Zemanismu nás nezbaví ani výhra Drahoše
Petr BittnerNehrajme si na dialog se Zemanovými voliči. Kdo chce skutečně zakopávat mysteriózní příkop mezi centrem a periferií, ať se začne hlasitě stavět za radikální sociální reformy. Hrát si na rovnost až před volbami je pozdě.
Pamatujete, jak policie našla Zemanovi dětské porno v zabezpečeném počítači? Stát se tohle Jiřímu Drahošovi, tak se druhé kolo vůbec nekoná. Mnozí se sice snaží tvářit, že vedou férovou bitvu — ze strachu, aby se nedotkli Zemanova tábora a uchovali si tak svou milovanou možnost přesvědčit své protivníky „v dialogu“. Žádný rovný souboj ale neprobíhá.
Morální převaha je jednoznačně na straně Jiřího Drahoše a nemá smysl ji relativizovat nějakým hraným porozuměním pro „objektivní a pochopitelné“ důvody volby Zemana. Naše politická preference je správná, přestože z hlediska stmelování společnosti zcela zbytečná. Můžeme si do své volby projektovat leccos, ale novou společenskou soudržnost nám z nebe nesnese.
Pokud Zemanovy voliče nepřesvědčilo nic z jeho dlouhého seznamu neuvěřitelných průšvihů od bezuzdného lhaní, přes obklopování mafiánskými tahači za nitky a opovrhování celými skupinami obyvatel až po prokazatelné posluhování východnímu kapitálu, rozhodně je nelze přesvědčit buddhistickou snahou o navázání přátelského dialogu.
Nepomůže to, stejně jako Zemanovým soupeřům nepomohly spanilé jízdy do mysteriózních míst naší vlasti zvaných „regiony“. Výjezdy kandidátů byly větší či menší inscenace, které měly ujistit jejich příznivce, či dokonce je samé, že se na regiony nezapomnělo. Kandidáti potom mohli ve svých státnických promluvách hovořit o sjednocené společnosti a uklidňovat, že mají hlasy obyčejných lidí. Jak praví má oblíbená anekdota od Sigmunda Freuda: „Proč mi říkáš, že jedeš do Lambergu, když skutečně jedeš do Lambergu?“
Léčit Drahošem rozdělení české společnosti je jako léčit náplastí vnitřní krvácení. Jeho výhra nás zemanismu nezbaví.
Zemanismus ve všech jeho inkarnacích se tu bude střídat s obdobími bezobsažné úlevy dál a dál, i kdyby Praha začala vypravovat do regionů minibusy s výměnnými pobyty. Pouhý vznešený dialog mezi symbolickým centrem a periferií totiž nezakope žádný příkop, jen ho zviditelní.
Pověstný příkop přitom démonizuje jak liberální elita, tak nová levice. První předstírají, že v sobě objevili porozumění a přestali se nad lidi z periferie povyšovat. Druzí tvrdí, že je chápali vždycky a že mluví přímo jménem těch „nejslabších“. Jenže jedněm chybí k dialogu druhá strana, a druzí snadno zapomínají, že ten příkop není zdaleka jen socioekonomický.
Člověk s plným pracovním úvazkem, vlastním domem a rodinou si může připadat ohrožen daleko víc než prekarizovaný student bez pravidelného příjmu. Ten se totiž v posledku cítí lépe připraven na budoucnost ve znamení dramatické nejistoty, kterou provází rozpad všech jistot od tradiční rodiny až po stabilní práci.
Takový příkop prezidentská volba nijak nepřekoná. Bez ohledu na její výsledek proto musíme posílit všechny složky boje za spravedlivější a soudržnější společnost. Ostatní pokusy jsou jen setrvačným projevem skromné nadřazenosti.
Musíme najít způsob, jak společně čelit negativním důsledkům globalizace, která na každou skupinu dopadá trochu jinak. Je téměř jisté, že v nastávajících letech (ať s novým, či staronovým prezidentem) skončí ekonomický růst a přijde další krize a s ní praskání hypotečních bublin, krachy podniků, propouštění a škrty.
