Podle papeže Františka je autentická pohostinnost, která je jednou ze základních evangelijních hodnot a pomáhá vzbuzovat lásku, tím nejlepším zabezpečením proti teroristickým útokům. „Vyzývám vás k tomu, abyste uprchlíky uvítali ve svých domech a komunitách, aby jejich první zkušeností v Evropě bylo teplé lidské uvítání a ne chlad při spaní na ulicích,“ řekl dále František na setkání s jezuity, tedy se svými řádovými spolubratry, ve Vatikánu.

Jako je tomu v podobných případech většinou, z nepříliš dlouhého proslovu se dostaly do českých médií jen kusé útržky, což vždy svádí k tomu zaměřit se na jediný citát vytržený z kontextu. Tím je v tomto případě věta o pohostinnosti, která poskytuje zabezpečení proti teroristickému násilí. Taková formulace je poněkud zavádějící. Nejdřív je ale nezbytné představit papežovu řeč k jezuitům trochu obšírněji.

Jezuité pořádali ve Vatikánu mezinárodní konferenci o migraci a kořenech uprchlické krize. Papež k nim promluvil jako k těm, kdo se aktivně starají o uprchlíky, a to ne až v nynější krizi, ale dlouhodobě — zmínil někdejšího generála jezuitů Pedra Arrupeho a jeho pomoc uprchlíkům z Jižního Vietnamu, kteří na konci 70. let hromadně ze země devastované válkou prchali na člunech, tak jako dnes uprchlíci z Blízkého východu přes Středozemní moře. Jezuité jsou těmi, kdo aktivně pracují s lidmi, kteří vinou konfliktů ztratili domov, a pomáhají například se vzděláváním jejich dětí.

Právě k jezuitům směřovala Františkova výzva, aby se plně nasadili v úsilí pochopit příčiny migrační a uprchlické krize a hlavně v pomoci uprchlíkům. Jezuité mají být těmi, kdo se budou snažit o integraci nově příchozích v evropské společnosti, především pak o to, aby jejich děti nebyly připraveny o vzdělání. Také především k jezuitům směřovala výzva, aby přijímali uprchlíky do svých domovů a komunit, a následně aby v tomto smyslu proměňovali všechna místa, kde působí, v ohniska skutečné pohostinnosti.

Papežova výzva je velmi závažná a samozřejmě nebyla určena jen členům jezuitského řádu. Zaslouží si víc než na jedné straně nadšené přikyvování, na druhé pohoršené odmítnutí. Celá věc má vlastně dva rozměry. Tím prvním je smysl a význam pohostinnosti, tím druhým otázka, zda a do jaké míry skutečně může pohostinnost být ochranou proti terorismu. Podívejme se postupně na obě stránky věci.

Úplně na začátku je ale snad na místě vysvětlení, že ze strany papeže jde o výzvu, nikoli o jakýsi rozkaz nebo neomylností posvěcené přikázání. František si je zajisté dobře vědom toho, že ne každý katolík a ne každý obyvatel Evropy je připraven a schopen přijmout ve svém domě uprchlíky, a že by to nebylo vždy řešením ani pro uprchlíky samotné. Nejde ani tak o konkrétní návod k tomu, co dělat, jako spíš o podnět k přemýšlení a zaujetí osobního postoje, a o připomenutí jedné nezanedbatelné součásti křesťanského dědictví.

Pohostinnost k vlastním i cizím

Pokusíme-li se vystopovat nejstarší kořeny pohostinnosti v křesťanské tradici, pak se nám objeví tak trochu dvojznačný obraz. Na jedné straně mezi prvními křesťany zcela jistě byla přítomná etika Ježíšovy odvážné otevřenosti vůči všem jiným, ať již nábožensky, nebo třeba z hlediska životní situace, na druhé straně byla pro křesťanské komunity příznačná jistá uzavřenost do sebe, daná samozřejmě z nemalé části potřebou soudržnosti tváří v tvář pronásledování ze strany státní moci.

