Tato kniha, představující třetí svazek Effenbergerova díla připravovaného nakladatelstvím Torst, je především sugestivním čtenářským zážitkem. Spíše než příjmení Teigovo může při něm vytanout na mysli vzpomínka na žhnoucí texty Ladislava Klímy. Poznámka o Klímovi nechce sugerovat myšlenkovou příbuznost, ale jistá podobnost, jak se zdá, tu přece jen je.

Klíma i Effenberger jsou si blízcí svým vypjatým, nemilosrdným kriticismem ke všemu, co tvoří povrchově jevovou stránku západní civilizace − ke všemu, co automaticky přijímáme coby pevný axiologický rámec, aniž bychom si uvědomovali, že hodnoty, které entuziasticky sdílíme, včetně hodnoty svobody, jsou produkovány mašinérií formalizovaného vzdělání, že jsou zavěšeny na ostnatých drátech nesnášenlivých ideologií; že za domnělým pokrokem se skrývá civilizační regres a za zdánlivou harmonií se rozevírají substanciální rozpory.

Nemilosrdná kritika, která se nehodlá zastavit před nikým a před ničím, vedla Klímu i Effenbergera až k extrémním postojům a názorům, jimiž si věru nic neusnadňovali. Je smutné a nespravedlivé, ovšem bohužel rovněž příznačné, že někteří dosavadní recenzenti četli Effenbergerovu knihu prizmatem provokativnosti nebo kontroverznosti, tedy snad tím nejbanálnějším možným způsobem, avšak nikoli nevinným — jde vlastně o neviditelné disciplinarizační opatření.

Divoká šelma velkého textu se tak uzavře do miniaturní klece afirmativní kultury s nadějí, že radikální literatura byla ochočena vepsáním do „tekutého“ diskursu postmodernismu. (Zmínka o tekutosti je ironizující narážkou na frekventovanou metaforu Zygmunta Baumana, o níž v této rubrice kriticky pojednala kolegyně Svatava Antošová, viz Tvar č. 19/2013 a č. 4/2014.)

Propadliště českého pragmatismu

V době, kdy hodiny dějin znehybněly, uprostřed normalizačních let sedmdesátých, píše Effenberger svou zprávu o soumraku euroatlantického civilizačního okruhu. „Zpráva“ není v tomto případě přesným žánrovým určením, neboť mnohovrstevnatý text v sobě obsahuje analýzy, historiologické a historiografické reflexe, pamfletické polohy včetně širokého rejstříku rétorických postupů. A je to také do značné míry zúčtování, bolestně bezohledný útok na konkrétní projevy české mentality a kultury.

Kulturní rozbor se tu stýká s průhledy sociálně psychologickými, přičemž ani v jednom případě se nezakrývá vyhrocená jednostrannost, daná až nadsazenou silou myšlenkové důslednosti, která občas vyhřezne do groteskního šklebu: nepopisuje se tu totiž dějinné drama, nýbrž černohumorná fraška (marxovské implikace pojmu jsou v tomto pohledu zahrnuty).

Effenberger sleduje rozštěp mezi dějinami, jak se nám zdají, a dějinami, které se staly − odkazuje na studie Karla Bartoška (mimochodem dodnes podnětné) z roku 1969. Tyto „zdánlivé dějiny“ slouží „jako ideologický nástroj politicko-mocenského boje“ (s. 105), zatlačující vědecký kriticismus do pozadí a utvářejících konstrukci národní mytologie. Effenbergerova důvěra ve spojenectví vědy a kritiky má v sobě zadřenou třísku vychladlého scientismu, nicméně antinomii, kterou zde vymezuje, sleduje detailně a poctivě.

Stojí na ní jeho analýza Masarykovy České otázky, v níž jako by zápasili dva Masarykové: vědec a mýtotvorce ve službách „buržoazní ideologie“, přičemž ten druhý posléze, například v Nové Evropě, vítězí docela. Naznačená rozpolcenost, která nakonec vedla k oslabení kritičnosti ve prospěch politického pragmatismu (v nejprimitivnější podobě ustrašeného přizpůsobování), stojí podle Effenbergera u základů neúspěchu projektu československé státnosti, který dovršila dvojnásobná okupace 1939 a 1968.

