Nebezpečí digitotalitní emokracie
Jiří KarenNezačneme-li rychle přizpůsobovat vzdělávací systém 21. století a jeho výzvám, čekají nás opravdu těžké časy, obává se Jiří Karen.
Průběh prezidentské volby ukázal, nakolik roste v současné společnosti vliv digitálních manipulací. Vlivné, masově přeposílané halucionogenní řetězové e-maily lživě obviňující kandidáty z pedofilie, židozednářství, iluminátsví či z parazitování na nemocných lidech dokládají realitu postpravdivé doby, ve které existuje jenom ten fakt, který zvládne marketingově rozdráždit emocionální předsudky založené na drásajícím pocitu ponížení. Existuje cesta ven?
Spor v české společnosti je už delší dobu rámován distancí mezi moralizující liberální elitou hájící kapitalistickou liberální demokracii a rozhořčeným „lidem“, jehož základním motivem je se moralizujícím privilegovaným pomstít. Zda je tento výklad reality komplexní, lze s jistotou pochybovat, nicméně v současné atmosféře prezidentské volby se zřejmě opírá o lidmi reálně vnímanou skutečnost.
Při rozhovorech s lidmi mimo velká města se často vyjevuje ona jakási „ublížená krvelačná pomstychtivost“, která nadřazuje útok proti nenáviděnému nepříteli nad jakékoliv sociální zájmy (ať už individuální, nebo kolektivní). Je otázkou, nakolik byla volba Trumpa chudými Američany motivována jeho vágní sociální rétorikou (navrátíme výrobu do USA) a nakolik šlo čistě o potřebu šikanovaného dítěte šlápnout agresorovi na nohu.

Jisté pochopení může nabídnout empirická psychologie, konkrétně nová teorie sociálních potřeb, která na základě výzkumů provedených pomocí nových technologií snímání mozku došla k překvapivým závěrům. Klasická Maslowova pyramidová teorie sociální potřeb (stavící na základnu pyramidy potřeby fyziologické, zatímco na špičku potřeby duchovní), byla zpochybněna zjištením, že stejně silnou stresovou reakci jako například hlad vyvolá v lidském mozku taktéž neuspokojení některé z primárních sociálních potřeb (například důstojnosti či pospolitosti). Zde možná vidíme onu sílu „uražené důstojnosti“, jejíž bezbřehá energie se vybíjí ve volbě Miloše Zemana a neoautoritářských populistů po celém světě.
Ostatně se zdá, že lidský mozek není evolučně přizpůsoben věku digitální komplexity 21. století, což se ukazuje jako jedna z největších výzev do budoucnosti. Pokud přijmeme perspektivu alespoň některých psychologických výzkumů, vidíme člověka jako bytost zmítaného emocemi, vyvolanými nevědomými pochody v evolučně nejstarší části mozku.
Vědecká zjištění naznačují, že lidský mozek jednající na principu bezpečí — nebezpečí (stres) vychází při vyhodnocování vjemů z logicky chybné metody verifikace. Konkrétně mozek nevědomě vyhodnocuje vzpomínky, na jejichž základě vytváří obecné závěry (spálil jsem se v dětství — k ohni ne). Bohužel tento způsob jednání byl možná platný na savaně v průběhu prehistorie lidského druhu, ovšem dnes se zdá být do určité míry anachronický. Svět se mění tak rychle a je tak komplexní, že dělat obecné závěry ze své vlastní zkušenosti jednoduše nelze.
Nereflektovaných chyb v lidském mozku si taktéž všímají všemocní nadnárodní digitální giganti jako Facebook, kteří je vědomě využívají k manipulaci lidí a k maximalizaci svého zisku. Potenciál nových technologií zotročit křehkou a nedokonalou lidskou psychiku je dalším tématem, kterému je nutno věnovat pozornost.
Existuje řešení? V politické rovině by mohla být možná východiska dvojího typu. Za prvé je třeba, aby se levice a obecně emancipační politika neredukovala na sociální politiku a materiální podmínky existence. Pokud by měla politika reflektovat lidské sociální potřeby (jistotu, propojenost, sounáležitost, důstojnost, autonomie), je třeba se zaměřit na obnovení pocitu lidské kolektivní důstojnosti. Zatím to vypadá tak, že jediná nabídka na trhu s důstojností je xenofobní nacionalismus.
V druhé řadě je třeba přistoupit k zásadní a revoluční změně způsobu vzdělávání. Současné školství je absolutně nepřipraveno vzdělávat mladé lidi k životu v 21. století. Ve většině škol převládá faktografické biflování a zahlcování absurdními stohy informací jednoduše dostupných na internetu, v jejichž důsledku můžeme považovat školní docházku z hlediska kultivace kognitivních a afektivních dovedností za z velké části promrhaný čas (čest výjimkám). Bylo by vhodné zavést vzdělávání v oblastech práce s emocemi (klíčová dovednost pro život!), digitální gramotnosti, kritického myšlení a mediální výchovy, v čemž mohou být nové technologie významným přínosem (například výukové aplikace, interaktivní simulace).
Pokud nezačneme rychle a radikálně přizpůsobovat vzdělávací systém 21. století a jeho výzvám, může se brzy stát, že lidstvo jednoduše nástup nových technologií neunese a náš svět se změní v dystopickou realitu kyberpunkových románů.
