Letošní historicky druhá přímá volba prezidenta nám umožňuje rozšířit zkušenost týkající se toho, jaký vliv má na celkovou povahu politických procesů a evoluci politického systému. Jakkoliv její první historická aplikace před pěti lety ovlivnila budoucí perspektivy jednání politických aktérů celkem zásadním způsobem, nelze konstatovat, že bychom letos vstupovali do vody již dokonale prozkoumané.

Letošní formát i průběh prezidentských voleb byl oproti těm prvním z roku 2013 v mnoha ohledech novátorský. Zásadním rozdílem je pochopitelně skutečnost, že zatímco před pěti lety jsme v první přímé volbě vybírali novou hlavu státu, letos se jedná o obhajobu stávajícího prezidenta. Že budou letošní volby něco jako „referendum o Zemanovi“, jistě čekali téměř všichni. Otázka spočívala v tom, kdo se stávajícímu prezidentovi postaví, respektive kolik to bude osobností a odkud se budou jeho případní protikandidáti rekrutovat.

Ve srovnání se situací před pěti lety je pro letošní prezidentské volby podstatné, že je prakticky téměř dokonale ignorovaly relevantní politické strany. Žádná ze stávajících devíti sněmovních stran nepostavila do prezidentských voleb kandidáta z vlastních řad. Učinily tak pouze marginální mimoparlamentní subjekty, z nichž jeden je dlouhodobým stranicko-politickým vehiklem současného prezidenta, a další tři jsou obskurní formace, využívající prezidentských voleb k vlastnímu (ne)úspěšnému sebezviditelnění.

Samostatná volební aréna

Otevřela se tak zcela svébytná volební aréna, téměř úplně nezávislá na relevantních politických stranách. Výjimku tvořily jen ústní deklarace podpory jejich vedení konkrétnímu kandidátovi či podpisy zákonodárců pod parlamentní nominace kandidátů. Ty ovšem neměly, zejména v případě poslanců, prakticky žádnou ideovou souvztažnost s pozicemi konkrétních kandidátů.

Charakter prvního kola prezidentských voleb však taktéž zásadně ovlivnila struktura výběru, kdy nejenže se voleb zúčastnili toliko kandidáti nezávislí na konkrétních relevantních stranách, ale taktéž oproti prvotním očekáváním byl jejich počet nakonec stejný jako před pěti lety, kdy významnou část kandidátů tvořili straníci. Výběr z devíti kandidátů logicky vyvolává potřebu rozhodnout se mezi nimi. Kritéria volby mezi nezávislými kandidáty pak logicky nemohla tvořit jen jeho osobní charisma, věk nebo zdravotní stav.

Do hry tak vstoupila i hlediska hodnotových a postojových akcentů a z nich vyvozených programových priorit. To znamená, že konkrétní kandidáti byli nuceni se lidově řečeno ideově-politicky vybarvit. Tím se ovšem voličům konkrétních stran taktéž průzračněji otevřela možnost ztotožnit se s určitými kandidáty na prezidenta. Tato vazba může nepostupujícímu kandidátovi otevřít příležitost pokračovat v politické kariéře na jiné úrovni, a to v barvách příslušné politické strany, z jejíhož elektorátu mu vzchází podpora.

Personalizovaný výběr

Pokud se nepostoupivší kandidát z prvního kola prezidentských voleb rozhodne pro další politickou dráhu, následuje otázka, v jaké pozici, respektive do jakého typu voleb se rozhodne vstoupit. Podmínkou pro takovéto rozhodnutí je samozřejmě přiměřený úspěch v prezidentských volbách, tedy schopnost kumulovat alespoň několik set tisíc hlasů a dosáhnout výsledku, minimálně překračujícího pětiprocentní pomyslný práh. V případě volebního propadu asi na další úspěšnou politickou kariéru moc pomýšlet nelze.

Personalizovaný výběr v prezidentských volbách logicky zavdává podnět k účasti v dalším typu voleb, ve kterých jsou podstatné personální charakteristiky kandidáta spíše než stranická značka. I vzhledem k narůstajícímu významu horní komory Parlamentu coby „ústavní pojistky“ se logicky nabízejí volby senátní, ať už se bude jednat o nasazení v barvách příslušných stran či koalic, nebo nezávislé, avšak s možností postupně se z pozice senátora stranickým vazbám přiblížit. Třeba tím, že příslušná strana vysloví danému kandidátovi ústní podporu.

Noví lídři starým stranám

Druhou možností je, že se daní kandidáti rozhodnou spojit s příslušnými politickými stranami do té míry, že do nich nejen vstoupí, nýbrž se následně také začnou ucházet o místa v jejich vedení, v krajním případě přímo o post předsedy. Výrazný lídr, který osobně uspěl v personalizovaném výběru prezidentských voleb, tak představuje nový impuls a novou motivaci voličů ztotožnit se skrze jeho osobu se stranou. A to zejména v situaci, kdy tradiční politické strany ztrácejí voliče, personálně stagnují a jen složitě hledají v konkurenci charismatických protestních apelů možnost udržet vlastní pozice, znamená vhodný nástroj nové stranické profilace a schopnosti zaujmout voliče.

Tento scénář je sice možná stejně pravděpodobný jako varianta senátních kandidatur příslušných osobností, avšak oproti senátním volbám je taktéž zdlouhavější. Aby některý z kandidátů uspěl, musí si počkat, až nastane chvíle, kdy ho daná strana bude chtít do čela instalovat. Dále pak soustavnější komunikací získat vnitřní podporu uvnitř dané strany a následně být zvolen příslušným orgánem strany. To ovšem neznamená, že by strany nemohly vyjít očekáváním voličů vstříc a proces instalace nových lídrů z řad nezvolených prezidentských kandidátů nezrychlit.