Přesvědčeného internacionalistu Effenbergera odpuzuje každý ideologický konstrukt, opírající se o kategorii národa. Nacionalismus klade kamsi na úroveň antisemitismu, je sociálně psychologickou i kulturně civilizační negativitou: „uplatňuje se jen jako propagandistický (demagogický) manévr, určený k okamžitému stržení stádovitého davu“ (s. 125−126). I toto je důkaz autorovy výše zmíněné myšlenkové důslednosti, která odhrnuje národně obrozenskou mytologii jako nepotřebnou veteš a civilizační ústup.

V této souvislosti je však nutno se ptát: neprosvítá tady Effenbergerova víra v civilizační pokrok (třebaže jeho historický „kairos“ minul), spojená pupeční šňůrou s avantgardní ideologií? Jistěže ano. To znamená, že vypjatý kriticismus vyrůstá z nereflektovaného předpokladu (ideje pokroku), jenž sám předmětem kritiky není. V tom spočívá první neodstranitelná paradoxnost Effenbergerova stanoviska.

Sovětský svaz ano, Rusko ne

V Souvislostech č. 3/2013 si Jiří Zizler povšiml, s jakou chutí Effenberger formuluje své nenávistné výpady proti Rusku, které mu reprezentuje neevropskou civilizační periferii, Dostojevského nevyjímaje. Výjimku tvoří Lenin, Trockij a ruská avantgarda. Bylo by zajímavé porovnat Effenbergův chvalozpěv na Lenina s takřka zrcadlově inverzním názorem Solženicynovým (jehož Effenberger taktéž stíhá kritikou coby konzervativního nacionalistu).

Jednoduše se dá říct, že Effenberger na Leninovi vyzdvihuje to, co Solženicyn zavrhuje: jeho „neruskost“, internacionalismus a revoluční fanatismus přesvědčeného marxisty. Byla-li bolševická revoluce pro jednoho de facto importem ze Západu, byla pro druhého jedinečnou šancí, jak Rusko transformovat v Sovětský svaz, ve vývojově progresivní součást (jedním slovem v avantgardu) evropské civilizace.

Stalinistický zvrat Effenberger interpretuje jako návrat samoděržavného systému, mohutně zbyrokratizovaného a zbrutalizovaného šílenstvím vnitrostranických čistek, masových poprav a gulagů. Stalin sám je v Effenbergerových očích metafyzický pragmatik, jehož komplex méněcennosti dospěl k monstrózním důsledkům.

Spojení pragmatismu a metafyziky, tedy racionálně povrchní adaptibility a temného ideového patosu, postihuje podle Effenbergera kulturně i sociálně psychologickou podstatu Ruska, i když se můžeme znovu ptát, nepodléhá-li autor svou nehlídanou rusofobií prvkům iracionality a rozporům, jež sám kriticky analyzuje a jež klade na pranýř své expresivní rétoriky. Opírat svou nechuť k Rusku o vzpomínku z dětství, to je už trochu silná káva, v níž se zdravý úsudek rozpouští jako pomyslná kostka cukru.

Nacismus jako lidový mýtus

Nedosti na tom: máme tu relativizování nacistické brutality, které autor vydává za „střízlivější pohled“ (viz s. 49) a předřazuje hrůzy stalinismu hrůzám nacismu. K čemu je takové srovnávání dobré a co má dokázat, není zřejmé, ale dochází k němu bohužel i na půdě tzv. seriózní vědy, jak dokládají teze Ernsta Nolteho a známá „kauza“ Historikerstreit.

Nacismus je podle Effenbergera obsahově nejasná doktrína s rysy lidového mýtu, v němž se vzájemně posilují složky racionální a iracionální. V tomto gravitačním poli vyrostla Hitlerova osobnost jakožto společenské Superego, způle reálné, způle metafyzické (viz s. 51).

Na řadě míst se neubráníme dojmu, že Effenberger dokonce podléhá jistému okouzlení zvichřenou dynamikou Hitlerovy hrůzovlády a údajnou schopností řešit německé hospodářské problémy či překonat ztrátu národního sebevědomí (co je na tom z hlediska avantgardního internacionalismu oceněníhodného, zůstává záhadou). Hitlerova Třetí říše je podle Effenbergera pokusem o záchranu západní civilizace (sic!), jejíž integrita se rozložila s dlouhým 19. stoletím v troskách první světové války a na pohřebišti poválečných mírových konferencí.

Obléci nacismus do estetizujícího hávu nostalgie je jistě originální interpretační tezí, stěží však obstojí tváří v tvář vyhlazovacím táborům, jež jsou děsivým svědectvím kolapsu civilizace, a ne zoufalé snahy o její záchranu. Effenberger jako by nedokázal připustit, že barbarství se může zrodit přímo ve středu Evropy, a není pouze doménou „periferního“ Ruska nebo Číny.