Krize ukáže, že na určitou míry nejistoty není připraven nikdo. Zatímco jedni přijdou o práci, ale zůstanou bydlet ve svém, druzí budou sice dál svobodně fakturovat zakázky v social media managementu, ale sen o vlastním bydlení se jim zase o kus vzdálí.
Chcete zasypat příkopy? Vykašlete se na objíždění regionů, nijak jim svou přítomností nepomůžete. Vykašlete se na sebedojímavé přeříkávání hlubokých lidských příběhů. Vykašlete se na pořádání diskusí „mimo bublinu“…
Pokud chcete posunout naši zemi k vzájemnému porozumění, pokud chcete skutečně dosáhnout všeho, čím se v panice před obávaným výsledkem prezidentské volby holedbáte, staňte se radši každodenními osobnostmi v boji za radikální sociální reformy, které česká společnost — byť třeba v různých podobách — zoufale potřebuje.
Všechny ostatní snahy vždy nakonec přinesou dalšího „Zemana“. A když ne teď, tak za pět let.
To je nakonec i ten důvod proč já osobně znovu a znovu odrážím výzvy pana Plevy abych šel volit proti Zemanovi - i případným odvolením j e d n o h o Zemana by tím nijak nezmizel zemanismus jako takový. Ten je zakotven hluboko v mentalitě této společnosti; a jedna jediná volba ho odtud nedostane.
Kdysi v šedesátých létech minulého století - tedy už v létech určité kulturní liberalizace - byl natočen film o jednom (ovšemže socialistickém) podniku. Nevzpomenu si teď už na jeho název; ale hlavní roli v něm hrál Rudolf Hrušínský.
Jako každý státní podnik té doby, i tento byl založen prakticky jenom na předstírání: každý předstíral že pracuje usilovně pro blaho lidu, ale ve skutečnosti si každý hrál jenom svou vlastní osobní hru. Ve všeobecném marasmu a šlendriánu si někdo pěstoval své libostné hrátky, jiný (Josef Bek) si zase krátil dlouhé chvíle neustále opakovaným vtípkem s kravatou na pružině. A ředitel? Ten který by měl celý ten šlendrián zarazit, a zjednat pořádek? - Tomu se jednalo jenom o jeho pohodlné ředitelské místo, nade vším ostatním zavíral blahovolně oči.
Pak však došlo k nějaké kolizi; a jeden ze zaměstnanců (R. Hrušínský) se náhle dostal do situace, kdy vlastně ani nemohl jinak, nežli celý ten systém všeobecného předstírání nechat vybouchnout. I včetně ředitele. A - sám byl nadřízenými orgány dosazen na post ředitele, aby tedy sám ve všem zjednal pořádek.
Jako první krok vyhodil všechny ty, kteří tam hráli tu hru na výkon, ale ve skutečnosti nedělali vůbec nic užitečného.
A - potom v samotném závěru filmu přichází klíčová scéna. On má teď nové spolupracovníky, s kterými by měl provést tu důkladnou reformu poměrů - ale najednou vidí, že jsou to úplně ti samí!! Mají jiná jména, ale jsou to ty samé typy, ty samé osoby, flirtováním posedlá sekretářka stejně jako pitomoučký trik s kravatou předvádějící trubec.
A ředitel Hrušínský vidí: všechno bylo marné. On sám nic nezmůže, i když je na tom nejvyšším postu. Ti lidé sami zůstali naprosto stejní; a s nimi i způsoby jejich chování.
A tak dejme za pravdu Petru Bittnerovi: pokud chcete posunout naši zemi opravdu někam dále - staňte se radši každodenními osobnostmi.
Nakonec rozhoduje kvalita každé jednotlivé osobnosti (a ve své sumě celého národa), jaký bude konečný výsledek. Ten "jeden nahoře" to opravdu nespasí.
