Česká kinematografie už má na svém kontě zfilmované osudy gangsterů Mrázka a Krejčíře. Výživné to bylo, i s přesahem do politiky. Ovšem na snímek inspirovaný skutečným politickým příběhem teprve čekáme. Robert Sedláček sice chtěl kdysi točit o Jiřím Čunkovi, ale nenašel k tomu mecenáše.

Jedním z námětů by mohla být amnestie, kterou vyhlásil na sklonku svého prezidentování Václav Klaus. V lednu 2013 tak nastaly vánoce pro všechny ty nebohé obviněné, jejichž případy se táhly léta. Nebylo jim co dokázat? Anebo se dařilo spíš osnovat průtahy, dokud se otec české transformace neslitoval? Sázím na druhou variantu.

Nejskandálnější amnestii na Slovensku udělil v březnu 1998, prakticky na sklonku své zlaté éry, tehdejší premiér Vladimír Mečiar. Dotkla se i osob, na něž měla justice spadeno kvůli únosu syna prezidenta Michala Kováče do Rakouska.

Kdo poznal Mečiara, ví

Dávnou kauzu, kterou většina z nás zná jen ze zpravodajských stránek novin, oživil zbrusu nový film Únos režisérky Mariany Čengelové-Solčanské. Inspiroval se událostmi tak, jak šly. Některé scény, o nichž jen tušíme, že se mohly odehrát, však autorka přidala. Proto se také ústřední postavy nazývají Předseda, Prezident či Chalanisko. A významnou roli hraje i Strana, jež svého času takřka opanovala celou zemi.

Prezident nechce dosadit Předsedova člověka za šéfa tajné služby. Po čase Předseda využije mocenské převahy v parlamentu a pravomoc jmenovat ředitele tajných uloupne pro vládu na návrh premiéra. Ihned jí využije. A vrchní agent se za Předsedova vědomí postará o pomstu hlavě státu: její syn, stíhaný za majetkové delikty v Německu, je unesen do Rakouska, kde měl být podle předpokladů zadržen a vydán Interpolu. Z Vídně jej však tamní policisté vyexpedovali zpět do Bratislavy.

V ní mezitím začal souboj skupin v místním podsvětí, jež únosu asistovalo. Vše eskaluje s mladým příslušníkem kontrarozvědky, ve kterém se probudí spolu s obavami o vlastní život i svědomí — a začne vypovídat na policii i do diktafonu kamarádky novinářky. Všichni, co se kolem tohoto informačního úniku mihnou, se ocitnou v nebezpečí. Na řadu přijdou vraždy i znásilnění zvědavé reportérky. Zatímco politické vrstvy se tváří, že pro ně všechno skončilo, dole umírají lidé.

Pro diváka a vnějšího pozorovatele slovenské politiky není podstatné, zda film kopíruje fakta. Patří k autorské licenci, že se některé postavy a scény přidají a jiné uberou. Vyznění je ale srozumitelné. Nelze se divit, že se jedná o nejnavštěvovanější film na Slovensku za dlouhá léta. Sám jsem si na něj zašel minulou sobotu — a cestou z kina jsem se v Bratislavě necítil zrovna nejbezpečněji.

Ale co. Mafie se nevyhýbají žádné zemi. Spojené státy měly zase Watergate, aféru, kde také stáli novináři proti státní administrativně a tajným službám. Dokonce i dnes se Trumpovi příznivci snaží tvrdit, že předchozí prezident Obama nechal Trumpa sledovat. Samostatnou kapitolou jsou pak jedinci jako Edward Snowden, o němž nedávno natočil strhující film Oliver Stone.

Přesto představa, že někteří politici, těšící se pověsti miláčků národa, mohou mít tak temné myšlenky a dlouhé prsty, že se až sčuchnou s vrahouny, aby ukázali, kdo je tady pánem, vyvolává mrazení v zádech. Když se takový příběh může odehrát za našimi hranicemi, kde máme jistotu, že jsme imunní.

Není zřejmě náhodou, že dřívější návrhy na zrušení Mečiarovy amnestie padaly pod stůl. Ani Robert Fico jim nefandil. Dnes s nimi coby slovenský premiér sám přichází. Právě v těchto dnech v městě nad Dunajem jedná koalice s opozicí o optimální podobě legislativního zásahu. Vláda předpokládá, že by zrušení amnestie musel posvětit Ústavní soud, v jehož některých kancelářích ještě duch mečiarismu přežívá. Počkejme si, jak vše dopadne. Ono brát zpět amnestie není žádná legrace. Pokud ale byly faulem proti spravedlnosti, nelze je jen tak přejít. Ani na Slovensku, ani v České republice.

Je až zarážející, jak často nacházíme detaily, v nichž se navzájem země kdysi rozdělené Klausem a Mečiarem podobají. Bohužel však česká informovanost o dění na Slovensku kulhá. Zatímco české noviny v Bratislavě běžně seženete a v těch slovenských zase vycházejí analýzy českých politických událostí, tak Češi věnují Slovákům minimální pozornost a sehnat slovenské noviny v Praze je husarský kousek.

Pak nastává situace, kdy patent na výklad dění na Slovensku mají veřejnoprávní média a jejich stálí spolupracovníci. Neznalá osoba si musí pomyslet, že jediným slovenským politologem je Grigorij Mesežnikov a jediným novinářem Matúš Kostolný (šéfredaktor Denníku N), ale ve finále že stejně všechno nejlíp dokáže okomentovat (ex)politička Magda Vašáryová. Skoro to vypadá, že víc lidí s mozkovnou se za řekou Moravou najít nedá.

Proto je nakonec nejlepší si tu a tam na Slovensko zajet a nasát tamní atmosféru na místě. Zjistíte, že jde stále o zemi propastných rozdílů, ovšem ne tak upjatou, jak nedávno vyplynulo z Ficova projevu na sjezdu ČSSD. Jeho věty připomínaly moravského lidovce Čunka: hlavně bacha na homosexuály, genderové akcenty a rozličné menšiny; zelenou má většinový volič s jeho právy a povinnostmi.

Jenže od pohrdání menšinovými právy je jen krůček k autoritářskému stylu. Kdo poznal Mečiara, ví. A ostatní by měli na doučování — klidně i formou znepokojivého filmu.