Soumrak civilizačního cyklu

Jako v případě avantgardní ideologie, tak i v případě implicitní obhajoby Evropy vůči „barbarskému“ Východu (kam přiřazuje zmíněné Rusko a maoistickou Čínu) se ukrývá autorovo nadřazené Evropanství, jež ústí do otevřeně šovinistických formulací. To je další paradox, uvědomíme-li si, jak ostře Effenberger stíhá důsledky fungování euroamerické konzumní společnosti. Nadřazenost se vynořuje jako nepřiznaný kulturní stereotyp.

Autorova anatomie rozporů atlantické civilizace sahá proti proudu času až k rozpadu křesťanského obrazu světa, jehož hierarchická struktura byla zakotvena v nezpochybnitelné dominantě. Dočasný smír mezi náboženstvím a vědou rozvrací v druhé polovině 19. století marxismus nejen jako radikální kritika kapitalismu, nýbrž také jako myšlenkový systém, který projektuje budoucnost v revoluční perspektivě. Po marxismu přichází psychoanalýza s odhaleném sféry nevědomého, jež bourá křehkou konstrukci střízlivého měšťanského racionalismu.

Co však oběma revolučním myšlenkovým komplexům chybí, aby posunuly civilizační vývoj o další stupeň, je podle Effenbergera právě ona výše zmíněná dominanta, ztracená s pádem křesťanství. Tato absence integrujícího principu je buďto překlenuta skokem do revoluční utopie, nebo pokračuje cestou postupného vyčerpávání civilizačních funkcí a principů, jejich vývojovým zplaněním — Effenberger říká formalizací. Formalizace a pragmatismus jsou, vysloveno ve zkratce, dva procesy či fenomény, jež figurují jako zastřešující pojmové nádoby, do nichž Effenberger umisťuje záporné tendence soudobé západní civilizace.

Formalizaci nelze zjednodušit na diagnózu „ztráty obsahu“. Jde o „zablokování […] funkčních struktur“ (s. 95), o souhrn závažných symptomů, jež prostupují prakticky všemi sférami sociálního života: milostnými vztahy a rodinou, volnočasovými aktivitami, vzděláváním, politikou atd. V oblasti umění to znamená, že modernisticko-avantgardní imperativ estetické inovace zůstal překryt technologií opakování, kvalitativní růst kvantitativním rozšiřováním. Ve vědě pak zatlačováním invenčního myšlení a upřednostňováním množstevní práce podle vyprahlé logiky každodenního provozu.

Effenbergerovo psaní pohrdá naším souhlasem. Ale navzdory všem provokativním či kontroverzním — a užijme nyní těchto přívlastků vědomě — momentům (srov. například srovnání oběti Jana Palacha se zločinem Olgy Hepnarové jako dvou podob morálního protestu) nezůstává autor pouze u snahy epatovat čtenáře. Ostatně nemáme co dočinění s morálním apelem nebo s pláčem nad zánikem civilizace.

Effenbergerovy texty v sobě totiž obsahují naději, že v troskách jednoho civilizačního cyklu dozrávají zárodky nového − úsvit epochy surracionality, která překoná restriktivní tlak „pozitivistické“ racionality i dichotomii vědomí × nevědomí. Odvážná vize voní avantgardním snem a v tom spočívá závěrečný paradox Effenbergerův: v hlučné víře v budoucnost zaznívají tenké, avšak slyšitelné tóny minulého.

Vratislav Effenberger (1922−1986) teoretik, esejista, autor poezie, próz i dramat, editor a především vůdčí osobnost poválečného surrealismu, spolupracovník Karla Teiga a Karla Hynka. Po většinu svého tvůrčího života, s výjimkou liberálních šedesátých let, nemohl oficiálně publikovat. Jeho rozsáhlá rukopisná pozůstalost je čtenářsky zpřístupňována teprve postupně. V nakladatelství Torst vyšly dva svazky jeho poezie (Básně 1, 2004 a Básně 2, 2009). Je mimo jiné autorem monografie Henri Rousseau (1963), studie Realita a poesie. K vývojové dialektice moderního umění (1969) aj. Edičně zpracoval vybrané spisy Karla Teiga, které doprovodil obsáhlými doslovy.

Text zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvarem