Jak nepsat o genderu

Petr Kratochvíl

Petr Kratochvíl polemizuje s textem Filipa Outraty, který se věnuje výkladu papežova postoje ke genderovým teoriím.

Filip Outrata, jehož texty věnované české politice obvykle rád čtu, se ve svém textu Papež František a gender tentokrát vydal do neprobádaných vod genderových studií. Je sympatické, že otevřeně přiznává, že v této oblasti není odborníkem. Současně také právem poukazuje na to, že v problematice genderu panuje řada nejasností. Pokud ovšem svým textem něčeho dosáhl, pak jedině zmnožení těchto nejasností: Outrata volně směšuje, spojuje a opět rozděluje základní kategorie, od genderu k sexualitě, od intimity k identitě, až z toho jde hlava kolem.

Bylo by proto možno nad textem mávnout rukou s tím, že se prostě jedná o subjektivní zpověď autora, snad značně konzervativní, ale v principu otevřenou. Text je ale bohužel téměř učebnicovým příkladem článku, jehož autor je — snad nevědomky či v dobře míněné snaze — vůči emancipaci a možnosti svobodné volby nakonec jasně nepřátelský. Toto nepřátelství se u něj, stejně jako u římské církve, o jejíž argumenty se opírá, projevuje ve třech dimenzích.

První z těchto dimenzí je (údajná) analytická neutralita. Takový postup je typický v prostředí, kde dominuje jediné paradigma nebo kde, řečeno s Gramscim, zvítězil určitý historický blok. Neutralitou se pyšní třeba ti ekonomové, kteří vám s chladným odstupem vysvětlí, že ekonomická nerovnost je efektivní a prospěšná pro všechny, protože bohatství nakonec „prokape“ i k těm nejchudším. Podobně působí novotomistické poučky, tak oblíbené u katolických konzervativců: všechno na sebe striktně logicky navazuje, všechno do sebe zapadá. Nejprve zazní Doctor angelicus v několika povinných odkazech, a pak už můžeme postoupit ke skutečnému sdělení, tedy k vlastní pozici. Výsledná pozice možná vypadá krutě, ale tak to prostě je.

Proč by měla být snaha o genderovou rovnost a možnost svobodněji utvářet vlastní identitu projevem západní kolonizace? Repro DR

Podobně postupuje Filip Outrata: neutrálně a s odstupem popisuje názory papeže Františka na „genderovou ideologii“. Mohou se nám sice zdát podivné, ale já předávám, jak jsem dostal, tak to Pontifex světu sdělil. Ale František se postupně vytrácí a jeho pozici přebírá autor článku: genderová ideologie se sice v textu vyskytuje znovu a znovu, ale najednou již není v uvozovkách, stává se vyznáním autorovým: jde o ohrožení našich dětí, protože dozvědět se ve škole o svobodné volbě (tentokrát sexuální, jak nevím proč říká Outrata) identity je pro ně „velmi škodlivé“. Proč přesně, to už neříká. Závěr takové neutrální analýzy je jednoznačný: genderová ideologie je  „z křesťanského hlediska nepřijatelná“. Quod est demonstrandum.

Druhou dimenzí je (údajná) přirozenost. Ač se Outrata snaží text prokládat vstřícnými komentáři o snaze pochopit druhou stranu, jeho závěry se točí v bludném kruhu vposledku na materialismu založené přirozenosti, která krutě ztrestá jakoukoliv odchylku. Dokud bude člověk člověkem, píše autor, bude „biologicky založená sexuální diference existovat“. A protože gender je napojen na „sexuální identitu“, jak se dozvíme o odstavec níže, všechno je, jak má být: gender je vázán na sexualitu, sexualita na biologii, konec diskuse.

Že taková pozice není vůbec otevřená vůči jinakosti, se dobře ukazuje na tom, co z ní vyplývá pro gaye a lesby (o translidech nemluvě). Sexuální identita je přece dána biologicky, jakápak volba. Jsi žena, tak ploď, jak přirozenost káže! Konzervativec má v zásadě jenom dvě možnosti — buď LGBT prostě odmítne jako deviaci, anebo dnes obvykleji začne krypticky mluvit o marginálních výjimkách, které ovšem nesmí poškodit naše děti a narušit „přirozený řád“.

Třetí dimenzí je (údajná) umírněnost. Označíme-li nám nepříjemné názory za „pošetilé“ a jejich autor(k)y za „nejradikálnější propagátorky genderové ideologie“, náhle se naše vlastní pozice jeví jako rozumná, rozvážná a kompromisní. Zvažme ale, kolik umírněnosti je v papežově skutečně bizarním tvrzení, že genderová teorie je stejně nebezpečná jako jaderné zbraně. Taková slova od nejvyššího představitele katolické církve, organizace, která je dodnes nositelkou mnoha forem institucionalizované diskriminace vůči ženám, nelze označit jinak než jako chucpe.

