Mnohostranný výtvarník Hugo Steiner, který si ke svému jménu připojil přídomek Prag, aby tak zdůraznil svoji spřízněnost s tímto městem, z obecného kulturního povědomí vypadl, jeho poslední výstava v Praze se konala v roce 1938.

Připomeňme si, že v Praze se v době života Huga Steinera mísila a prolínala česká, německá a židovská kultura v kombinaci a synergii, kterou dnes považujeme za jedinečný úkaz. A právě tohle mísení dalo vzniknout dílům, která v české kultuře (ať její nositelé mluvili kterýmkoli jazykem a patřili k jakékoli etnické či náboženské skupině) vydala plody, které ji přesáhly.

Hugo Steiner (cituji z katalogu k výstavě) vstoupil do veřejného života jako nejmladší účastník nově vzniklého literárně-výtvarného uskupení Jung Prag, formujícího se kolem „krále pražské bohémy“ Paula Leppina a Oskara Weinera. Sídlem skupiny se stala kavárna Renaissance Na Příkopech a byt manželů Herméssenových. Ze známých literárních osobností do ní patřili i Rainer Maria Rilke, Franz Werfel a Gustav Meyrink. Skupina úzce spolupracovala s okruhem Moderní revue.

Spolek Jung Prag můžeme chápat jako nedílnou součást dekadentního hnutí v českých zemích (cituji z katalogu výstavy), vůdčí osobností v něm byl malíř Emil Orlik. Skupina existovala jen velmi krátce, do roku 1908, rozpadla se zejména kvůli odchodu většiny členů do zahraničí.

Hugo Steiner se narodil roku 1880 v rodině knihkupce v Havířské ulici v Praze. Říkal, že je po matce přímým potomkem rabbiho Löwa (a ve svých vzpomínkách žertoval, že to ho předurčilo k ilustrování Meyrinkova Golema). Studoval malířství na pražské Akademii u Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise, po roce 1900 pokračoval na akademii v Mnichově. V Německu si přidal ke jménu přídomek Prag, aby tak manifestoval svoji sounáležitost s pražskými přáteli kolem Moderní revue.

V roce 1907 získal německé občanství a bylo mu nabídnuto místo profesora na Königliche Akademie für Grafische Künste und Buchgewerbe v Lipsku. Zde pak působil do roku 1933.

V tomto roce, kdy je hlavním tématem knižního veletrhu v Lipsku česká literatura, je obzvlášť důležité si připomenout, že Hugo Steiner-Prag ovlivnil ze svého lipského působiště knižní kulturu jako málokdo, zavedl nový typ vazby, sazby, reprodukčních technik, vlastní písmo Steiner-Prag Faktur. Od roku 1927 působil jako předseda výboru Prvního mezinárodního veletrhu v Lipsku. Zásluhou Hugo Steinera bylo české zastoupení na veletrhu poměrně široké a pro prezentaci české knihy naprosto zásadní.

Hugo Steiner Prag si ponechal členství v českých uměleckých spolcích a ani svůj pražský ateliér úplně nezrušil, v Praze často trávil léto. V Praze také vystavoval — v Topičově salonu, v Moderní galerii a na výstavách Krasoumné jednoty v Praze. Byl aktivní spojkou knižní a výtvarné kultury v Čechách (i Československu) a v Německu, a to nejen té německojazyčné, ale i české.

Zvrhlý umělec v Lipsku

V roce 1933, po nástupu Hitlera k moci, přišel Hugo Steiner-Prag okamžitě o práci v lipské Akademii. Byl dán pokyn k likvidaci jeho grafického díla, šest jeho knih tvoří první položky na seznamu odsouzených ke spálení. Sledovalo ho gestapo a v roce 1936 bylo jeho dílo v Německu kompletně zničeno. Emigroval do Československa, kde se okamžitě zapojil do organizační a sbírkotvorné práce, mimo jiné pro Uměleckoprůmyslové muzeum.

Organizuje Mezinárodní výstavu dětské knihy v roce 1937, kterou, vzdor složitým mezinárodním poměrům, obešle 230 vystavovatelů z 25 zemí světa. Spolupracuje s Pražským německým divadlem, kde v roce 1934 vypravil hru Paula Leppina Der Enkel des Golem (Golemův vnuk), „hru z noční Prahy“. Podílel se i na výpravě k Debussyho opeře Péleas a Melissanda (1935) a Goethovu Faustovi (1937), pro kterého namaloval velikonoční krajinu, hory a vězení.

A zakládá výtvarnou školu Officina Pragensis. Aby ji měl z čeho financovat, vytvořil spolek pro podporu školy, jehož členové odměnou za poskytnutou dotaci obdrželi grafická alba. Ta se naštěstí v soukromých sbírkách zachovala, takže jejich listy můžeme na výstavě vidět, jde o cykly Ze staré Prahy a Konec ghetta. V druhém případě jde o výtvarnou fikci, o přízračný sen o židovské Praze, který známe už z ilustrací ke Golemovi Gustava Meyrinka: v době, kdy Hugo Steiner své grafiky vytvářel, ghetto už neexistovalo.

Na grafických listech pro donátory Officiny Pragensis vidíme, že jde přece jen o „střední proud“, cítíme za nimi intenci odměnit se mecenášům a získat peníze pro školu. Steinerovy starší grafiky k básním Henricha Heina nebo E. T. A. Hoffmanna, a koneckonců i ty ke Golemovi, jsou expresivnější, ostřejší ve výrazu. Alba Officiny Pragensis však dokonale ukazují jeho grafické mistrovství a básnickou duši.

