadní přehodnocení penzijních systémů ani skeptický postoj ke globálnímu oteplování, respektive k nutnosti proti němu něco účinně podniknout, pochopitelně není něčím, za co by nositel takového názoru měl být ostrakizován. Pro toho, kdo se obává pokusů o oslabování a likvidaci sociálního státu pod strašákem „ekonomické nevyhnutelnosti“, je ovšem varující, že právě takto zaměřený ekonom figuruje v týmu prezidentského kandidáta.

Pro mě osobně účast Lukáše Kovandy v odborném týmu — základu budoucího odborného zázemí! — Jiřího Drahoše problém představuje. Vadí mi, že pro ekonomickou oblast stojí po boku prezidentského kandidáta mimo jiné také člověk, který mu velmi pravděpodobně bude radit v poněkud asociálním a také zplošťujícím, na ekonomiku redukovaném a širší souvislosti opomíjejícím duchu.

Přesto budu Jiřího Drahoše volit. Věřím, že se bude v posuzování otázek spojených se sociální politikou a sociálním státem řídit spíše vlastními slovy v knize rozhovorů Věda života, kde říká například, že jedním z největších problémů současné západní civilizace je „přílišné rozevírání oněch pomyslných nůžek ekonomické nerovnosti, což se v poslední době týká nejen těch sociálně nejslabších, ale překvapivě stále častěji i středních vrstev.“

Jako jeden z jeho voličů bych si nicméně přesto dovolil profesoru Drahošovi poradit, aby Lukáše Kovandu ze svého týmu spolupracovníků vyřadil, nebo spíše nahradil jiným ekonomem, pokud možno zároveň erudovaným, schopným pronikavé analýzy a kritického pohledu, ale také sociálně citlivějším a schopným uvažování v širších a hlubších souvislostech.