Teprve v posledních dnech jsem se dostala k tomu, abych si přečetla skutečné znění promluvy Petra Piťhy při slavnostní bohoslužbě v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.

Už se o něm psalo dost, Česká ženská lobby podala trestní oznámení, arcibiskup Duka se starého kněze a někdejšího souputníka v disentu zastal, Václava Malého kázání uvedlo do rozpaků, Tomáš Halík je rozhořčen. Upřímně řečeno, byla bych také rozhořčená, kdybych od starých katolických kněží neslyšela podobné věty v kostelech už několikrát předtím.

Nehorázně mluvil dominikán Jordán na pohřbu Ludvíka Vaculíka (nemohla jsem to vydržet a musela odejít z kostela, ale rodinní pozůstalí včetně dětí, o kterých kněz explicitně řekl, že se vůbec neměly narodit, tak učinit nemohli a stali se rukojmími fanatika). Tentýž kněz dominikán hovořil podobně nepřístojně na pohřbu mé dávné přítelkyně a pedagožky DAMU Marie Bokové, jen tentokrát to nebylo proti ženám. Jako by vůbec nezáleželo na tom, kdo leží na katafalku, kněz zneužil příležitosti k tepání nepravostí, kterých byla zesnulá Marie skutečně prosta.

Připadaly mi ty výjevy jako z románu Umberta Eca Jméno růže, tak jsem ho vytáhla z knihovny a znovu si ho přečetla. Z něj si člověk dokáže vysvětlit podivný fanatismus církevních činitelů (ostatně jeden z nich je ve Jménu růže de facto sériovým vrahem).

Ecův benediktin Jorge nenávidí veselí a smích, připadá mu, že uráží Boha, a zničí tu (zde Ecova fikce) část Aristotelovy Poetiky, která pojednává o komedii. Není přece podle jeho pomatené mysli přípustné šklebit se Bohu do tváře z jeviště, připínat si na kostým falus a pronášet oplzlé repliky!