Profesor Jan Císař na divadelní fakultě AMU v Praze vypráví už dvěma generacím studentů: To kdysi jistý student Nebeský inscenoval v Disku Gončarovovu Strž. Všichni jsme se u toho sešli a vidíme, že uprostřed měšťanského carsko-ruského pokoje stojí holínka. Tak vpadla postmoderna na česká jeviště. Bylo to v roce 1981.

Inscenace Jana Nebeského nejsou úplně přístupné divákům, kteří nemají zkušenost s divadlem jako výsostným prostředkem interpretace světa. Nebeský také výkladu svých inscenací nikterak nepomáhá — nikdy jsem s ním nečetla ani v rozhlase neslyšela jediný rozhovor.

Jeho inscenace jsou jednou výtvarně výstřední a divoké, jindy úplně strohé: mezi divoké můžeme počítat třeba Noru v Divadle Pod Palmovkou, mezi ty strohé někdejší hru Ernsta Jandla Z cizoty v divadle Na zábradlí. Každou však určuje zásadní výtvarné gesto, vytvářené začasté kostýmy Jany Prekové. Scénu ve smyslu hracího prostoru a hráčského pole si poslední dobou Jan Nebeský vytváří sám. Silně se opírá o autorskou, živě provozovanou hudbu.

Když uvedl v Divadle Komedie Strindbergův Tanec smrti, ještě jsem jeho jazyku nerozuměla. Z Beckettova Konce hry jsem byla deprimovaná. Zato neurotický Hamlet s Davidem Prachařem v titulní roli, varírovaný a obnovovaný v pozdějších letech na různé způsoby (například jako pohybové sólo Davida Prachaře za doprovodu bicích Pavla Fajta), mě uchvátil. Publikum Přehlídky divadla jednoho herce v Chebu, kam jsme inscenaci jako vrcholný kumšt pozvali, však nadšeno nebylo, David Prachař mu připadal příliš výstřední, jeho kostým moc provokativní, jeho nahota pohoršlivá.

↗

Inscenace Krále Leara v Národním divadle. Kdo čeká od divadla převyprávění příběhu, bude možná zaskočen. Foto web ND

Pamatuji si ještě na jedno pohoršení, přišlo z nejvýše zasvěcených kruhů. V divadle Na zábradlí inscenoval Jan Nebeský deník Etty Hillesum, holandské židovské dívky zavražděné nacisty. Židovská komunita byla ve hře opatřena kaftany a pejzy, včetně ženských postav. Profesorka Eva Stehlíková se v Literárních novinách tehdy pohoršila, že se v inscenaci opakuje odpudivý stereotyp a klišé, a já, protože jsem Evu Stehlíkovou měla osobně velmi ráda, musela jsem se zamyslet nad tím, jak jí vyvrátit její omyl.

Tehdy jsem přišla na to, že Nebeského postavy vyjadřují vnějšími znaky svůj vnitřek, ale ne v očekávatelné psychologické rovině, mnohem rafinovaněji. V  Etty Hillesum byly postavy židů jevištně stylizovány tak, jak je viděla árijská společnost, jejíma očima jsme se na ně dívali ( a o to hlouběji nám Etty svým přístupem sahala do svědomí).

A tak to bylo s Nebeským vždycky: podoba postav v jeho inscenacích, často určená už obsazením, byla už rovnou výkladem smyslu inscenace a často se velice trefně dotýkala společenské reality.

Než vstoupil Jan Nebeský a jeho inscenace na jeviště Národního divadla, působil tak porůznu (dnes už tomu je opět tak). Inscenoval několik her o svatých, většinou z pera Lenky Lagronové, a Terezka, Miriam, matka Tereza (tu hrál kontratenorista Jan Mikušek) a Jana z Arku byly vždycky divné, něčím nešikovné, nepřizpůsobivé a zatvrzelé holky. Dodnes vidím Lucii Trmíkovou, jak jako Terezka škrábe v klášteře brambory a působí si svou nešikovností spoustu drobných zranění. Už tenkrát to byly v jeho inscenacích holky jako Greta Thurnbergová.

