Občas se kolem parlamentních nebo vládních iniciativ, například kolem ratifikace Istanbulské úmluvy nebo kolem nedávného pokusu ústavně omezit manželství na svazek muže a ženy, objeví téma tradiční rodiny, popřípadě spolu s jinými, blíže neurčenými, prý také tradičními hodnotami. Ty se zvlášť hodí při hlásání nesnášenlivosti k islámu.

V těchto dnech skýtá příležitost k nové prezentaci toho tématu týdenní Prague Pride, festival lidí se snad menšinovými erotickými preferencemi a také lidí s alternativní pohlavní příslušností. Snad stojí za připomenutí, že vedle poněkud komercializovaného hlavního programu a nezávisle na něm probíhá Alt Pride, alternativní program, který si víc všímá sociálních potíží těchto a dalších menšin.

Jiří J. Stodola, kterého historik Rudolf Vévoda trefně označil za amatérského inkvizitora, na okraj festivalu vyslovil to, co v různých verzích často slýcháme, že tradiční rodina existuje nejpozději od počátků lidského rodu. Na to by bylo třeba podívat se podrobněji.

Kde by se dal hledat tradiční model rodiny před počátkem lidstva? Je pravděpodobné, že lidé tohoto názorového zaměření nemíní živočišné předky člověka. Tam by se našly různé modely, například model samce se stádem samic nebo třeba model lví rodiny, ve které otec zabije a sežere své potomky, pokud je lvice neubrání. A už úplně stranou bychom museli nechat živočichy, kteří v průběhu života mění pohlavní příslušnost (například některé druhy hmyzu, ryb nebo korálů).

Druhý důvod, proč obhájci údajné tradiční rodiny nemíní živočišné předky, je to, že mají vůči příbuznosti člověka s ostatními živočichy výhrady. Každou nesmrtelnou duši, která je základem lidství, tvoří Bůh jednotlivě z ničeho a tato duše se ujímá matérie a tvoří z něj lidskou bytost. Biologická návaznost je nepodstatná, případně u některých zastánců těchto názorů zcela vyloučená.

Pak by ovšem linie tradiční rodiny mohla vést až k předobrazu člověka v Bohu. Člověk je přece stvořen k Božímu obrazu, má být podle vyprávění o stvoření na začátku Bible (Gen 1, 26,27) Bohu podobný. Jak je to tedy podle jejich teologie s Bohem?    

↗

Je-li v Boží Trojici přece jen nějak, aspoň náznakem, zastoupen i ženský princip, předobraz ženství, byl by to Duch svatý. Foto Philippe Leroyer, Flickr

Syn se podle kréda zrodil z Otce přede všemi věky. Aby nám to snad nepřipadalo jako nedopatření, je o něco dál o Synu znovu řečeno, že je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem. Nebudeme věnovat zvláštní pozornost kiksu českých překladatelů kréda, kteří nechají účastníky nedělních bohoslužeb recitovat (nebo zpívat) církevní autoritou odsouzený blud. Syn jedné podstaty (řecky tautoúsios) s Otcem by byl totožný s Otcem. V řeckém originálu vyznání víry je slovo homoúsios, což znamená stejné podstaty s Otcem, tedy rovněž božské. Je však jinou hypostazí, tedy podstatou.  

Všimněme si však rodícího Otce, a to je vskutku zvláštní předobraz lidské rodiny. V Boží Trojici je ještě Duch svatý. Ten je v hebrejské Bibli zván Ruah. A to je, nebo aspoň původně bylo slovo ženského rodu. Otci a Synu se jaksi samozřejmě připisují mužské atributy. Je-li v Boží Trojici přece jen nějak, aspoň náznakem, zastoupen i ženský princip, předobraz ženství, byl by to Duch svatý.

Tyto trochu zamotané spekulace nás však nenechávají v klidu. Otec ve věčnosti rodí Syna bez jakékoli účasti ženského principu. A pak, Otec spolu se Synem vydechují, jak čteme v teologických spisech, a to jediným dechnutím (una spiratio), Ducha. Je-li toto božský archetyp rodiny, pak je opravdu záhadou, jak se má na úrovni tvorstva tento předobraz naplňovat.

První lidé to taky měli podle Bible zvláštní. Ve druhém (a odlišném) vyprávění o stvoření světa, země, života a lidstva, které začíná veršem Gen 2, 4, je Eva stvořena z Adamova žebra (případně boku). Když se Adam probudí z narkózy po této operaci a vidí ženu, říká: Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou (išša) se nazývá, vždyť z muže (iš) vzata jest. (Gen 2, 23)

Eva má tedy zřejmě totožný genetický kód s Adamem. Je, současným jazykem řečeno, jeho klonem, třebaže překvapivě nikoli stejného pohlaví? Je pozoruhodné, že právě taková dvojice má potomky, jimiž máme být my všichni.

Biblisté by nás asi napomenuli, že příběh stvoření nemáme brát doslovně. Na to můžeme klidně přistoupit. Dva příběhy o stvoření v prvních kapitolách Bible jsou tak rozdílné, že je snad ani doslova brát nelze. Proč však potom brát doslovně různé příkazy jinde v textu Bible, jichž se dovolávají obhájci tradiční rodiny? Jak doslovně brát autoritu, která učí (v katechismu), že soužití dvou mužů nebo dvou žen je mravní spoušť a nezřízenost?

Druhé dějství božského dramatu se odehrává, když se naplnil čas. Druhá hypostase (podstata, osoba) v Bohu se stává člověkem. Jak k tomu dochází? Syn je jako člověk počat Otcovým svrchovaným stvořitelským aktem v lůně Marie bez účasti muže v roli otce. Lidové podání činí z Boha Otce cosi jako božského partnera (podle jiné verze jím měl být anděl). Standardní teologie však nic takového nepředpokládá. Mužský princip je u početí Ježíše prostě nepřítomný.

Kromě Otcovy role se v biblické zprávě o vtělení Boha zmiňuje i účast Ducha. Tento, dejme tomu, kvazi-ženský princip je ve hře tak, že Marii „zastínil“, aniž bylo jasno, co blíže toto zastínění znamená. Ať je to cokoli, ani v tomto případě nejde o standardní rodinu, jejíž výčet tradicionalisté mantricky opakují: otec, matka, děti.

Další komplikací pro ty, kdo berou Bibli jako věcně korektní popis dějinných událostí, je Mariin snoubenec a Ježíšův pěstoun Josef. Josef Matoušova evangelia je zcela jiný člověk než Josef Lukášova evangelia. Mají shodné jen jméno.

Matoušův Josef je syn Jákobův a ten v celé dlouhé linii navazuje na syna krále Davida, panovníka Šalomouna. Lukášův Josef má za otce Heliho, a ten navazuje na Davidova syna Nathana (případně Nathama). Jsme tu opět s problémem biblické faktografie. Lze pokyny ohledně manželství (ovšem ve Starém zákoně manželství polygynního) brát doslovněji než dva Josefy, Mariiny partnery? Obhájci tradičních křesťanských hodnot a mezi nimi i tradiční rodiny to mají opravdu těžké.