Proč by měla být snaha o genderovou rovnost a možnost svobodněji utvářet vlastní identitu projevem západní kolonizace, jak tvrdí papež, když existuje tolik inspirativních feministických hnutí na globálním Jihu? Stejně tak není vůbec zřejmé, proč by možnost změny pohlaví měla být součástí vykořisťování: není spíše vykořisťovatelskou a nelidskou praxe, kterou církev papežovými ústy podporuje a která lidem upírá možnost plnější realizace jejich identity z ideologických důvodů?

Myslím, že papež František (navzdory hlubokým sympatiím, které vůči němu, a obzvláště jeho encyklice Laudato Si cítím) by měl o západním kolonialismu mluvit se svěšenou hlavou, protože jeho církev se na ní a s ní spojených zvěrstvech nemalou měrou podílela. Krátce řečeno: srovnáme-li postoje Riley J. Dennisové, které Outrata označuje za radikální, s postoji vůči ženám v katolické církvi, nemohu se ubránit dojmu, že problém leží na straně konzervativců, nikoliv na straně zastánců emancipace.

Mé oblíbené satirické video z produkce The Onion, v němž bývalý volič Donalda Trumpa prozří poté, co si přečte knihu Gender Trouble feministky Judith Butlerové, ironicky komentuje vliv třetí vlny feminismu na amerického voliče. Dobře dokládá, že sofistikovaný teoretický aparát současného feminismu je často pro společnost nesrozumitelný a že jaksi ve velké části společnosti nerezonuje. Ale to je asi to nejhorší, co lze o současných genderových teoriích říct. Myslím, že poselství feminismu příliš neposouvám, když napíšu, že i jeho cílem je spolu s Izajášem prorocky „vyhlásit zajatým svobodu a vězněným propuštění”. Církev by proto místo absurdního přirovnávání genderové problematiky k jaderným zbraním měla spíše přemýšlet nad matoušovskou otázkou, zda ona sama snad nepřehlédla břevno v oku svém.

    Diskuse (21 příspěvků)
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    November 14, 2017 v 8.24
    Já bych se pana Outraty rád zastal -- na rozdíl od jeho mně zcela nesmyslný příjde tento článek.
    Je možné, že jsem nepochopil sofistikovaný teoretický aparát.

    Jako zjevená pravda se zde bere, že člověk má právo svobodné volby své genderové a z toho i sexuální identity. Emancipace spočívá v tom, že mám možnost svobodné volby všeho, včetně pohlaví.

    Skutečně?

    Já jsem třeba muž heterosexuál a žádnou jinou svobodnou volbu nemám. Před lety jsem se jednou trochu škádlil s jedním gayem, ale brzy jsem to skončil, bylo to legrační, ne vzrušující...
    Stejně tak gayové a lesby.
    Stejně tak transexuálové. Co vím, tak ti nemají ani náznak žádné volby, cítí se uvěznění v těle opačného pohlaví a pokud se to neřeší, často končí sebevraždou...

    O jaké svobodné volbě je tady řeč?
    O svobodné volbě čeho?
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 14, 2017 v 9.21
    Mi se hodně líbí
    ta pasáž o "kryptických" marginálních výjimkách.
    Budu teď muset hledat, jaké je N pro hypotézu pohlavního dimorfismu u člověka :-).
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    November 14, 2017 v 10.11
    Nejdříve to vypadalo,
    že autor tohoto článku chce kritizovat Filipa Outratu, že papeže špatně interpretuje. Pak se ale ukazuje, že nikoliv.

    Když použiju jeho vlastní slova, Kratochvíl volně směšuje, spojuje a opět rozděluje. Outrata se postupně vytrácí a jeho pozici přebírá papež František (potažmo katolická církev jako taková), který je tím skutečným objektem kritiky, nebo spíš hejtu. Prosím, proč ne, je to ale třeba natvrdo napsat, nejlépe hned na úvod, a nabízí se otázka, k čemu ten zamlžující začátek.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    November 14, 2017 v 10.12
    Pane Morbicere,
    svoboda volby přece neznamená nutnost volit. O svobodě zvolit pohlaví to platí taky. Je to skutečně jen možnost pro ty, kterým pomůže.
    Nenechte se tudíž znervóznit. Pro vás z té svobody nic nevyplývá. Zrovna jako třeba z možnosti, že budete volit Okamuru. Tedy aspoň se domnívám.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 14, 2017 v 11.39
    Svobodná volba
    Zdá se, že zde postupem času - a především stále se zahušťujícími propletencemi polemik - dochází ke značné konfuzi. Kdy už se plně ztrácí ze zřetele, o co se vlastně vůbec jedná.

