Teprve v posledních dnech jsem se dostala k tomu, abych si přečetla skutečné znění promluvy Petra Piťhy při slavnostní bohoslužbě v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.

Už se o něm psalo dost, Česká ženská lobby podala trestní oznámení, arcibiskup Duka se starého kněze a někdejšího souputníka v disentu zastal, Václava Malého kázání uvedlo do rozpaků, Tomáš Halík je rozhořčen. Upřímně řečeno, byla bych také rozhořčená, kdybych od starých katolických kněží neslyšela podobné věty v kostelech už několikrát předtím.

Nehorázně mluvil dominikán Jordán na pohřbu Ludvíka Vaculíka (nemohla jsem to vydržet a musela odejít z kostela, ale rodinní pozůstalí včetně dětí, o kterých kněz explicitně řekl, že se vůbec neměly narodit, tak učinit nemohli a stali se rukojmími fanatika). Tentýž kněz dominikán hovořil podobně nepřístojně na pohřbu mé dávné přítelkyně a pedagožky DAMU Marie Bokové, jen tentokrát to nebylo proti ženám. Jako by vůbec nezáleželo na tom, kdo leží na katafalku, kněz zneužil příležitosti k tepání nepravostí, kterých byla zesnulá Marie skutečně prosta.

Připadaly mi ty výjevy jako z románu Umberta Eca Jméno růže, tak jsem ho vytáhla z knihovny a znovu si ho přečetla. Z něj si člověk dokáže vysvětlit podivný fanatismus církevních činitelů (ostatně jeden z nich je ve Jménu růže de facto sériovým vrahem).

Ecův benediktin Jorge nenávidí veselí a smích, připadá mu, že uráží Boha, a zničí tu (zde Ecova fikce) část Aristotelovy Poetiky, která pojednává o komedii. Není přece podle jeho pomatené mysli přípustné šklebit se Bohu do tváře z jeviště, připínat si na kostým falus a pronášet oplzlé repliky!

Piťha podobně jako fiktivní Jorge Aristotela nenávidí hnutí za práva žen, homosexuálů a dětí a podobně jako Ecův španělský benediktin líčí apokalyptické konce něčeho, co je pouhý společenský úkaz a další krok v sebeuvědomění jednotlivců. (Podobně člen Rady Českého rozhlasu Kňourek, kterého ale neomlouvá ani kmetský věk, nenávidí Alana Hollinghursta a jeho román Linie krásy kvůli tomu, že ústřední postava je homosexuál).

Stařec se děsí nových pořádků, které by měly, ó hrůzo, určovat ženy: o tom, jak podivný vztah ke genderové problematice mají kněží v celibátu, zde vyšel velmi zajímavý článek Hany Blažkové.

Při uvažování o tom, čím přispět v rozhlasovém vysílání stanice Vltava k výročí Československé republiky, rozhodla jsem se, že se to bude týkat žen. S historičkou výtvarného umění Martinou Pachmanovou a filmu Kateřinou Svatoňovou jsme vymyslely pětidílný seriál o ženách — umělkyních První republiky. O těch, které ve 20. a 30. letech 20. století fotografovaly, filmovaly, uvažovaly o moderním oděvu, navrhovaly domy a jejich interiéry a do těch interiérů textilie a funkční praktické prvky.

Všechno to, o čem se v pořadech bavíme jako o avantgardních novinkách a dokládáme to dobovými citacemi, dnes bez problémů využíváme, výraz jako kuchyňská linka je pojmem víc než běžným, barevné textilie z přírodních materiálů v bytech si ani neuvědomujeme, ženy jsou světovými hvězdami jak fotografie, tak filmové režie i architektury, a přitom ještě v první polovině 20. století se běžně uvažovalo tak, jak v cyklu Civilisovaná žena říká Martina Pachmanová:

„Pro některé publicisty a teoretiky umění byla dokonce postava architektky dokladem zvrácenosti a signálem ohrožení kulturního a společenského vývoje. Vlivný německý historik umění Karl Scheffler ji ve své knize Die Frau und die Kunst (Žena a umění) z roku 1908 označil za výraz psychické a tělesné degenerace, za mužatku odvracející se od posvátné role matky.

Ještě v roce 1928 neméně respektovaný Hans Hildebrandt ve své knize Die Frau als Künstlerin (Žena jako umělkyně) tvrdil, že pro ženy je architektura nejobtížněji zvládnutelnou disciplínou. Psal, že logika, smysl pro řád a pevnou formu, věcnost, abstraktní myšlení a schopnost přesáhnout subjektivní vnímání jsou ženám cizí. Architektky označil za kuriozity. Z pera pedagoga jedné z nejprogresivnějších evropských škol, jakou byl Bauhaus, to zní i dnes velice paradoxně.“

Je prokázáno, že ačkoli se ženy prosadily ve všech oborech umění, svět se nezbořil ani nevzplanul plamenem boží odplaty. Dnes jsou odmítavé pseudoargumenty z pánských klubů směšné a skoro neuvěřitelné, ale mějme na mysli, že od založení Bauhausu v roce 2019 uplyne už celých 100 let!

Touha po důstojném statusu vlastní identity je nezastavitelná a vždy, když jedna identitární skupina dosáhne uznání, zatouží po zlepšení své pozice ve společnosti další. Je to tak přece už od pradávna. Antický Petr Piťha by nejspíš na agoře řečnil o tom, že otroci utržení z řetězu zničí naše chrámy a divadla a rozvrátí naši demokracii či republiku.

A ono se to opravdu stane a osvobození otroci budou hromadně přijímat křest a novou víru, která už nikoho kvůli společenskému postavení nevylučuje ze spásy. A tak dál, a vždy v nějakém chrámu bude Petr Piťha plamenně a vůči určitým skupinám obyvatelstva urážlivě kázat o nadcházející apokalypse.

Není možné knězi vzít slovo, takže pohoršlivému kázání o církevním i státním svátku stejně jako na pohřbu nelze ani předejít, ani zabránit. Je povzbudivé, že život sám a umění, které život na různé způsoby reflektuje, jdou dál svou cestou a ukazují, jak zpozdilé jsou názory a postoje, označující skupinu obyvatel za zvrhlou kvůli něčemu, co je jim přírodou dáno. A může to být smích i sexuální orientace.

Z bezmoci nad tím, co všechno je možné a povoleno, dovoláme se institucí spravedlnosti. Arcibiskup Duka podává trestní oznámení na divadlo, Česká ženská lobby na pomateného starého kněze, politická strana na prezidenta. Soudy ale tenhle náš zmatek nevyřeší.

A na závěr: text Istanbulské úmluvy nezavdává důvod k tak rozhořčenému postoji, jaký předvedl v katedrále mons. Piťha. Spolu se Jménem růže mi poskytl útěšnou četbu, a dokonce mi i pozvedl mínění o stavu společnosti evropských států a národů.