Nebezpečí digitotalitní emokracie

Jiří Karen

Nezačneme-li rychle přizpůsobovat vzdělávací systém 21. století a jeho výzvám, čekají nás opravdu těžké časy, obává se Jiří Karen.

Průběh prezidentské volby ukázal, nakolik roste v současné společnosti vliv digitálních manipulací. Vlivné, masově přeposílané halucionogenní řetězové e-maily lživě obviňující kandidáty z pedofilie, židozednářství, iluminátsví či z parazitování na nemocných lidech dokládají realitu postpravdivé doby, ve které existuje jenom ten fakt, který zvládne marketingově rozdráždit emocionální předsudky založené na drásajícím pocitu ponížení. Existuje cesta ven?

Spor v české společnosti je už delší dobu rámován distancí mezi moralizující liberální elitou hájící kapitalistickou liberální demokracii a rozhořčeným „lidem“, jehož základním motivem je se moralizujícím privilegovaným pomstít. Zda je tento výklad reality komplexní, lze s jistotou pochybovat, nicméně v současné atmosféře prezidentské volby se zřejmě opírá o lidmi reálně vnímanou skutečnost.

Při rozhovorech s lidmi mimo velká města se často vyjevuje ona jakási „ublížená krvelačná pomstychtivost“, která nadřazuje útok proti nenáviděnému nepříteli nad jakékoliv sociální zájmy (ať už individuální, nebo kolektivní). Je otázkou, nakolik byla volba Trumpa chudými Američany motivována jeho vágní sociální rétorikou (navrátíme výrobu do USA) a nakolik šlo čistě o potřebu šikanovaného dítěte šlápnout agresorovi na nohu.

Jisté pochopení může nabídnout empirická psychologie, konkrétně nová teorie sociálních potřeb, která na základě výzkumů provedených pomocí nových technologií snímání mozku došla k překvapivým závěrům. Klasická Maslowova pyramidová teorie sociální potřeb (stavící na základnu pyramidy potřeby fyziologické, zatímco na špičku potřeby duchovní), byla zpochybněna zjištením, že stejně silnou stresovou reakci jako například hlad vyvolá v lidském mozku taktéž neuspokojení některé z primárních sociálních potřeb (například důstojnosti či pospolitosti). Zde možná vidíme onu sílu „uražené důstojnosti“, jejíž bezbřehá energie se vybíjí ve volbě Miloše Zemana a neoautoritářských populistů po celém světě.

Ostatně se zdá, že lidský mozek není evolučně přizpůsoben věku digitální komplexity 21. století, což se ukazuje jako jedna z největších výzev do budoucnosti. Pokud přijmeme perspektivu alespoň některých psychologických výzkumů, vidíme člověka jako bytost zmítaného emocemi, vyvolanými nevědomými pochody v evolučně nejstarší části mozku.

Vědecká zjištění naznačují, že lidský mozek jednající na principu bezpečí — nebezpečí (stres) vychází při vyhodnocování vjemů z logicky chybné metody verifikace. Konkrétně mozek nevědomě vyhodnocuje vzpomínky, na jejichž základě vytváří obecné závěry (spálil jsem se v dětství — k ohni ne). Bohužel tento způsob jednání byl možná platný na savaně v průběhu prehistorie lidského druhu, ovšem dnes se zdá být do určité míry anachronický. Svět se mění tak rychle a je tak komplexní, že dělat obecné závěry ze své vlastní zkušenosti jednoduše nelze.

Nereflektovaných chyb v lidském mozku si taktéž všímají všemocní nadnárodní digitální giganti jako Facebook, kteří je vědomě využívají k manipulaci lidí a k maximalizaci svého zisku. Potenciál nových technologií zotročit křehkou a nedokonalou lidskou psychiku je dalším tématem, kterému je nutno věnovat pozornost.

Existuje řešení? V politické rovině by mohla být možná východiska dvojího typu. Za prvé je třeba, aby se levice a obecně emancipační politika neredukovala na sociální politiku a materiální podmínky existence. Pokud by měla politika reflektovat lidské sociální potřeby (jistotu, propojenost, sounáležitost, důstojnost, autonomie), je třeba se zaměřit na obnovení pocitu lidské kolektivní důstojnosti. Zatím to vypadá tak, že jediná nabídka na trhu s důstojností je xenofobní nacionalismus.