    Takže znovu: jak to pregnantně popsal pan Morbicer, jsou lidé kteří jsou - postižením osudu - doslova uvězněni v mužském či ženském těle, aniž by se ale sami vnitřně s touto svou tělesnou příslušností dokázali identifikovat.

    A to jediné o co se jedná je právě to, aby tyto osoby měly s v o b o d u veřejně vyjevit, že tato ryze tělesná příslušnost je pro ně falešná, a že ve skutečnosti (tj. svým vlastním vnitřním vnímáním) se cítí být příslušní k pohlaví opačnému, respektive k žádnému.

    Co je vlastně tak obtížného na tom, toto pochopit?
    IH
    Ivo Horák
    November 14, 2017 v 12.20
    Příležitost pro změnu
    Lidé jsou praktičtí, dokonce konjunkturalisté. Jako bude nyní větší zájem o členství v ANO nebo ČPS než ve SZ či ČSSD, tak nevypadá-li to na ekonomickou změnu, zaměří se mnozí na jiné, snad méně opevněné bašty a mohou se chytit např. právní subjektivity pro řeky nebo genderové svobody. V etologii se tomu říká "přeskokové chování". Nebo je to prostě, jako když se vám nedaří vykopat pařez. Kolikrát pomůže zkusit odpoutat jeho "pozornost" náhlou změnou činnosti a pak teprve znovu lámat jeho vzdor.

    A tak tu máme rozrostlou genderovou problematiku a celá studia. Ve skutečnosti se ovšem jisté procento, či promile lidí nebude nikdy cítit ve své kůži tam, kam byli podle nějakých zjednodušujících kritérií zařazeni. Co když se některý čtrnáctiletý např. necítí jako dítě a naopak nějaký šestnáctiletý ano? Nevíte, co s tím uděláme?
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 15, 2017 v 3.30
    o transexuálech nebo o translidech nemluvě?
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 15, 2017 v 3.33
    Autor neví jak mohou být poškozené naše děti uváděním do tématiky, které ještě nemohou rozumět?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    November 15, 2017 v 11.45
    Autor článku z ideologické pozice kritizuje nedostatek neutrality (kterou ale sám také nemá) u oponentů.
    "... řečeno s Gramscim, zvítězil určitý historický blok."

    Zrovna Antonio Gramsci se neutralitou pyšnit nemůže. Autor článku trefil hřebíček na hlavičku a pěkně to propojil: Údajnou analytickou neutralitou genderových studií (ale ve skutečnosti jejich "dlouhým pochodem institucemi") vítězí určitý historický blok... ("Blok proti...":-) a snaha o dominanci jediného paradigmatu.

    "Pro Gramsciho představovala kulturní hegemonie první věc, které mělo být dosaženo na cestě získávání politické moci. V jeho pohledu, každá třída, která si přeje dominovat ... se musí oprostit od úzkých ekonomicko-společenských zájmů a vynaložit úsilí k intelektuálnímu a morálnímu vedení, přičemž by byla schopna vytvářet kompromisy s různorodými silami. Gramsci si pro takovéto spojení různých sociálních sil vypůjčil termín od Georgese Sorela , když jej nazýval „historický blok“.... Dominantní hodnoty západní buržoazní kultury byly podle Gramsciho úzce spjaty s křesťanstvím a proto mnoho jeho polemických prací ohledně kulturní hegemonie je zaměřeno proti církevním normám a hodnotám... Gramsci věřil, že marxistická kritika náboženství , která v sobě spojuje intelektuální kritiku s renesančním humanismem a reformací , je pro masy přitažlivá... Gramsci se výrazně zaměřil na úlohu inteligence ve společnosti... Tvrdil, že moderní intelektuál musí být také tím, kdo pomáhá organizovat společnost a ideovou hegemonii... Mimoto Gramsci rozlišoval mezi „tradiční“ inteligencí, která sama sebe vidí (chybně) jako třídu stranou společnosti a těmi myslícími, které každá třída „organicky“ produkuje ze svého středu. Tito „organičtí“ intelektuálové nepopisují sociální život v souladu s vědeckými pravidly..." :-)

    --------------------

    To je ve stručnosti cíl uplatňování genderového přístupu a "analytické neutrality" genderových studií.

    Emancipace menšin, jako navenek deklarovaný legitimní cíl, tvoří (podle Nancy Fraserové) jen jakousi ozdobnou mašli, kterou je jinak neslušná symbióza progresivní levice a progresivního neoliberalismu převázána.


    MP
    Martin Profant
    November 15, 2017 v 18.46
    Jiřímu Nushartovi
    Dík, myslím, že většina z nás umí používat Google a nepotřebuje s výsledky vyhledávání spamovat diskusi. Mimochodem zvlášť pokud jde o naprosté nesmysly jako je ten zkreslený pseudocitát Nancy Frazerové.
    + Další komentáře