Spontánně, narychlo, ale hlavně s přesvědčením a vírou v solidaritu. Tak jsme se 3. září 2015 poprvé vydali na pražské hlavní nádraží, když jsme se dozvěděli, že Českou republikou projíždějí dále na západ uprchlíci z válečných zemí.

Ze dne na den se z nás tak stali dobrovolníci, kteří pomáhají těm lidem, o kterých jsme celé léto jen sledovali zprávy v médiích. Zprávy o utonulých běžencích v Egejském moři, o tisících putujících po balkánské trase a davech uprchlíků na perónech budapešťského nádraží Keleti.

Jídlo, šaty a somálská hudba v detenci

V ten zářijový den stáli na perónu pražského nádraží proti sobě dvě skupiny lidí, které se nikdy neviděli — pár českých dobrovolníků s igelitkami plnými rohlíků a sušenek a třináctičlenná rodina ze Sýrie. Neznali se, ale měli k sobě navzájem důvěru. Z anonymního davu uprchlíků se najednou vynořili konkrétní lidé se svými příběhy. Příběh dobrovolníků je pak vyprávěním o umění naslouchat, respektovat, pomáhat a učit se.