Nicméně od samého počátku žila myšlenka pohostinnosti, ve smyslu účastného přijímání a pomoci těm v nouzi, v praxi křesťanských komunit. Jeden z největších křesťanských učitelů a kazatelů Jan Zlatoústý na konci 4. století vyzýval k pomoci uprchlíkům, kteří přicházeli do křesťanského centra Antiochie. Xenodochia, útulky pro cizince a lidi na cestách, se staly pevnou součástí křesťanského světa středověku.

Ne vždy se křesťané dokázali chovat pohostinně k druhým, a ne vždy k sobě navzájem. Dějiny křesťanské Evropy a touto Evropou postupně ovládaného „ostatního“ světa nabízejí mnoho odstrašujících příkladů, jak by postoj pohostinnosti v žádném případě neměl vypadat, vedle opačných příkladů pomoci, otevřenosti a přijetí. Ale výzva k tomu, být jako onen Samařan, připraven a schopný pomoci někomu, kdo není „náš“, tu vždy byla a stále je.

Možná se dá pohostinnost chápat tak, že je to stálá výzva k prolamování hranic, které okolo člověka neustále staví jeho přirozený sklon k tomu uzavírat se do známého světa vlastní rodiny, kmene, jazykového, ano i nábožensky definovaného společenství. Že tyto hranice a sklon člověka zdržovat se v jejich rozmezí existují, není samo o sobě nic špatného. Pokud se ale někdo jimi dá uzavřít do té míry, že ztratí vědomí toho, že ti žijící za těmito hranicemi jsou také lidé, schopní lásky a porozumění, zasluhující si pozornost a pomoc, ale také ji nabízející, je to velmi špatně.

Křesťanská pohostinnost se tedy nedá chápat tak, jako by to bylo upřednostňování cizích před vlastními. Společenství, které se nedokáže pohostinně chovat k sobě navzájem, jen těžko může s pohostinností přijímat ty, kteří přicházejí zvenčí. Není náhoda, že evropské státy, které přijímají nejvíce uprchlíků (a kam jich také nejvíce směřuje a chce zůstat) jsou ty s nejrozvinutějším sociálním státem, který lze chápat jako jakési sekularizované uskutečnění ideje pohostinnosti v praxi.

↗

Podle papeže Františka je autentická pohostinnost, která je jednou ze základních evangelijních hodnot a pomáhá vzbuzovat lásku, tím nejlepším zabezpečením proti teroristickým útokům.

Pohostinnost jako ochrana před terorismem?

Může ale být pohostinnost, otevřený a přijímající přístup vzbuzující lásku, bezpečnou ochranou proti teroristickému násilí? Na tuto otázku je vlastně nemožné odpovědět. Vyžadovalo by to zevrubnou analýzu toho, jaké jsou vlastně příčiny terorismu. I bez podobné analýzy se ale snad dá říci, že pocit vykořeněnosti, nepřijetí, nedostatku lásky je bezesporu jednou z příčin, proč se lidé dávají na cestu teroru, ale není příčinou jedinou. Stejně jako jedinou příčinou není ani chudoba nebo sociální vyloučení.

V jedné z pozoruhodných knih o terorismu v dnešní Evropě, kterou napsal někdejší konvertita k islámu a džihádista, poté agent západních tajných služeb, Dán Morten Storm, vystupují dvě hlavní postavy. Sám Storm, kluk z dánského maloměsta, který vyrůstal na ulici, v gangu, v sociálně neuspokojivém prostředí, může být snad dobrým příkladem toho, jakou roli hraje nepohostinné, nelaskavé a sociálně nepřijímající prostředí v rozhodnutí pro fundamentalistický výklad náboženství a pro jeho šíření formou teroru.