V roce 1938 dostal Hugo Steiner-Prag nabídku vybudovat podobnou školu ve Stockholmu a nabídku přijal: i v Praze už pro něj bylo nebezpečno. Officinu převzal Jaroslav Šváb, který ji vedl až do roku 1948, kdy byl nucen ji zavřít. Během německé okupace po zavření vysokých škol její kurzy navštěvovali výtvarníci, kteří zde využívali dílnu praktické grafické přípravy podle metody, kterou Hugo Steiner vypracoval a Jaroslav Šváb rozvíjel. Patřili mezi ně (mezi jinými) třeba Libor Fára, Adriena Šimotová nebo Helena Zmatlíková. Jedním z dětských posluchačů byl Martin Wels. A u něj musím otevřít novou kapitolu.

Dětský svědek meziválečné Prahy

Martin Wels byl mladším synem architekta Rudolfa Welse, který postavil v Praze několik vynikajících funkcionalistických domů, budovu polikliniky v Karlových Varech nebo Hornický dům v Sokolově (mimo jiné). Rodinu Welsových ale proslavil už jeho otec, prostý židovský obchodník z Oseku u Rokycan, který sepsal na počátku 20. století své paměti.

Ty byly zásluhou básníka Zbyňka Hejdy a spolupracujících lidí z Čech i z Británie vydány pod názvem U Bernátů — a staly se ve své době (samizdat 1987, 1993 v nakladatelství Torst) literární senzací.

Z rodiny Welsových přežil jen starší syn Tomáš, který se dostal do Anglie. Písemné dokumenty rodina předtím, než nastoupila 30. ledna 1942 na nádraží Bubny do transportu „V“ do Terezína, odkud se nevrátila, uložila u přítele evangelického pastora Stiftera — a v této pozůstalosti jsou i kresby čtrnáctiletého Martina Welse, žáka pražského gymnázia a Officiny Pragensis.

Welsova rodina byla příkladem vzdělané, moderní, národnostně bezpředsudečné a kulturně angažované pražské rodiny. Atmosféru, která v ní panovala, můžeme vyčíst z humorných dramatických skečů, které malý Martin psal pro své rodiče a nazval je Sancta Familia: jsou částečně vystaveny ve Smečkách.

Dobře je znám, protože jsme o rodině Welsově natočili rozhlasový pořad. Jeho autor David Vaughan propojil opět anglickou a českou část vyprávění, získal dokumentární materiál od žijícího potomka Colina Welse v Oxfordu i od potomků rodiny pražského pastora Stiftera a vytvořil scénář seriálu, který Vltava vysílala v prosinci 2018 v programové řadě Kontexty pod názvem Prohrabuji v kamnech oheň. Martina Welse si v něm zahrál nadaný člen Dismanova rozhlasového dětského souboru Matěj Převrátil, jeho rodiče Ivana Uhlířová a Jan Bidlas.

Jak je to všechno propojené: od výstavy Hugo Steinera-Prag návštěvník očekává dekadentní poetiku pražského ghetta a romantickou přízračnost související s Golemem. Po schodech dolů však linie vede až k avantgardě a poválečné české výtvarné tvorbě, s jejíž estetikou se dodnes setkáváme na knižních obálkách a ilustracích a filmových a divadelních grafických materiálech. A zprostředkovaně vede cesta i do literatury a rozhlasu.

Hugo v New Yorku

Hugo Steiner-Prag odjel roku 1941 do USA, kde mu bylo nabídnuto místo profesora na oddělení výtvarných umění na New York University. Okamžitě začal spolupracovat s nakladatelstvími a s Franzem Werfelem chystal knihu o pražském ghettu a utrpení Židů. V roce 1945 ale oba přátelé — v rozmezí několika týdnů — zemřou. Posmrtnou výstavu Huga Steinera-Prag zahájil v roce 1947 v New Yorku Johannes Urzidil.

Na případu Huga Steinera-Prag vidíme devastaci, k níž došlo v českém kulturním prostoru ve 20. století násilnými akty proti lidem, jejichž nadání, pracovitost, organizační schopnosti a (totalitami tak nenáviděný) kosmopolitismus dělaly z Prahy inspirativní živé umělecké centrum. Výstava, kterou si můžeme prohlédnout ve Smečkách, by se skvěle vyjímala v české expozici na letošním lipském veletrhu, troufnu si tvrdit, že i pro Lipsko by byla senzací.

Zbývá ještě dodat, že jejím kurátorem (a autorem textu, z něhož čerpám v tomto článku) je osobitý knižní designér nakladatelství Argo Pavel Růt, který svými knižními úpravami i ilustracemi k duchovnímu odkazu Huga Steinera-Prag patří.

Dodatek s otázkou:

Děj hry Paula Leppina Golemův vnuk, pro kterou vytvořil Hugo Steiner-Prag výpravu, je tento: mezi postavami polosvěta, pasáky, děvkami, zločinci a vyděšenými občany temných koutů Prahy žije MUDr. Jonathan, lékař s pověstí oživlého Golema. Chce žít řádně, ale jeho ošklivost odpuzuje okolí; nalézá přátelství jen u pouliční holky. Ve čtvrti dojde k vraždě, z níž je okamžitě podezírán. Tvrdí, že ji nespáchal. Zůstává otevřená otázka: skutečně zabil? (Jitka Ludvová: Až do hořkého konce. Dějiny Pražského německého divadla).

Když jde člověk ulicí Ve Smečkách za tmy dnes, pohybuje se také mezi postavami polosvěta, pasáky, děvkami, drogovými dealery, ďábelsky osvětlovanými blikajícími neony. Jen řečí této galerky už není směs češtiny, němčiny a jidiš, ale ruština. Je tohle kouzlo současné Prahy? A má někde svého Gustava Meyrinka a Huga Steinera-Prag?