Co mi ale připadá zvláštní, že paušálně hodnotíte nějakou skupinu lidí (v tomto případě Čechy) podle toho, zda zvolí Zemana prezidentem, a pak se sám toho jednání (podle kterého onu skupinu hodnotíte) odmítnete účastnit. Myslím, že byste tedy neměl ani vynášet ta hodnocení. Celá záležitost je o to kurióznější, že i pro případ, kdyby snad Češi Zemana prezidentem nezvolili (a tedy by podle tohoto měřítka byli hodnoceni dobře), už dopředu souhlasíte s hodnocením, že "zemanismus" je v jejich mentalitě - tak jako tak - hluboce zažraný (takže i když zvolí někoho jiného, hodnoceni budou - tak jako tak - špatně).
Jsou tedy Češi - tak jako tak (ať už volí kohokoliv a dělají cokoliv) - prostě "spodinou světa"? Čím se vlastně tahle "spodina" liší od Američanů, Rusů, Britů, Němců, Maďarů, Poláků, Syřanů, Turků, Kurdů, Iráčanů, Íránců, Jemenců, příslušníků tzv. Islámského státu, talibánců.., tedy od lidstva?
Představte si, že by v r. 1932 někdo řekl: Nikomu nevyčítám, že volil Hitlera. Je to každého věc. Je to demokracie...
Nicméně přestože já volím Jiřího Drahoše a oni zase Miloše Zemana, nehodlám kvůli tomu zničit a odepsat přátelský vztah, který mezi námi je. To je pro mě právě ta hranice demokracie (na kterou se ptáte), kterou kvůli naší rozdílné volbě nehodlám překročit.
"Požár lesa je běžnou součástí suchozemských ekosystémů..."
Není o nic méně ostudný v USA (kde nabyl podoby "trumpismu"), stejně jako není o nic méně ostudný v Turecku ("erdoganismus"), v Polsku ("kaczynskismus"), atd.atd.
Všudy a vždy znovu je stejně ostudný ten postoj, kdy lidé svou vlastní odpovědnost za stav světa přesunou na nějakého populistu, který jim naslibuje jak bude bojovat o zájmy "dolních deseti miliónů", ačkoli se mu ve skutečnosti jedná jenom o jeho vlastní moc.
Nejde o Zemana. Jde o rozdělenou společnost, o to, že málokdo přemýšlí o tom, jak vést tenhle stát, aby se příkopy neprohlubovaly, abychom nešli polskou ani tureckou cestou.
Dnes odpoledne jsme o tom mluvili s mladým středoškolským učitelem. Shodli jsme se nakonec na jedné věci: dokud se neodbourá negramotnost většiny lidí ve věci občanské zodpovědnosti, dokud bude trvat tristní neznalost základních mantinelů moci, nejspíš se nic nezmění. Začít s tím u středoškoláků už je sice trochu pozdě, ale lépe než nikdy.
Teď ještě kde vzít armádu dobrých pedagogů, kteří do toho půjdou?
Taky si nemyslím, že je prezident zbytečný, že je zbytečným pokračováním císaře pána. Nemá téměř žádnou výkonnou moc, spíše má být morální autoritou. Tak jako například Jednota bratrská předala vládu nad sebou volené Úzké radě a biskupové byli posilou a morální autoritou všem.
Taky nechápu, proč by měl mít větší pravomoce při přímé volbě. Vždycky jeho moc pochází z lidu, přímo nebo prostřednictvím poslanců.
S několika jeho voliči jsem mluvil a myslím, že ty jejich důvody jsou stejně racionální, jako ty naše. Jen prostě každý klademe důraz na jiné věci.
Oni (voliči M.Z.) třeba často říkají, že někteří voliči M.Z. jsou opravdoví primitivové; uznávají také, že Miloš Zeman je hulvát, má příšerné chování, často lže.., ale to všechno jsou ještě ochotni tolerovat (respektive "zjevné lhaní" pokládají za "upřímnější" než "lhaní pod rouškou slušnosti", kterého se dopouštějí "seriózní" politici), to všechno jsou tedy ochotni tolerovat, protože tu nejvyšší důležitost přikládají jiným věcem. Věcem, které jsou dnes tabu. V podstatě jde o pojmenování a reflexi příčin hodnotové krize Západu. Každý o tom mluví na své úrovni porozumění, ale jak z hlediska primitiva, tak z hlediska profesora jde o totéž.
