Rozjitřená polemika o knize Jana Nováka: Kundera, Český život a doba, mě sice odrazuje od psaní, ale jak to tak bývá, nějak si, ach jo, nemůžu pomoci. Předesílám — nejsem ctitelem Kunderova díla, levičákem, intelektuálem či člověkem spřízněné generace, který mohl procházet stejnou dobou, sdílet její trendy a nálady, jako byla například fascinace erotikou a jejím pronikáním do literatury. 

Kundera za sebou zanechává nezpochybnitelné literární dílo, objektivně velice zdařilé, které do kontextu světové literatury patří bez ohledu na to, co si myslíme o samotném Kunderovi, co si o sobě myslí on, nebo co o něm píšeme. Dobrým spisovatelem může být i poněkud blázen, pokud se bláznovi podaří být dobrým spisovatelem. Sám Kundera se nám nijak nevnucuje, a co žije ve Francii, tak spíše naopak. Tajně přijel i na několik ojedinělých návštěv České republiky po roce 1990. Jeho odtažitost od společnosti, angažovanost, nebo neangažovanost může být vykládána tak, či onak. 

Můj tatínek, Ludvík Vaculík, měl jedno ponaučení, kterým se snažím vždycky řídit: Máme-li pro něco dva možné výklady — kladný a záporný —, držme se lepší verze, bývá pravdě blíže. Jan Novák se v knize o Kunderovi při objasňování jeho pravdivého životního příběhu drží vždy té verze horší, a tak se pravdy dobrat nemůže, lepší výklad eliminuje. 

V rozhovoru magazínu Lidových novin (26. 6. 2020) Marie Bordier klade Janu Novákovi otázku: „V poslední části knihy, kde popisujete předexilový život Milana Kundery v 70. letech, čerpáte ze svazků StB. Zvažoval jste, jestli informace z takového zdroje zveřejňovat?“ Novák odpovídá: „Dělal jsem to nerad, ale nebylo zbytí. Kundera všechny své písemnosti sešrotoval, a dokonce stahoval své dopisy od přátel…“

Doufám, že nemluví pravdu, a že ve skutečnosti žádných informací ze svazků StB nevyužíval, a ani po nich nepátral. Vždyť přeci právě před těmito praktikami, hrůzami komunistického režimu celá Novákova rodina v roce 1969 odcestovala do svobodného světa, kde StB po nevinných lidech neslídí. Jan Novák ví, že všechny ty sledovačky, odposlouchávání, protokoly z výslechů přátel sledovaných osob atd. StB vedla s jediným cílem — sledovanému uškodit. To bylo zákeřnější než vyzvat někoho na souboj. Pochopitelně tyto estébácké zdroje mohou velice i souznít s tím, oč Novákovi jde — demýtizovat osobnost Kundery. O to jim šlo i tenkrát, například představit světu uznávaného spisovatele jako chlípníka. 

Říká-li tedy Jan Novák, že z těchto zdrojů čerpal, doufám, že se toliko mýlí a nečerpal z nich, to se ve slušné — české — společnosti nedělá, ani v Americe. Proto jeho knihu raději nebudu číst, abych si uchoval lepší výklad. 

Podobně vystavěnou neautorizovanou biografii by Jan Novák mohl napsat o ledaskom, velice dobře i o Ludvíku Vaculíkovi. Ten sice řekl, že všechno o sobě napsal, ale není to pravda. Naštěstí je toho můj otec uchráněn, protože není světovým — nebo tak světovým — spisovatelem. A kolik by se takových knih o něm prodalo? Pět sedm tisíc? To za tu práci nikomu nestojí. 

Mám zkušenost z vojny, z let 1975 až 1977. Tehdy při politickém školení mužstva varoval politruk major Oliva naši rotu, aby si vojáci dávali na mě pozor. A to jako na syna kontrarevolucionáře, společensky rozkladného živla a podobně. Kupodivu s tím příliš nepochodil, protože spolubojovníci mně pak spíše projevovali sympatie a vedli se mnou velice přátelské rozhovory. To se velení nelíbilo, a tak našlo jiný, účinnější způsob.

Na školení poddůstojníků jim Oliva ukázal fotky, které v roce 1972 otiskl časopis Ahoj. Zobrazují tatínka a Z. E., jak nazí leží na kamenné náhrobní desce. Tak se sami ze stativu vyfotili. Tyto soukromé fotky se při domovní prohlídce dostaly estébákům do rukou. Tatínek se nedal vydírat, a tak je otiskli v Ahoji s patřičným komentářem. 

Po tomto školení oslovil mě jeden desátník, kterého jsem považoval za kamaráda: Čoveče, to sem ale nevěděl, že ten tvůj táta je takovejhle prasák. A bylo po kamarádství. Takovou moc má skandalizace. 

V té době Z. E. byla sice tatovou milenkou, ale zejména spolupracovnicí při vydávání už legendární samizdatové Edice Petlice. Byla vzornou písařkou a korektorkou, velice spolehlivou, a žensky statečně snášela všechny perzekuce spojené s Ludvíkem Vaculíkem. Nebylo jich málo. Například ji násilím vyšetřovali na venerologii jako prostitutku. 

Tatínek na besedách vždy říkával, že „normální člověk nepíše“. No, normální člověk si také nelehá nahatý na náhrobní desku. Obrazně řečeno, kdyby si nelehal, možná by nepsal. 

V rozhovoru Jan Novák také říká, že před autorizovanou biografií dává přednost neautorizované. Proč? Vždyť tím je jeho knihy, i přes značnou objemnost, jenom půl. Není v ní žádný autentický výklad Kunderových pohnutek, emocí, úplně v ní chybí rovina, kterou vyjádřím slovy Voskovce a Wericha: „Jaký, jaký to měl svízel, že byl v poušti sám?“ Tedy „jen zaváté stopy“. 

Je také možné, že můj tatínek Z. E. docela zkazil život. Nevíme, jak se s ní ve skutečnosti rozešel, to v jeho díle není a nechtěl o tom mluvit. Možná by se ten horší výklad jejich rozchodu ve svazcích StB někde našel… Jak se jí L. V. hanebně zbavil, zradil ji… Držme se však výkladu lepšího, že nikdo nemá potřebu po tom pátrat. Ostatně, jak říkám, Vaculík je komerčně nezajímavej. 

Už vůbec nechápu, proč Jan Novák se rozhodl „tak chlapácky“ stařičkému Kunderovi, řečeno veršem Jiřího Suchého: „zasadit ránu do vazu“. Těžko bude někomu vykládat, že to přeci musel v zájmu pravdy o Milanu Kunderovi, a tím i v zájmu samotného Kundery, že. 

Jan Novák je si dobře vědom okolnosti, že Kundera nemá děti.