Opakuji ještě jednou: v principu je to samozřejmě pravda. Ale mám tak trochu obavu z toho, jestli by při důsledném uplatnění tohoto principu pak nedošlo k tomu, že ta nová generace by se plně spolehla na to že všechno si přece může najít ve Wikipedii, a tak že by ve vlastní hlavě nakonec neměla nic, jenom ten holý algoritmus vyhledávání.
Nedá se nic dělat, ale určité množství vědomostí si člověk přece jenom musí dokázat "uložit" ve své vlastní mozkovně. A to - bohužel - někdy i za cenu dosti suchopárného a nezáživného biflování.
Takže je nutno najít něco, co by přerostlo všechno tyto komunity, a přes všechnu individuální a skupinovou různost dokázalo oslovit všechny, nebo alespoň rozhodující většinu populace.
Co se týká například dějepisu, já jsem přesvědčen, že tam by prospělo zredukování faktografie o 90% ve prospěch rozvíjení analytických a interpretačních dovedností, mediální gramotnosti, kritického myšlení (ostatně jako to je na Západě). Co nepoužíváte, to většinou nutně zapomenete, je to taky mechanismus mozku.
Asi o tom taky napíšu článek...
Kritické myšlení samo o sobě nestačí. Navíc, jak dosáhnout toho, aby všichni učitelé kriticky mysleli? A když kriticky myslet neumějí, jak tomu mohou naučit své žáky? A co s těmi učiteli, kteří kriticky myslet neumějí? Vyhodit je? Odstranit?
Já jsem měla poměrně jednostrannou výchovu (marxisticko-leninskou) ve škole i doma a umím se přes to všechno na svět dívat i z jiného hlediska než z marxistického, ačkoliv mě to nikdo ve škole neučil.
Všechno nevyřeší stát nebo politici. Dětem schází citová výchova, aby se staly plnohodnotnými lidmi. Ale nedá se počítat s tím, že ji zajistí škola. Nedá se počítat ani s tím, že ji zajistí rodiče, kteří ji sami neměli. Připravme se raději na velmi složité období, které nás teď čeká.
Může ho to naučit škola? Nevím.
Co se té výuky literatury týče (kterou zmínila paní Hájková): dodnes s odporem vzpomínám na to, jak nás literaturu "vyučovali" tím způsobem, že jsme se museli nazpaměť učit data narození (!) a úmrtí příslušných literátů, a museli dokázat vyjmenovat díla která napsali. A našlo se jenom velice málo kantorů, kteří byli schopni nám sdělit něco hlubšího a obsažnějšího o samotném uměleckém sdělení jejich literárních výtvorů.
Takže tady je skutečně veškerý vlastní smysl vzdělávání postavený na hlavu, namísto živoucího obsahu se žákům jenom mechanicky vtloukají do hlavy prázdná fakta.
Proč jsem se přece jenom trochu ohradil: jde o to aby se to - byť i v dobrém úmyslu - zase nepřehnalo až příliš opačným směrem. Aby si žáci teď neosvojili takový postoj: my si přece všechna data můžeme najít ve Wikipedii, tak co bychom se zdržovali znalostmi o tom, v kterém století žil Karel IV. a jestli Karel Čapek napsal Bílou nemoc, anebo ale Maryšu.
Jsou prostě určité věci, které vzdělaný člověk v hlavě mít musí; a to i ve chvíli kdy mu právě vypadlo spojení s internetem.
Když jsem pak začal studium na zdejší univerzitě, bylo pro mě opravdu až neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí zdejší studenti dokázali (a směli!) kriticky přezkoumávat jakékoli ideje, jakékoli názory (včetně názorů vlastního lektora!), všechna dogmata.
Jenže: po čase jsem objevil i odvrácenou stránku tohoto kriticismu: totiž všeobecnou plochost myšlení.
Takovýto libertinistický kriticismus vede k tomu, že se zkritizuje a zrelativizuje všechno; až ale nakonec nezůstane víceméně vůbec nic. Tento kriticismus nevede k tomu aby se postupovalo k vlastní, v hloubce skryté pravdě věcí; nýbrž daleko spíše vede k tomu povrchnímu a pohodlnému postoji, že tedy žádná všeobecně závazná pravda neexistuje, a tak také není nutno ji hledat.
A za druhé: tento povrchní kriticismus sice zkritizuje všechno - totiž ale všechno ostatní, s výjimkou vlastního politického a jiného přesvědčení. Tady veškerá schopnost kritiky náhle končí. Jinými slovy: kritizují a demaskují se všechny ideologie - s výjimkou té ideologie vlastní.
Máte plnou pravdu, že to co tu chybí je pravě ta schopnost být kritickým sám k sobě. Přezkoumat kriticky svůj vlastní názor, své vlastní přesvědčení - a na základě tohoto kritického sebepřezkoumání pokročit dále ke skutečné pravdě.
Jestli takovémuto postoji může naučit škola? Dozajista by i škola k výchově k takovému životnímu postoji mohla napomoci; ale škola sama ze sebe samé to dokázat nemůže, to by musel takovýto postoj, takováto schopnost sebekritického pohledu zavládnout v celé společnosti.
Což je ovšem opět sotva slučitelné se společností liberálního kapitalismu: neboť jak liberalismus tak i kapitalismus jsou založeny na vlastním prosazení se ve všeobecné konkurenci, a tady je jakákoli sebepochybnost jenom na překážku vlastnímu prospěchu.