V období Divadla Komedie byl ovšem ohromujícím zážitkem Kabaret Blatný s hudbou Miloše Orsona Štědroně (pak spolu udělali ještě operu o architektech Divadlo Gočár). V této inscenaci hrál básníka Ivana Blatného Karel Dobrý, zpíval a stavy šílenství a duševní trýzeň vyjadřoval prostředky, jaké vyžadovaly až hereckou sebeoběť: například ponořil tvář do mísy uvařeného čokoládového pudinku, zvedl ji a s takto potřísněným obličejem dohrál celé představení.

Rozruch v Národním divadle

V Národním divadle uskutečnil Jan Nebeský doposud čtyři režie a všechny vzbudily rozruch.

Schillerovu „měšťanskou truchlohru“ Úklady a láska uvedl v roce 2005, text upravil a dějiště přenesl z měšťanského pokoje na loď, na jejíchž několika palubách se odehrává zábava i drama různě motivovaných i sociálně situovaných cestujících: „Sebestřednost a fragmentárnost osobností jednajících postav vede jejich příběhy k tragickým koncům. Vše podkreslují první takty Ódy na radost, které v záměrně vtíravé parafrázi Petra Kofroně udávají rytmus dívkám tančícím po celou dobu a zádi lodi. Víceznačná symboličnost se proplétá s ironií, dvě stě let stará tragédie poněkud zaprášeného klasika překvapivě ožívá komickými rysy s aktuálním smyslem,“ napsal Bonislav Pražan v Týdeníku Rozhlas.

Pro publikum Národního divadla (hrálo se ve Stavovském) byl přístup Jana Nebeského šokující. Na tak zásadní posun v každém ohledu inscenování klasické hry nebylo zvyklé. Kritika tentokrát na sebe vzala úlohu vykladače režisérových postupů a postavila se za inscenaci: „Na první pohled může Nebeského zpracování dramatu Friedricha Schillera Úklady a láska působit jako nepřehledná změť obrazů, zvuků a herecké akce, ale podezírat Nebeského z prvoplánového inscenování jedné z nejlepších klasicistních her v moderním obalu za každou cenu je zbytečné. Už dříve dokázal, že k textům přistupuje nebojácně, ale s pokorou,“ cituji z téže kritiky.

Nebeského interpretace Molièrova Dona Juana nazvaná DonUtil položila důraz na sexuální přitažlivost moci, k čemuž skupina nejvýše postavených mužů moci a vlivu v době premiéry poskytovala řadu důkazů.

V roce 2003 se předsedou Občanské demokratické strany stal ostravský suverén Mirek Topolánek, který po vyhraných volbách roku 2006 dostal pověření sestavit vládu a stal se premiérem. Ve volební kampani mu obětavě pomáhala manželka a matka jeho tří dětí Pavla. Hned poté, co Topolánek dosáhl nejvyšších politických pozic, manželku opustil a oženil se s kolegyní poslankyní parlamentu.

V roce 2002 odešel dosavadní předseda vlády a České strany sociálně demokratické Miloš Zeman (v pouhých 58 letech) demonstrativně „do důchodu“ na svou usedlost na Vysočině, na jeho místo (po krátkém angažmá Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse) nastoupil robustní Jiří Paroubek, který byl ve volební kampani terčem urážlivých vtipů pro svůj vzhled. Poté, co se stal předsedou vlády (rok 2005), rozvedl se s manželkou Zuzanou (v médiích vysmívanou pro její neokázalý zevnějšek bez půvabu) a oženil se s mladou tlumočnicí, která ho doprovázela na služební cesty.

Ta ihned zásobuje sociální sítě (nově objevený a rychle osvojený způsob komunikace, který záhy zatočí i s politickou scénou) podrobnostmi jejich manželského života: „Na Jirkovi je nejvíc sexy mozek“, napsala na svůj blog. Ale i rozvedený Miloš Zeman se poté, co stanul ve veřejné funkci, oženil se svou sekretářkou, a manželku vyměnil i mocný mediální magnát, ředitel a spolumajitel televize Nova Vladimír Železný. Bulvár měl zlaté časy v odkrývání a rozebírání avantýr, nevěr a manželství politiků a v této situaci obsadil Jan Nebeský do role Dona Juana  Miroslava Donutila.

