Cesta papeže Františka do Mexika, která začala v sobotu a končí právě dnes, měla několik silných témat. Jedním z nich bylo ostré odsouzení hlavního zla sužujícího středoamerickou zemi, obchodu s drogami. Proti narkobaronům a drogovým kartelům by měla podle Františka aktivně bojovat i mexická katolická církev, konkrétně biskupové, kteří by podle papeže měli umět dát lidem s rukama potřísněnýma krví a drogami najevo, že se nemohou považovat za dobré katolíky.

Papežovu cestu zakončí návštěva města Ciudad Juarez na hranici se Spojenými státy, které se v poslední době stalo symbolem jak pro brutální zločinnost drogových gangů, tak i pro migraci Mexičanů přes hranici se severním sousedem.

Lidé i země

Samotné rozhodnutí navštívit horkou pohraniční půdu spolu se známým dlouhodobým Františkovým přístupem zastávajícím se uprchlíků stačilo vyvolat kritiku jednoho z favoritů amerických prezidentských voleb Donalda Trumpa, podle nějž papež nerozumí americkým problémům s imigranty a je celkově příliš politický. 

Jedna ze zastávek cesty vedla do srdce domorodého Mexika, do města San Cristobal de las Casas ve státě Chiapas. Tento region na jihu země, u hranice s Guatemalou, je nejchudší částí Mexika. V homilii na bohoslužbě v San Cristobal de las Casas se František zaměřil na dvě úzce propojené otázky: postavení původních obyvatel a ekologickou krizi.

Modlitby a čtení během mše byly v několika domorodých jazycích, jako jsou Tzotzil a Tzeltal. Sám papež pronesl úvodní žalmový citát své homilie v místním mayském jazyce Tzotzil a v homilii pak citoval i jedno z klíčových děl kultury původních obyvatel země, sbírku mýtů Mayů z území dnešního Mexika a Guatemaly nazvanou Popol Vuh.

To vše je jakousi praktickou realizací starosti o kulturu místních obyvatel, původních obyvatel a etnik žijících v souladu s přírodou, vyjádřené ve Františkově „zelené encyklice“ Laudato Si. Podobně jako v encyklice i v homilii v Chiapasu spojil otázku chudoby, původní domorodé kultury (jejíž ochuzování a likvidace je také jednou z forem chudoby) a ochrany přírody, která má podstatný sociální rozměr.

Původní obyvatelé mohou v dnešní ekologické krizi, která je jednou z nejvážnějších, jimž lidstvo kdy čelilo, nabídnout harmonický vztah k přírodě, kterou chápou nejen jako zdroj obživy, ale jako společný příbytek i jako oltář. Zachovali si smysl pro posvátný rozměr prostupující vším stvořením jako dílem Božím.

Papež František v této souvislosti citoval z dokumentu z Aparecidy, závěrečného dokumentu páté generální konference katolických biskupů Latinské Ameriky a Karibské oblasti, který v roce 2007 jako arcibiskup v Buenost Aires redigoval. 

Domorodé národy a kmeny byly systematicky, a jak papež v souladu s pojmoslovím teologie osvobození připojil, strukturálně utlačovány, vylučovány a považovány za podřadné. Moc peněz a zákonů trhu je ožebračila o půdu a tu pak znečistila. To vše by mělo vést k prosbě o odpuštění. Dnešní svět, ničený kulturou smrti, potřebuje moudrost předků, moudrost původních obyvatel, kulturní bohatství jako protilék ke zplošťování života a jeho uchvácení zištným pragmatismem.

Právě spojující, celostný pohled na problémy a vyhlídky dnešního člověka a světa je zřejmě tím nejcennějším, co papež František nabízí. Je nejen možné, ale dokonce i nutné být radikálně („kořenně“) sociální a zároveň hluboce spirituální. Je možné uznávat ve vší radikalitě nutnost ochrany přírody a zároveň ji nikdy neoddělovat od ochrany lidské důstojnosti a práv lidí, kteří v přírodním prostředí žijí.

Nejsou to hotové návody, není to příručka „jak zvládnout naráz sociální i ekologickou krizi“, ale je to mocný zdroj inspirace pro naději. A to je to, co dnes tak naléhavě potřebujeme.