V druhé řadě je třeba přistoupit k zásadní a revoluční změně způsobu vzdělávání. Současné školství je absolutně nepřipraveno vzdělávat mladé lidi k životu v 21. století. Ve většině škol převládá faktografické biflování a zahlcování absurdními stohy informací jednoduše dostupných na internetu, v jejichž důsledku můžeme považovat školní docházku z hlediska kultivace kognitivních a afektivních dovedností za z velké části promrhaný čas (čest výjimkám). Bylo by vhodné zavést vzdělávání v oblastech práce s emocemi (klíčová dovednost pro život!), digitální gramotnosti, kritického myšlení a mediální výchovy, v čemž mohou být nové technologie významným přínosem (například výukové aplikace, interaktivní simulace).

Pokud nezačneme rychle a radikálně přizpůsobovat vzdělávací systém 21. století a jeho výzvám, může se brzy stát, že lidstvo jednoduše nástup nových technologií neunese a náš svět se změní v dystopickou realitu kyberpunkových románů.

    Diskuse (46 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 1, 2018 v 14.5
    Faktografie a samostatné myšlení
    Ano, to všechno je v zásadě pravda. Ale přece jenom se mě zmocňuje trochu skepse, když se neustále opakuje to, že faktografické vědění (které je možno si kdykoli vyhledat v internetu) je nutno plně nahradit samostatným myšlením.

    Opakuji ještě jednou: v principu je to samozřejmě pravda. Ale mám tak trochu obavu z toho, jestli by při důsledném uplatnění tohoto principu pak nedošlo k tomu, že ta nová generace by se plně spolehla na to že všechno si přece může najít ve Wikipedii, a tak že by ve vlastní hlavě nakonec neměla nic, jenom ten holý algoritmus vyhledávání.

    Nedá se nic dělat, ale určité množství vědomostí si člověk přece jenom musí dokázat "uložit" ve své vlastní mozkovně. A to - bohužel - někdy i za cenu dosti suchopárného a nezáživného biflování.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    February 1, 2018 v 19.35
    Komenský postavil proti biflování školu hrou. Myslím, že dnešní doba potřebuje návrat správně orientovaných emocí. Na národ, vlastenectví, altruismus, pozitivní hodnoty, pro věřící i víra ... Rodina to nezvládá, škola na to ještě nepřišla. Zvládají to ti, kdo vsadili na zájmové skupiny, ve kterých tyto vlastnosti pěstují. Velikost takových skupin může být tak velká, aby se všichni dostatečně znali. Mohli a museli spolupracovat.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 2, 2018 v 10.59
    Ten základní problém moderní společnosti je právě v tom, že už není - a zřejmě už nikdy nebude - hodnotově plně homogenní. To znamená: ty malé přehledné komunity mohou vznikat a existovat - a zůstanou to právě jenom ty malé komunity. Nedá se očekávat že by se do nich jednou "vešla" celá moderní, hodnotově rozrůzněná společnost.