Nové strany v mezerách na trhu

Třetí možností je pak vznik nových politických stran, za nimiž by mohli daní prezidentští kandidáti posléze stát. Jde o situaci, kdy si daný kandidát uvědomí, že jeho podpora v prezidentských volbách fakticky znamená koncentraci hlasů voličů, v danou chvíli stranicko-politicky bezprizorních. Jinými slovy že na volebním trhu není k dispozici politický subjekt, který by dokázal jejich očekávání spojené i s podporou daného kandidáta uspokojit. V takovém případě můžou být motivováni založit nový, silně personalizovaný politický subjekt, který se začne ucházet o hlasy voličů ve stranických volbách.

Takový scénář nastal například v roce 2015 v sousedním Polsku. Známý rocker Paweł Kukiz tu nejprve v jarních prezidentských volbách získal přes 20 procent hlasů, a i když to na postup do druhého kola nestačilo, tento jednoznačný úspěch ho motivoval k založení nového politického hnutí s názvem Kukiz 15. Hnutí následně v podzimních parlamentních volbách obdrželo téměř 9 procent hlasů polských voličů.

Kam s nimi? Trio Fischer, Horáček, Hilšer

Po letošních prezidentských volbách si tedy zbývá odpovědět na otázku, jak se v tomto smyslu zachová trojice kandidátů, kteří sice nepostoupili do druhého kola, avšak z hlediska počtu získaných hlasů i v relaci k očekáváním jejich výsledků jsou jejich finální zisky jednoznačným úspěchem. Jde samozřejmě o trio Pavel Fischer, Michal Horáček a Marek Hilšer.

V případě Pavla Fischera a jeho více než desetiprocentního zisku je pozoruhodné především sledovat ohniska jeho podpory, které odhaluje volební mapa. Jde zejména o tradiční oblasti podpory KDU-ČSL, ke které má coby věřící katolík a člověk konzervativního ražení velmi blízko, avšak doplněné ještě o tři další, z lidoveckého pohledu spíše netradiční, lokality, kde dosáhl nadprůměrného výsledku. Jedná se o tři větší města v Čechách, kromě hlavního města Prahy ještě o Plzeň a Liberec.

Toto prostorové určení jasně napovídá, že Fischerovi se podařilo propojit tradiční lidovecké voliče se spíše liberálními příznivci „havlovské“ pravice ve větších městech. Jeho zisk je pak oproti tradičním ziskům KDU-ČSL výrazně nadprůměrný. Jednoznačně se tedy nabízí otázka, zda by Pavel Fischer neměl zájem o angažmá v jejích řadách. S ohledem na skutečnost, že KDU-ČSL bude na svém sjezdu na jaře příštího roku volit s největší pravděpodobností nového předsedu, je Pavel Fischer některými členy KDU-ČSL vyzýván ke vstupu do strany s výhledem na předsednickou kandidaturu. Rozhodnutí zůstane především na něm.

V případě Marka Hilšera vidíme poměrně robustní podporu především velkoměstských liberálních voličů, které tento čtyřicetiletý lékař oslovil svou osobností i tématy, která v kampani akcentoval. Pravděpodobnost jeho stranického zapojení se tak váže především ke stranám, které odpovídají těmto ideovým pozicím. Nejčastěji se hovoří o Pirátech, avšak ti mají vedení zvolené a k obměně se nechystají. Podobná situace pak nastává i v TOP 09. V Hilšerově případě je tak nejen s ohledem na tyto strukturální situační podmínky pravděpodobnější jeho kandidatura do Senátu, třeba právě v barvách některé z těchto stran.

Michal Horáček představuje zvláštní případ. Prezidentskou kandidaturu vyhlásil již na podzim roku 2016 a strávil tak téměř rok a půl permanentní kampaní, vedenou po celé republice. Na rozdíl od dvou výše zmíněných kandidátů i postupujícího Jiřího Drahoše byl Michal Horáček osobností víceméně všeobecně známou. Jeho původní ambice postupně narážely na realitu volebních průzkumů a jeho volební zisk přes 9 procent hlasů je tak z tohoto hlediska spíše podprůměrný. I vzhledem ke svému věku se tak Michal Horáček na další pokračování v politice zřejmě nechystá.

A konečně, proč se některý z kandidátů zatím neodvážil zvolit posledně jmenovanou cestu, tedy založit vlastní novou stranu? Vysvětlení může být celá řada, ale to hlavní spočívá v tom, že na obzoru nejsou žádné volby, v nichž by ústřední roli sehrávaly politické strany. Naopak, po loňských volbách do Poslanecké sněmovny, v nichž uspělo rekordních devět politických stran, je zjevné, že na volebním trhu se momentálně žádná mezera, potenciálně zaplnitelná novou stranou, nevytváří. Takový scénář tedy nelze zcela vyloučit ve střednědobém horizontu (například s výhledem na volby do Evropského parlamentu na jaře 2019), tam už ale charisma příslušného lídra z prezidentských voleb nebude hrát tak zásadní roli, neboť bude čelit „zubu času“.

Buď jak buď, jedním z nesporných přínosů letošních prezidentských voleb je, že v poměrně suchopárném prostředí relevantních politických stran, nedisponujících mnoha výraznými lídry, možná pomohly „porodit“ nové budoucí vůdce české stranické politiky.