Průběh prezidentské volby ukázal, nakolik roste v současné společnosti vliv digitálních manipulací. Vlivné, masově přeposílané halucionogenní řetězové e-maily lživě obviňující kandidáty z pedofilie, židozednářství, iluminátsví či z parazitování na nemocných lidech dokládají realitu postpravdivé doby, ve které existuje jenom ten fakt, který zvládne marketingově rozdráždit emocionální předsudky založené na drásajícím pocitu ponížení. Existuje cesta ven?

Spor v české společnosti je už delší dobu rámován distancí mezi moralizující liberální elitou hájící kapitalistickou liberální demokracii a rozhořčeným „lidem“, jehož základním motivem je se moralizujícím privilegovaným pomstít. Zda je tento výklad reality komplexní, lze s jistotou pochybovat, nicméně v současné atmosféře prezidentské volby se zřejmě opírá o lidmi reálně vnímanou skutečnost.

Při rozhovorech s lidmi mimo velká města se často vyjevuje ona jakási „ublížená krvelačná pomstychtivost“, která nadřazuje útok proti nenáviděnému nepříteli nad jakékoliv sociální zájmy (ať už individuální, nebo kolektivní). Je otázkou, nakolik byla volba Trumpa chudými Američany motivována jeho vágní sociální rétorikou (navrátíme výrobu do USA) a nakolik šlo čistě o potřebu šikanovaného dítěte šlápnout agresorovi na nohu.

↗

Jisté pochopení může nabídnout empirická psychologie, konkrétně nová teorie sociálních potřeb, která na základě výzkumů provedených pomocí nových technologií snímání mozku došla k překvapivým závěrům. Klasická Maslowova pyramidová teorie sociální potřeb (stavící na základnu pyramidy potřeby fyziologické, zatímco na špičku potřeby duchovní), byla zpochybněna zjištením, že stejně silnou stresovou reakci jako například hlad vyvolá v lidském mozku taktéž neuspokojení některé z primárních sociálních potřeb (například důstojnosti či pospolitosti). Zde možná vidíme onu sílu „uražené důstojnosti“, jejíž bezbřehá energie se vybíjí ve volbě Miloše Zemana a neoautoritářských populistů po celém světě.

Ostatně se zdá, že lidský mozek není evolučně přizpůsoben věku digitální komplexity 21. století, což se ukazuje jako jedna z největších výzev do budoucnosti. Pokud přijmeme perspektivu alespoň některých psychologických výzkumů, vidíme člověka jako bytost zmítaného emocemi, vyvolanými nevědomými pochody v evolučně nejstarší části mozku.

Vědecká zjištění naznačují, že lidský mozek jednající na principu bezpečí — nebezpečí (stres) vychází při vyhodnocování vjemů z logicky chybné metody verifikace. Konkrétně mozek nevědomě vyhodnocuje vzpomínky, na jejichž základě vytváří obecné závěry (spálil jsem se v dětství — k ohni ne). Bohužel tento způsob jednání byl možná platný na savaně v průběhu prehistorie lidského druhu, ovšem dnes se zdá být do určité míry anachronický. Svět se mění tak rychle a je tak komplexní, že dělat obecné závěry ze své vlastní zkušenosti jednoduše nelze.

Nereflektovaných chyb v lidském mozku si taktéž všímají všemocní nadnárodní digitální giganti jako Facebook, kteří je vědomě využívají k manipulaci lidí a k maximalizaci svého zisku. Potenciál nových technologií zotročit křehkou a nedokonalou lidskou psychiku je dalším tématem, kterému je nutno věnovat pozornost.

Existuje řešení? V politické rovině by mohla být možná východiska dvojího typu. Za prvé je třeba, aby se levice a obecně emancipační politika neredukovala na sociální politiku a materiální podmínky existence. Pokud by měla politika reflektovat lidské sociální potřeby (jistotu, propojenost, sounáležitost, důstojnost, autonomie), je třeba se zaměřit na obnovení pocitu lidské kolektivní důstojnosti. Zatím to vypadá tak, že jediná nabídka na trhu s důstojností je xenofobní nacionalismus.

V druhé řadě je třeba přistoupit k zásadní a revoluční změně způsobu vzdělávání. Současné školství je absolutně nepřipraveno vzdělávat mladé lidi k životu v 21. století. Ve většině škol převládá faktografické biflování a zahlcování absurdními stohy informací jednoduše dostupných na internetu, v jejichž důsledku můžeme považovat školní docházku z hlediska kultivace kognitivních a afektivních dovedností za z velké části promrhaný čas (čest výjimkám). Bylo by vhodné zavést vzdělávání v oblastech práce s emocemi (klíčová dovednost pro život!), digitální gramotnosti, kritického myšlení a mediální výchovy, v čemž mohou být nové technologie významným přínosem (například výukové aplikace, interaktivní simulace).

Pokud nezačneme rychle a radikálně přizpůsobovat vzdělávací systém 21. století a jeho výzvám, může se brzy stát, že lidstvo jednoduše nástup nových technologií neunese a náš svět se změní v dystopickou realitu kyberpunkových románů.