    Takže je nutno najít něco, co by přerostlo všechno tyto komunity, a přes všechnu individuální a skupinovou různost dokázalo oslovit všechny, nebo alespoň rozhodující většinu populace.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    February 2, 2018 v 19.22
    Správně orientované emoce
    patří nesporně nezi základní kameny lidství. Otázka je, můžeme-li hovořit o návratu správně orientovaných emocí obecně jako o návratu reálné, v minulosti skutečně existující charakteristiky lidské společnosti.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    February 3, 2018 v 6.36
    To je právě to správné, aby malé komunity zůstaly malými. V nich se mohou rozvíjet i správné emoce, na které nejmenší komunita – rodina - v důsledku přetížení, nestačí. Vždyť ani vývoj člověka nesměřuje k tomu, aby všechno pohltila hlava, která vše řídí, a z člověka se stala jedna velká koule. (Podle řeckých filosofů by tehdy měl člověk nejdokonalejší tvar). Přesto je člověk tehdy dokonalý, když jednotlivé, různé, odlišné části, spolupracují. To je pozůstatkem středověku, že se všichni vymezují proti všem. Středověk ovládala pravda. Mít pravdu! Nakonec i strany se proto nemohou dohodnout, i Babiš "maká", zatímco ostatní se "flákají". I to je pozůstatkem středověku, že lidé víc věří velkým idejím – "on maká", "on nás zachrání", než spolupráci. Velikost a síla není ve velkých myšlenkách (ikdyž ty zatím ovládají svět), ale ve spolupráci. Jsme nakonec i svědky toho, že ty malé komunity už dokázaly ovlivnit vývoj, například obratem k alternativním zdrojům, k ochraně přírody a pod. Lidstvo nemusí být homogenní, kéž ani není. Lidské tělo taky není homogenní, hlavně že spolupracuje. Jediná velká jednotící myšlenka, kterou svět potřebuje, a má ji!, je spolupráce. Nevymezovat se vůči druhým, ale hledat styčné body.
    JK
    Jiří Karen
    February 3, 2018 v 8.47
    Faktografie
    Ono nejde samozřejmě o to, aby si žáci nepamatovali nic. Nicméně lidská paměť ma kapacitu zhruba 1GB (tedy náš mobil nás násobně válcuje) a v současné době informačního zahlcení aktivně a cíleně "maže" nepotřebné informace (tedy ty, které aktivně nepoužívá). Ostatně celá lidská společnost funguje jako "externí paměť" (nemusím si pamatovat, jak funguje splachovač, pamatuje si to instalatér atd.). Fakta je možno předávat pomocí aktivní práce s nimi směřující k rozvíjení klíčových dovedností.

    Co se týká například dějepisu, já jsem přesvědčen, že tam by prospělo zredukování faktografie o 90% ve prospěch rozvíjení analytických a interpretačních dovedností, mediální gramotnosti, kritického myšlení (ostatně jako to je na Západě). Co nepoužíváte, to většinou nutně zapomenete, je to taky mechanismus mozku.

    Asi o tom taky napíšu článek...
    Eva Hájková, penzistka
    February 3, 2018 v 10.17
    Musím říct, že já osobně jsem ráda tomu, že jsem se ve škole naučila spoustu fakt, i když jsem z toho větší část zapomněla. Člověk má aspoň nač navázat - na to, co v něm přese všechno zůstalo. Jsem vděčná hlavně za hodiny literatury. Člověk byl přinucen aspoň trochu číst beletrii (nebo aspoň se něco dozvědět o různých autorech), protože množí se k tomu v pozdějším životě nepřinutili. Sama bych se k tomu také nikdy nepřinutila. Je to jako s hrou dětí na hudební nástroje. Kdo není aspoň trochu přinucen rodiči, většinou toho nechá a později lituje.
    Kritické myšlení samo o sobě nestačí. Navíc, jak dosáhnout toho, aby všichni učitelé kriticky mysleli? A když kriticky myslet neumějí, jak tomu mohou naučit své žáky? A co s těmi učiteli, kteří kriticky myslet neumějí? Vyhodit je? Odstranit?
    Já jsem měla poměrně jednostrannou výchovu (marxisticko-leninskou) ve škole i doma a umím se přes to všechno na svět dívat i z jiného hlediska než z marxistického, ačkoliv mě to nikdo ve škole neučil.
    Všechno nevyřeší stát nebo politici. Dětem schází citová výchova, aby se staly plnohodnotnými lidmi. Ale nedá se počítat s tím, že ji zajistí škola. Nedá se počítat ani s tím, že ji zajistí rodiče, kteří ji sami neměli. Připravme se raději na velmi složité období, které nás teď čeká.
    Eva Hájková, penzistka
    February 3, 2018 v 11.45
    A myslím si taky, že nemůže být kritického myšlení bez toho, aby byl člověk kritický sám k sobě.
    Může ho to naučit škola? Nevím.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 3, 2018 v 13.19
    Výuka dějepisu
    Pane Karene, bezprostředně s Vámi naprosto souhlasím. Já sám jsem nikdy nebyl schopen si zapamatovat jakákoli historická data; z celého českého středověku jsem si po dlouhé námaze dokázal zapamatovat tak akorát rok upálení Jana Husa, a rok vypuknutí třicetileté války. Takže s Vámi plně souhlasím v tom, že jmenovitě v dějepisu by skutečně naprosto bylo možno vyškrtnout z osnov nějakých 90 procent ryze faktografických údajů. A namísto toho důsledně žákům a studentům ukazovat dějiny v jejich vnitřní procesualitě - tedy ve výkladu toho, c o se to vlastně tehdy dělo, a především p r o č se to dělo. (A vůbec by nebylo marné, naopak krajně užitečné, kdyby už přinejmenším na středních školách bylo studentům zprostředkováno něco z Marxovy teorie dějin.)

