Vemte si je k sobě domů, slýchali jsme v posledních měsících, zpravidla ve velmi vyzývavém, provokativním tónu. Také si je domů bereme, kdykoliv je to potřeba, ale moc o tom nemluvíme, protože pomoc lidem v nouzi považujeme za samozřejmost. Některé situace ale vydají za román a nepodělit se o ně by mohlo být sobecké.

Vím, že vzít si k sobě domů uprchlíky není z různých důvodů pro každého. Ale nebezpečné to není, stačí nakrátko trochu omezit své pohodlí a přizpůsobit své plány. Výměnou za to získáte zážitek setkání s bezprostředními lidmi, kteří budou vděční i za to málo, čeho se jim dostává. A získáte i leccos navíc.

Večerní informace, že z detenčního tábora v Bělé pod Bezdězem propustí početnou syrskou rodinu následujícího dne ráno. S rodinou jsme se už dvakrát setkali v detenci při návštěvách, dá se tedy říci, že jsme ji trochu znali. Moje žena Magdalena a kamarád vyrazili ráno dvěma auty rodinu vyzvednout, pět dospělých a pět dětí. Přivezli je k nám domů. Pro ně to byl jen další přesun v jedenatřicátém měsíci jejich nekonečné cesty, pro nás milá návštěva. Jednomu z členů rodiny, čtyřiadvacetiletému Thamerovi, Magdalena nabídla, že s ní může odjet do Prahy na konferenci Fórum 2000, na panelovou diskusi s účastí Dalajlámy, Tomáše Halíka a Manal Al-Sharafové, saúdské aktivistky za ženskou rovnoprávnost.

Začal se tak skládat výjimečný den, a to jak pro uprchlíky, tak i pro nás. Na konferenci Fórum 2000 Dalajláma mluvil o soucitu, toleranci a lidskosti. O tom, že důležité je stýkat se s těmi, kteří v sobě takové postoje pěstují a skrze ně obohacují své vnitřní prožitky. S těmi, kteří takové postoje ve svém životě aktivně uskutečňují. Po skončení diskuse se Magdalena s uprchlíkem Thamerem dostala přímo k Dalajlámovi, uprchlíka mu představila a krátce mu vysvětlila jeho situaci. Tibetský duchovní Thamerovi požehnal, přitiskl jej na svou hruď a popřál mu hodně štěstí. Poté Thamer projevil zájem seznámit se se saúdskou aktivistkou Manal Al-Sharafovou, s níž také mohl mluvit přímo arabsky. Ta se pak po krátkém rozhovoru improvizovaně rozhodla vydat k nám domů, nedaleko za Prahu, na návštěvu, aby se mohla setkat s celou uprchlickou rodinou.

Syrská rodina měla v detenci v Bělé pod Bezdězem výjimečné štěstí, byla tam jen osmnáct dní, obvyklý pobyt bývá okolo tří měsíců. Posledních jedenáct dní však byla část rodiny oddělena od ostatních bez možnosti kontaktu. Užívali si u nás proto společných chvil a možnosti odpočinku bez výhledu na ostnaté dráty.

Se Saúdkou Manal si nadšeně povídali, pro ně byla také vzácnou návštěvou. Rozprávěli si v arabštině, energicky, s bohatou mimikou a emotivními gesty. Mezitím k nám přišlo několik aktivistů Iniciativy Hlavák - dvě dámy se vystřídaly v péči o děti, jeden mladík v rozhovoru s dospělými a také překladatelé Yasir a Mohamed. Saúdka Manal nám vyprávěla o svém zápase proti despotickému režimu, soustřeďuje se na snahu o prosazení práva svých krajanek na řízení auta (#endmaleguardianship). Především se ale věnovala uprchlické rodině.

Průběžně se začal odkrývat složitě vrstvený, všemi dospělými členy rodiny neustále v detailech doplňovaný a upřesňovaný příběh. Únor 2014, menší město na syrském území nedaleko iráckých hranic. Do té doby probíhaly ve městě a v okolí občasné boje mezi syrskou státní armádou a Svobodnou armádou, jednou z hlavních ozbrojených povstaleckých skupin. Do města ale nečekaně vpadly jednotky ISIS a obsadily jej. Zatímco za předchozích bojů se ve městě jakž takž dalo žít, radikální islamisté v týdnech bojů o město veškerý normální život paralyzovaly. Stále častější bylo bombardování. Při jednom z nich zahynul Thamerův švagr a tak jeho sestra se dvěma malými dětmi, které jsme během vyprávění chovali na klíně, zůstala sama.

Islámský stát město rychle obsadil a začal v něm uplatňovat svou vizi totální zkázy. Rodina se rozhodla z města odejít. Samotný odchod byl nebezpečný a je také třeba vědět, že je téměř nevratný, protože pokud se bezpečnostní a politická situace zásadně nezmění, dostat se zpět už není možné. Domy utečenců ihned zabírá správa Islámského státu. Přechod syrsko-turecké hranice je nebezpečný vždy, i přes polopouštní horské průsmyky. Přechod lze uskutečnit jen pěšky. Situace na hranici bývá dost nepřehledná, zachycené běžence Turci často vracejí zpět.

Členové rodiny odcházeli postupně, scházeli se tak v průběhu jednoho roku v utečeneckém táboře v Turecku nedaleko hranic se Sýrií. Pobyt tam byl především beznadějný a bez jakékoliv rozumné perspektivy, ale také se tam stále zhoršovala bezpečnostní situace. Proto pokračovali dál. V Evropě byli schopni díky dříve uprchlým příbuzným získat zázemí, chtěli proto odjet do německého Hamburku.

Nejsnazší částí další cesty byl zhruba tisícikilometrový přesun do okolí Kusadasi jižně od Izmiru, odkud převaděči posílají uprchlíky na člunech přes úžinu na ostrov Samos. Každá etapa — syrskými pouštěmi a hraničními horami, pobyt v táboře, přesun do tureckého středomoří — stála stovky eur na osobu. Nejvíce, pět set eur, potom místo na člunu, přeplněném, s téměř nefunkčním motorem. V ceně uplacení turecké pohraniční stráže a také nejistá naděje na další život. Oproti předchozímu roku však byly koncem letošní zimy, v době, kdy rodina čekala na místo ve člunu, ceny třetinové, téměř jako sleva v posezónním výprodeji.

Plavba přes několikakilometrovou úžinu, která by za normálních okolností trvala nejvýše hodinu, trvala úmorných šest hodin, během nichž docházelo k výpadkům motoru a opakovaným snahám o jeho znovunastartování. Po pár dnech na ostrově Samos odjezd do Athén. Nedaleko řecké metropole pak strávili v táboře Lavrio čtyři měsíce. Bylo to jen čekání, ostatně balkánská trasa byla mezitím už uzavřena a možnosti další cesty tudíž značné ztížené. Tam se také rodí druhé sestře syn Omar. Nyní mu jsou čtyři měsíce.