Obracím se na ty, kteří jsou ochotni si přiznat ty bezmála už tři dekády trestuhodné zanedbanosti občanské gramotnosti.
Když mi dcera vyprávěla, že jim učitelka v hodině, která měla být věnována občanské výchově, povídala cosi v tom smyslu, že ti nahoře si stejně udělají co chtějí a že tedy nemá smysl se o něco snažit, nešla jsem do školy a té slepici jsem nevynadala. Mea culpa.
Občanská gramotnost sama o sobě ještě nic nevytrhne. Ale dává absence vědomí vlastních práv a vlastní zodpovědnosti jinou možnost než hledání spasitele?
Hledání spasitele vygenerovalo i Drahoše, nejen Zemana,
----------------------------------------------
Co se ovšem té učitelky týče: tak tady bych tu záležitost viděl značně jinak.
Napřed ale jeden vlastní konkrétní případ: měl jsem kdysi jedno diskusní fórum kterého se účastnila i jedna středoškolská učitelka. Velmi sympatická, inteligentní, kultivovaná mladá dáma.
A ta tam jednou zmínila, že když se svým svěřencům snaží vštípit základní principy odpovědného a mravního občanského jednání, že tito se tak nějak potají pošťuchují, či jí přímo naznačí, že v reálu (tedy právě "tam nahoře", ve velké politice) to všechno běží naprosto jinak.
Takže tu máme dva - učitelské - příběhy, a oba se zcela opačným vyzněním.
Abychom se dostali k nějakému rozuzlení tohoto spletitého případu, je nutno velice pozorně diferencovat, o čem je právě řeč.
Zcela bezprostředně sdílím plně názor té V a š í učitelky; a oceňuji na ní že svým svěřencům nepapouškovala mechanicky a přičinlivě ty ideologické floskule o tom, jak prý v demokracii "vládne lid". A je naopak neobyčejně cenné, když jim zprostředkovala alespoň určité základní povědomí o tom, že ve skutečnosti tu vládnou jiné, mnohem silnější struktury, vazby a zájmy.
Na straně druhé: pokud z toho opravdu učinila ten závěr, že z á s a d n ě není žádoucí se osobně občansky angažovat - tak v tom případě by zase daleko přestřelila opačným směrem.
Jak řečeno, je zapotřebí velice ostražitě diferencovat. Je nutno rozlišovat mezi základní občanskou angažovaností, která je platná za všech okolností a je výrazem vlastní občanské odpovědnosti za stav věcí veřejných.
Ale na straně druhé stojí otázka reálných možností občanské angažovanosti za zcela konkrétních podmínek kapitalisticko-tržního produkčního systému, který je bytostně založen na neustálém boji o moc a finanční formu této moci, a kde občanská angažovanost neustále znovu a znovu bude narážet na tyto mocenské a zájmové struktury jako na neprostupnou zeď. A kde tedy občanská angažovanost - byť i v nejlepším úmyslu - může rychle nabýt charakteru marného boje proti větrným mlýnům.
A kde tedy - budiž ještě dodáno - tím jedině legitimním aktem občanské angažovanosti je práce na tom, celý tento systém mravní zkorumpovanosti odstranit, a nahradit ho pořádkem jiným.
Určitě žákům neservírovala žádné úvahy o silách a vazbách, které by odpovídaly vašemu postoji.
a) pravdivá či nepravdivá (exaktně vzato)
b) vhodná či nevhodná (z hlediska rozdělování či sjednocování společnosti).
