Mapy se většinou tváří bezelstně, je to přece pouhý nástroj, aby se člověk neztratil jako zatoulané štěně. Jenže mapy mají také svou rafinovanou a ideologickou rovinu. Vytyčují hranice mezi lidmi, zaznamenávají změny míst, mažou historickou paměť a vytváří novou. To vše v odborném a přesném jazyce jmen, čísel a měřítek.

Projekt „Praha sdílená a rozdělená“ se snaží odkrývat právě tuhle sofistikovanou masku, kterou si často nasazuje mapování historie. Autoři svůj záměr popisují takto:

„Praha sdílená a rozdělená narušuje pohled na Prahu jako město jednoho národa. Prahu představuje jako město, kde soužili česky a německy mluvící Pražané a Pražanky, jejichž často křehké identity nebyly vymezené pouze prostorem, ale jazykem, dobou, politickým kontextem, předsudky a stereotypy.“

Na svém webu nabízí poutavou interaktivní mapu Prahy, která pokrývá především období od dvacátých let 20. století až po konec 2. světové války. Návštěvník může zvolit úsek na časové ose nebo vybrat téma, které jej zajímá („Uprchlíci před nacismem“, „Romové v Praze“, „Pražské kavárny“, „Sionistické hnutí a další). Mapa poté vyznačí domy, ulice a plácky, které se k tématu vztahují. K přečtení jsou zde texty o mnohdy pohnuté historii takových míst.

Cestování skrze „skryté dějiny“ doplňují organizované procházky po Praze, přednášky a diskuze.

Uprchlíci a Rychlé šípy

Projekt finančně podporují Robert a Marcie Popperovi. Oba zažili úděl uprchlíků, nyní ovšem pobývají v San Francisku a díky svým vazbám na Československo se rozhodli dotovat zdejší vzdělávání a informování právě o těch rupturách dějin, které jedince přetváří v utečence.

Hlavním cílem je ukázat Prahu jako město, které má různé tváře a multikulturní historii. Nejedná se jen o místo plné buditelů, které později ovládli nacionalisté, přestože se v klasické výuce dějepisu na tuto rozrůzněnost často zapomíná. Povětšinou se zmíní pouze Franz Kafka, případně jeho jmenovec Werfel, a může vyvstat dojem, že německá část obyvatel sestávala z několika intelektuálů usrkávajících kafe na Starém městě.

Nepřijde tak řeč na kulturní bohatost Prahy, ale ani na její „rozdělenou každodennost“. Například Národní třída sloužila promenádám českých občasů, kdežto Příkopy spíše těm německých. Zároveň je ale ke škodě, pokud se toto období představuje jako svět dvou striktně oddělených univerz. „Praha sdílená“ pamatuje také na liminální prostory, kde se lidé setkávali bez ohledu na svůj původ.

Například jediné kino zaměřené pouze na německé publikum brzy zkrachovalo. Bijáky byly určeny pro obě publika, po Praze fungovalo několik velkokapacitních kin, některá pojmula až třináct set diváků. Rozdíly se smazávaly také při trávení volného času a sportování, připomeňme třeba slavné Muže v ofsajdu.

Podstatným tématem jsou samozřejmě události spojené se vzmachem nacismu. Projekt předkládá fascinující příběhy německých antifašistů a uprchlíků před nacistickým řáděním. Například bratři Mannové krom statusu uprchlíka nesli i privilegium tehdejších celebrit a jejich exil zde byl mnohem pohodlněji zařízen, nežli bivakování „řadových“ jedinců. Na jejich způsob pobývání byla ostatně zaměřena jedna z pražských procházek. Začínala u Německého spolkového domu, dnes známého jako Slovanský dům. Ten sloužil jako nouzové ubytování.

Každodenní život uprchlíků byl mnohdy rámován posezením v kavárně, které ale mělo daleko k bezstarostnému dřepění. Za drobný peníz si koupili kávu. U tohoto vystydlého šálku pak užívali pár hodin, které nemuseli trávit mezi davem ostatních jedinců naskládaných v provizorních prostorách. Navíc tu mohli číst noviny ze své vlasti, těmi byly kavárny bohatě zásobeny.

Tehdejší ředitel knihovny na Mariánském náměstí navíc zařídil, aby uprchlíci měli volný vstup a mohli v tisku sledovat dění ve svých domovinách. Krom utečenců před nacismem mapa sleduje také migranty z Ruska, kteří žili převážně v okolí Dejvic, které se změnily na exilové sídlo ruské inteligence. Podobně je zpracována i problematika odchodu tehdejších sociálních demokratů a komunistů.

Mapa odhaluje i zapomenuté momenty z dějin židovské komunity. Například v prostorách současného klubu Roxy byla poslední kavárna otevřená pro židovské obyvatele. Podobně v Jáchymově ulici stála poslední škola, kterou spravovala židovská obec, i s padesáti dětmi ve třídě probíhala výuka a specializované kurzy. Chlapci a dívky se zde školili na vychovatele v jeslích. Posléze mnoho z nich doprovázelo děti do Terezína.

Kromě této oblasti web nabízí i pohled do struktur tehdejší kolaborace, poválečných událostí (kupříkladu v Belgické ulici existoval sirotčinec pro děti, kterým se nevrátili rodiče) a nezapomíná ani na migraci Romů po roce 1945.

Pro české a německé školy vznikla také řada komentovaných procházek. Program „Nevím, co budeme zítra jíst“ nachystala Karina Hoření a Čeněk Pýcha z Ústavu pro studium totalitních režimů. Poodkrývá nejen příběh uprchlíků z Německa před nacistickým režimem, ale také dějiny utečenců ze Sudet.

Věta v názvu byla vypůjčená z příběhu Rychlých šípů, kteří místo opravy klubovny věnovali ušetřené peníze „uprchlíkům ze zabraného území“. Program je interaktivní a studenti si za použití tabletů sami během prohlídky dohledávají texty v dobovém tisku, ukázky z krásné literatury, videa i archivní filmy. Průvodce nepoučuje, spíše je vede při samostatné práci s materiály.

Koordinátorka projektu Zuzana Schreiberová navíc předestírá, že je v plánu nejen pokračování v historickém zaměření, ale zároveň by chtěli rozšířit svůj záběr i do současnosti. Propojit dějinnou zkušenost s aktuálním děním. A to vše dále nabízet veřejnosti formou mapy, projektového vzdělávání i procházek, kterých se už nyní se zájmem účastní puberťáci i důchodci.

Smysl takové činnosti vyvstává právě dnes s intenzivní jasností. Rozdělování společnosti, štěpení na skupiny a upírání práv a jistot se odehrává bolestně často. Je potřeba sledovat takové zkraty nejen na ose dějin, ale rovněž v bezprostřední současnosti.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.