Na jevišti Stavovského divadla stanul Don Juan v naprosto nečekané podobě: „Miroslav Donutil a režisér Jan Nebeský s dramaturgyní Dariou Ullrichovou a kostýmní výtvarnicí Janou Prekovou spolustvořili monstrum, jaké se po jevišti Stavovského divadla ještě neprocházelo. (…) Donutilovo obludné monstrum je prosto jakýchkoli vášní a touhy po požitku vždy čerstvého ženského klína. Jediné, co jej zajímá, je jeho vlastní brilantní mozek a moc nad světem, která mu z něj plyne. (…) Jana Preková, proslulá bizarními artefakty kostýmů, našla tentokrát vděčný objekt. Co dějství, to jiný vyzývavý převlek, který Donutil navíc umí nosit. (…)

Závěr Nebeského inscenace je přitom dostatečně výmluvný sám o sobě. Don Juan sveřepě odchází vstříc pekelné výzvě komtura, ale kde nic, tu nic, horizont se zvedá a Donutilův Don Juan vychází zadním vchodem ze Stavovského divadla na Ovocný trh. Dnešní zlo je nepotrestatelné. Ani to nestačí, přece je i nezničitelné: M. Donutil se obloukem vrací, vyžádá si z orchestřiště kytaru a jako přídavek zazpívá sžíravou parodii na blues,“ napsal Richard Erml v Reflexu.

Miroslav Donutil však nebyl jediný představitel nenápadně aktualizované postavy: Don Juan měl své zrcadlo ve Sganarellovi, který působil dojmem úředníka, jenž přežil už tři ministry a rád by se bez úrazu dočkal svého důchodu. O skutcích svého pána si myslí svoje, ale je na něm závislý — svým platem, o ten mu jde, a tak také Molièrova komedie končí.

Donutil na jevišti vládl zejména slovem, vlastně veškeré jeho manipulace se odehrávaly ve verbální rovině, hlasem budil důvěru i bavil, byl arogantní, věcný, krutý i chvílemi docela neformálně přátelský, odzbrojoval a slovy také zraňoval (s výjimkou případů, kdy mu to nestojí za to a facka je rychlejší).

Kdo čeká od divadla příběh, bude zaskočen

Skutečný poprask hraničící se skandálem však nastal až v  roce 2011, kdy Jan Nebeský v historické budově Národního divadla inscenoval Krále Leara. Tentokrát je sám autorem výtvarné koncepce, kostýmy vytvoří nepostradatelná Jana Preková. Pozdní Shakespearovu tragédii radikálně zkrátil a po přestávce udělal nečekaný a rychlý závěr. Diskuse vzplanula (i díky už zavedeným internetovým diskusním platformám periodik) do závratné výše, zapojili se i diváci, inscenace, obdivovaná i zatracovaná, se stala událostí sezóny v kladném (konečně!) i záporném (už nikdy!) slova smyslu.

Některé recenze vyznívají přímo emfaticky: „Nebeského inscenace, na niž se dobře dívá, protože je výtvarně nádherná, která se dobře poslouchá, protože má promyšlenou a inteligentní hudební dramaturgii, a která je zábavná, protože je vtipně zkomponovaná, však není jen samoúčelnou provokací. (…) Představuje divadlo oproštěné od konvencí a vymykající se běžné divácké a režisérské fantazii. A herce ND v čele s Davidem Prachařem, jenž se nebojí ani svléknout, ctí, že beze zbytku slouží Nebeského záměru.“

„Nebeského Lear je velké jevištní dílo, jaké zatím v Národním divadle snad nebylo. Není pro každého, a kdo čeká od divadla převyprávění příběhu, bude zaskočen, možná i pobouřen. (…) Objevují se v něm odkazy na výtvarné umění, řada hudebních stylů od popu po vážnou hudbu a rap, citáty z řady autorů i politických zpráv a textů. (…) Na konci se všichni propojí v působivý herecký chorál zvěstující z jeviště apokalypsu tohoto světa s intenzitou hodnou vrcholných děl světové kultury,“ psal Vladimír Hulec v Divadelních novinách.

