Podle papeže Františka je autentická pohostinnost, která je jednou ze základních evangelijních hodnot a pomáhá vzbuzovat lásku, tím nejlepším zabezpečením proti teroristickým útokům. „Vyzývám vás k tomu, abyste uprchlíky uvítali ve svých domech a komunitách, aby jejich první zkušeností v Evropě bylo teplé lidské uvítání a ne chlad při spaní na ulicích,“ řekl dále František na setkání s jezuity, tedy se svými řádovými spolubratry, ve Vatikánu.

Jako je tomu v podobných případech většinou, z nepříliš dlouhého proslovu se dostaly do českých médií jen kusé útržky, což vždy svádí k tomu zaměřit se na jediný citát vytržený z kontextu. Tím je v tomto případě věta o pohostinnosti, která poskytuje zabezpečení proti teroristickému násilí. Taková formulace je poněkud zavádějící. Nejdřív je ale nezbytné představit papežovu řeč k jezuitům trochu obšírněji.

Jezuité pořádali ve Vatikánu mezinárodní konferenci o migraci a kořenech uprchlické krize. Papež k nim promluvil jako k těm, kdo se aktivně starají o uprchlíky, a to ne až v nynější krizi, ale dlouhodobě — zmínil někdejšího generála jezuitů Pedra Arrupeho a jeho pomoc uprchlíkům z Jižního Vietnamu, kteří na konci 70. let hromadně ze země devastované válkou prchali na člunech, tak jako dnes uprchlíci z Blízkého východu přes Středozemní moře. Jezuité jsou těmi, kdo aktivně pracují s lidmi, kteří vinou konfliktů ztratili domov, a pomáhají například se vzděláváním jejich dětí.

Právě k jezuitům směřovala Františkova výzva, aby se plně nasadili v úsilí pochopit příčiny migrační a uprchlické krize a hlavně v pomoci uprchlíkům. Jezuité mají být těmi, kdo se budou snažit o integraci nově příchozích v evropské společnosti, především pak o to, aby jejich děti nebyly připraveny o vzdělání. Také především k jezuitům směřovala výzva, aby přijímali uprchlíky do svých domovů a komunit, a následně aby v tomto smyslu proměňovali všechna místa, kde působí, v ohniska skutečné pohostinnosti.

Papežova výzva je velmi závažná a samozřejmě nebyla určena jen členům jezuitského řádu. Zaslouží si víc než na jedné straně nadšené přikyvování, na druhé pohoršené odmítnutí. Celá věc má vlastně dva rozměry. Tím prvním je smysl a význam pohostinnosti, tím druhým otázka, zda a do jaké míry skutečně může pohostinnost být ochranou proti terorismu. Podívejme se postupně na obě stránky věci.

Úplně na začátku je ale snad na místě vysvětlení, že ze strany papeže jde o výzvu, nikoli o jakýsi rozkaz nebo neomylností posvěcené přikázání. František si je zajisté dobře vědom toho, že ne každý katolík a ne každý obyvatel Evropy je připraven a schopen přijmout ve svém domě uprchlíky, a že by to nebylo vždy řešením ani pro uprchlíky samotné. Nejde ani tak o konkrétní návod k tomu, co dělat, jako spíš o podnět k přemýšlení a zaujetí osobního postoje, a o připomenutí jedné nezanedbatelné součásti křesťanského dědictví.