Ad a) se domnívám, že zmíněná interpretace skutečným příčinám spíše neodpovídá: Představme si, že voliči M. Zemana podrobně znají prezidentské kompetence (např. ve věci migrace a eura) - myslím, že by to na jejich volbě mnoho nezměnilo (tato znalost by pravděpodobně nezměnila ani rozhodnutí voličů J. Drahoše - i ti se mnohdy řídí jeho postoji ve věcech, kam prezidentské pravomoci nedosahují). I když totiž prezident příslušné kompetence nemá, už pouhé vyjádření postoje může být ze strany jeho voličů chápáno jako dosti vlivné zastání (které ve svých konečných důsledcích může někdy reálně ovlivnit i tu samu skutečnost, o které prezident přímo nerozhoduje).
Pravděpodobnější příčinou široké podpory M. Zemana se mi zdá být odmítnutí hodnotového směřování Západu (které prochází zásadní krizí). Z progresivně levicové perspektivy jde pak o odmítnutí kapitalismu. Myslím, že jde tedy vlastně o odmítnutí téhož, jenže ze dvou různých perspektiv (z "populistické" perspektivy a z "progresivně levicové" perspektivy), které spolu soupeří.
Ad b) se myslím snadno shodneme, že z hlediska voličů M. Zemana (na které se samozřejmě neobracíte) by ta původní interpretace (bez ohledu na její pravdivost či nepravdivost) společnost rozdělovala. Myslím si, že ji ale rozděluje i z hlediska těch, kteří tímto směrem uvažují (zjednodušeně voličů J. Drahoše). S jistou nadsázkou se totiž dá říci, že Miloš Zeman všechny sjednotil: všichni si myslí to samé, že totiž polovina obyvatel této země jsou blbci:-)
Týkal se jednoho aspektu stavu české společnosti jako takové.
Pochopil jsem to tak, že n a p ř í k l a d neznalost prezidentských kompetencí může u lidí vést ke vkládání zcela mylných nadějí do prezidentských kandidátů (například že nás "ochrání" před migranty a před eurem).
Říkáte, že jsem to pochopil mylně. Musím tedy připustit, že nevím, jak jste to myslela.
který se z určité perspektivy může někomu jevit jako příklon k Východu.
Nekriticky pozitivním vnímáním mám v tomto případě na mysli buď nereflektování diskontinuity západního hodnotového vývoje (přehlížení toho, že hodnoty jsou "nějak naruby"), anebo dokonce aktivní přispívání k jejímu vytváření, přičemž je z hlediska kýženého cíle (konce kapitalismu) vnímána nikoli jako velké riziko pro další společenský vývoj, ale jako jednoznačně pozitivní. Takovéto pozitivní vnímání diskontinuity hodnotového vývoje patrně vychází třeba z myšlenek Antonia Gramsciho (narušení kulturní hegemonie jako prostředku reprodukce starého systému) či Michela Foucaulta (diskurz jako mocenský nástroj, sociální dekonstrukce jako osvobození od vládnoucí moci).
Abych se ale vrátil k Vámi připomenunuté hodnotové krizi Západu jako uznávání či neuznávání principů demokracie a lidských práv:
Dnes můžeme vidět (například zde v diskusích) jak určité lpění na s v é představě západních hodnot vede k odmítání principů demokracie a dokonce k uvažování o diktatuře jako o dobru při prosazování "správnosti".
Na druhé straně zase vypjatý individualismus Západu vede ke zdůraznění práv a popření odpovědnosti (odpovědnost je ale jinými slovy vlastně poskytování lidských práv těm druhým), následkem čehož se hodnoty, původně v lidských právech obsažené, ocitají v krizi a takto změněné chápání lidských práv a vyžadování stejného chápání i od všech ostatních už pak není prostředkem ke svobodě, ale prostředkem k disciplinaci.
Abych tedy konečně odpověděl na Vaši otázku:
Hodnotovou krizí Západu nemám na mysli (přísně vzato) problém s principy demokracie a s lidskými právy, ale problém s jejich novými interpretacemi, které jsou vlastně narušením původní kulturní hegemonie - jako prostředku reprodukce starého systému.