Ale pobouření diváci podezírají Nebeského, že si z nich tropí šprýmy a rouhá se velkému klasikovi. Nejenže z divadla odcházejí, ale žádají vedení činohry, aby proti Nebeskému zakročilo, že na takový paskvil je škoda státních peněz. Profesor Císař, který sleduje práci Jana Nebeského dlouhodobě, napíše, že král Lear je výrazem zásadní proměny činoherního divadla.

Čtvrtá a poslední inscenace Jana Nebeského na Národním divadle, Tartuffe Impromptu, byla vlastně záskok za odstoupivšího maďarského režiséra. Zásadní bylo, že hudbu složil, nastudoval, Molièrovy texty ke zpěvu upravil a na piano po celé představení hrál jazzman Milan Svoboda. Národní divadlo si dalo velkou práci, aby předem vysvětlilo, že nepůjde o inscenaci klasického textu v plném rozsahu a se všemi významy, ale o zábavné impromptu.

V komedii přivede Orgon Tartuffa domů jako svého „zbožného“ hosta, aby „opravil“ rozhašené poměry v jeho rodině. A Tartuffe to skutečně udělá, jen jinak, než Orgon čekal a chtěl. Tartuffe (Karel Dobrý) je  oblečený do pracovní kombinézy s ‚firemním‘ nápisem TARTUFFE. „Jeho pokrytecké svatouškovství je prezentováno scénou, ve které je obviněn z nečestnosti. Během obhajoby si před Orgonem vrtačkou vpravuje hřeby do nohou, aby mu bylo odpuštěno. A tak se také stane — nohy mu jeho chlebodárce umyje a spočine s ním v Pietě. Je to nejkrystaličtejší obraz Nebeského práce — všeobjímající řetězec asociací zúročil slova napsaná v 2. polovině 17. stoletím“ napsala Lenka Dombrovská v Divadelních novinách.

A nejen to. Orgon v oné scéně ve snaze umýt Tartuffovi nohy zuje mu jednu pracovní botu. Tartuffe pak až do konce hry chodí s jednou nohou zutou (herec Karel Dobrý má zvláštní způsob chůze, připomínající krok koně) a jeho obutá noha připomíná ďáblovo kopyto.

Čtyři inscenace Jana Nebeského v Národním divadle přinesly do jeho repertoáru tvůrčí přístup, jehož výsledkem byl komplikovaný tvar, posouvající smysl předlohy překvapivým směrem. Podle konzervativnější části kritiky zůstávají Nebeského inscenace klasických textů hloubce sdělení dramatiků dlužny.

Jiní kritikové (a v případě Jana Císaře i teoretikové divadla) připomínají, že Nebeského inscenace jsou komplexní dílo, které vypovídá jako celek všemi použitými prostředky a vyžaduje vnímání spíše intelektuální než racionální, ale zejména emocionální, estetické a empatické. Jedni mají Nebeského inscenace za svévolné „umění pro umění“, jiní je čtou jako hluboce angažované poselství obav o svět, v němž žijeme.

Divadlo poezie

Zvláštní kapitolu tvoří Nebeského inscenace Ibsenových dramat, ale také řada „divadel poezie“, po Kabaretu Blatný i Kabaret Shakespeare, NoD Quijote, vycházející z Bohuslava Reynka a hraný v prostoru NoD v Dlouhé třídě v Praze, expresivním způsobem rozehraný tragický příběh, ale zářivé poselství Simone Weilové v inscenaci Mlčky křičet ve Studiu Hrdinů a plenérové rozvedení Ovidiova Orfea ve spolupráci s tanečním sdružením 420 People, které bylo uvedeno na ostrově Štvanice v létě 2017 — a to nejsou zdaleka všechny.

Národní divadlo dnes žádnou z Nebeského inscenací nehraje, ty pozdější je možné vidět ve Studiu Hrdinů, Pod Palmovkou a v drsném prostoru Domu Uměleckého Průmyslu na Národní třídě v Praze. Osmatřicet let režisérovy divadelní tvorby tvoří soudržný, v každém ohledu promyšlený a esteticky naléhavý komentář ke stavu světa.