Nežiji na Slovensku, žiji v České republice, tudíž o dění ve slovenských církvích mám pramalý, možná až nulový přehled. Ovšem vím, že to není poprvé, kdy slovenská evangelická církev trestala za pouhé veřejné vyjádření.

Před několika měsíci přišel o zaměstnání farář Jakub Pavlús jen za prohlášení, v němž dodal heterosexuálním a homosexuálním párům stejnou důležitost, tedy vyjádřil se ve smyslu, že není podstatné, jestli je pár tvořen mužem a ženou, či dvěma muži nebo dvěma ženami. Důležité je pouze to, zda je ve vztahu bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci přítomen vzájemný respekt a zda se vztah harmonicky rozvíjí.

Vedení evangelické církve mu v reakci na to neprodloužilo pracovní smlouvu a mladý farář se náhle ocitl prakticky bez prostředků, navíc v době, kdy se stal otcem dvojčat. Jakub Pavlús po peripetiích nakonec zakotvil v České republice, konkrétně v šumperské diecézi.

V současné době se něco podobného stalo teologovi a publicistovi Ondreji Prostredníkovi. Ten ztratil možnost vyučovat na Evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě poté, co se v loňském roce veřejně zastal právě Jakuba Pavlúse, a hlavně před několika dny na Duhovém pride v Bratislavě podpořil LGBT+ komunitu.

Obě tyto slovenské události mě upřímně silně znepokojily. Situace na Slovensku vyniká ve srovnání s praxí českých evangelíků: jejich vedení jedná ve zcela opačném duchu, než jak je tomu u jejich slovenských kolegů. Již před 26 lety u nás právě při českobratrské církvi evangelické vzniklo křesťanské sdružení Logos, díky němuž mají mladí homosexuálové možnost stát se součástí křesťanské společnosti, aniž by je vedení církví (především katolické a pravoslavné) nějakým způsobem vylučovalo z veřejného života. Tím je rovněž zodpovězena otázka, proč Jakub Pavlús zakotvil právě u českých bratří.

Za dva měsíce si evangelíci celého světa budou připomínat 500. výročí slavného činu Martina Luthera, který přibil na dveře wittenberského kostela soubor proslulých 95 tezí, a vymezil se tak proti tehdejšímu katolickému dogmtismu. Slovenští evangelíci však budou z tohoto světového společenství poněkud vyčnívat.

Většina evangelických církví už dávno nemá problém s homosexuálními páry a bere je jako rovnocenné s těmi heterosexuálními. Ne tak na Slovensku, kde vedení tamější evangelické církve — lidově řečeno — drží basu s katolickou věroukou, že homosexuální páry nemají nárok ani na požehnání od své církve.

Proč jsou všechny slovenské církve nejen v otázce LGBT problematiky tak silně dogmatické, na to z českého a pochopitelně nezasvěceného pohledu nedokážu odpovědět. Napovědět by mi ovšem mohly podobné kauzy z českého prostředí. Vzpomeňme, jak katoličtí kněží Jaroslav Lorman a Pio Oláh po veřejném coming outu také přišli o svá pracovní místa jen proto, že jejich slova popírala neměnná dogmata. Co se tím vyřešilo? Absolutně nic, jen to ukázalo církev v nepěkném, a hlavně pokryteckém světle.

Je přece úplně jedno, zdali člověk miluje lidi stejného či opačného pohlaví, to o něm příliš nevypovídá. Mnohem důležitější je slib věrné lásky a úcty. Bůh je především láska. A pokud dogmata popírají lásku, milerád je kacířsky pošlu k čertu.