    Co se té výuky literatury týče (kterou zmínila paní Hájková): dodnes s odporem vzpomínám na to, jak nás literaturu "vyučovali" tím způsobem, že jsme se museli nazpaměť učit data narození (!) a úmrtí příslušných literátů, a museli dokázat vyjmenovat díla která napsali. A našlo se jenom velice málo kantorů, kteří byli schopni nám sdělit něco hlubšího a obsažnějšího o samotném uměleckém sdělení jejich literárních výtvorů.

    Takže tady je skutečně veškerý vlastní smysl vzdělávání postavený na hlavu, namísto živoucího obsahu se žákům jenom mechanicky vtloukají do hlavy prázdná fakta.

    Proč jsem se přece jenom trochu ohradil: jde o to aby se to - byť i v dobrém úmyslu - zase nepřehnalo až příliš opačným směrem. Aby si žáci teď neosvojili takový postoj: my si přece všechna data můžeme najít ve Wikipedii, tak co bychom se zdržovali znalostmi o tom, v kterém století žil Karel IV. a jestli Karel Čapek napsal Bílou nemoc, anebo ale Maryšu.

    Jsou prostě určité věci, které vzdělaný člověk v hlavě mít musí; a to i ve chvíli kdy mu právě vypadlo spojení s internetem.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 3, 2018 v 13.43
    Kritické myšlení
    Paní Hájková, právě tohle byl pro mě jeden z nejsilnějších "kulturních otřesů", které jsem zažil když jsem svého času z prostředí totality přešel do západního "svobodného světa".

    Když jsem pak začal studium na zdejší univerzitě, bylo pro mě opravdu až neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí zdejší studenti dokázali (a směli!) kriticky přezkoumávat jakékoli ideje, jakékoli názory (včetně názorů vlastního lektora!), všechna dogmata.

    Jenže: po čase jsem objevil i odvrácenou stránku tohoto kriticismu: totiž všeobecnou plochost myšlení.

    Takovýto libertinistický kriticismus vede k tomu, že se zkritizuje a zrelativizuje všechno; až ale nakonec nezůstane víceméně vůbec nic. Tento kriticismus nevede k tomu aby se postupovalo k vlastní, v hloubce skryté pravdě věcí; nýbrž daleko spíše vede k tomu povrchnímu a pohodlnému postoji, že tedy žádná všeobecně závazná pravda neexistuje, a tak také není nutno ji hledat.

    A za druhé: tento povrchní kriticismus sice zkritizuje všechno - totiž ale všechno ostatní, s výjimkou vlastního politického a jiného přesvědčení. Tady veškerá schopnost kritiky náhle končí. Jinými slovy: kritizují a demaskují se všechny ideologie - s výjimkou té ideologie vlastní.

    Máte plnou pravdu, že to co tu chybí je pravě ta schopnost být kritickým sám k sobě. Přezkoumat kriticky svůj vlastní názor, své vlastní přesvědčení - a na základě tohoto kritického sebepřezkoumání pokročit dále ke skutečné pravdě.

    Jestli takovémuto postoji může naučit škola? Dozajista by i škola k výchově k takovému životnímu postoji mohla napomoci; ale škola sama ze sebe samé to dokázat nemůže, to by musel takovýto postoj, takováto schopnost sebekritického pohledu zavládnout v celé společnosti.

    Což je ovšem opět sotva slučitelné se společností liberálního kapitalismu: neboť jak liberalismus tak i kapitalismus jsou založeny na vlastním prosazení se ve všeobecné konkurenci, a tady je jakákoli sebepochybnost jenom na překážku vlastnímu prospěchu.
    + Další komentáře