Pak je tu ovšem ještě druhá hlavní postava, Anwar al-Awlaqi, přezdívaný „internetový bin Ládin“, který svými kázáními na webu získal pro věc ozbrojeného džihádu velké množství stoupenců, než ho v roce 2011 zabil v Jemenu americký dron. Al-Awlaqi, pocházející z prominentní jemenské rodiny, se narodil ve Spojených státech, skvěle se pohyboval v americkém univerzitním prostředí (jeho otec byl univerzitním učitelem) a ještě po 11. září 2001 se zdálo, že tento mladý klerik je učebnicovým příkladem muslima, který zemi, jež poskytla jeho rodině útočiště, špičkové vzdělání a uznávané místo ve společnosti, zachovává i v těžké situaci loajalitu.

Jenže pak se cosi změnilo: z al-Awlaqiho se naopak stal vášnivý nepřítel Ameriky a západního světa, ideolog násilného džihádu a ten, kdo mnoho takových jako byl dánský konvertita k islámu přivedl na cestu teroru. Je těžké přesně říci, co vlastně způsobilo tuto změnu; zcela jistě to však nebylo nepohostinné a nepřijímající jednání Spojených států vůči jeho osobě a jeho rodině. Příčiny terorismu jsou komplexní a nelze je zjednodušit na příčinu jedinou.

Vztaženo na aktuální situaci Evropy: když evropské země přijímají uprchlíky ze zemí, jako je Sýrie, je rozhodně lepší, když se to děje v duchu skutečné pohostinnosti. Tedy tak, aby příchozí neměli pocit, že jsou nevítanými vetřelci, které nikdo nechce, a kterých se všichni bojí. Aby se nemuseli setkávat s násilnými projevy typu žhářských útoků na ubytovny nebo na ně osobně. Pokud budou přijímáni se skutečnou pohostinností, láskou a otevřeností, je skutečně pravděpodobné, že tito lidé nebudou v budoucnu podnikat násilné útoky nebo se nevydají na Blízký východ podřezávat hrdla.

Ale zcela jisté to není nikdy. Bylo by spíš projevem naivity než hluboké křesťanské víry se domnívat, že otevřenost, pohostinnost a přijímající postoj vyřeší vše. Bezpečnostní rizika tu nepochybně jsou, byť se zřejmě týkají spíše imigrantů již v evropských zemích žijících než těch nově přicházejících. Radikalizace má složité příčiny, kromě těch pramenících z osobní nebo sociální frustrace je mezi nimi také až příliš snadné šíření radikálních kázání a materiálů na internetu i fyzicky v osobách radikálních kazatelů, kteří celá léta své poselství celkem bez omezení mohli hlásat v mešitách v Londýně i mnohde jinde.

Byl kněz Jacques Hamel, zavražděný mladíky alžírského původu hlásícími se k Islámskému státu, obětí nepohostinnosti Evropy vůči imigrantům? Nebo obětí slabosti téže Evropy tváří v tvář nenávistným ideologiím a jejich ozbrojeným stoupencům? Oba devatenáctiletí útočníci pocházeli podle všeho z dobrého sociálního zázemí, nejednalo se o žádné vykořeněné děti ulice. Stařičkého kněze pak nezachránila jeho angažovanost v křesťansko-muslimském dialogu, spíše naopak. To neznamená, že dialog a vstřícnost nemá význam, ale nelze v nich vidět jednoduchý prostředek jak zastavit násilí.

Připomínat význam pohostinnosti jako hodnoty evangelia a vyzývat k odvaze k tomu potřebné je dnes tak jako kdykoli dříve nesmírně důležité. Je ale myslím trochu nešťastné mluvit přitom o tom, že pohostinnost je tou nejjistější ochranou proti teroristickému násilí. Tato slova možná v papežově projevu neměla zaznít; anebo spíš měla být doplněna, rozvedena v tom smyslu, že ani to není vždy fungující záruka. Důležité a potřebné výzvě by to prospělo.