Filip Outrata, jehož texty věnované české politice obvykle rád čtu, se ve svém textu Papež František a gender tentokrát vydal do neprobádaných vod genderových studií. Je sympatické, že otevřeně přiznává, že v této oblasti není odborníkem. Současně také právem poukazuje na to, že v problematice genderu panuje řada nejasností. Pokud ovšem svým textem něčeho dosáhl, pak jedině zmnožení těchto nejasností: Outrata volně směšuje, spojuje a opět rozděluje základní kategorie, od genderu k sexualitě, od intimity k identitě, až z toho jde hlava kolem.

Bylo by proto možno nad textem mávnout rukou s tím, že se prostě jedná o subjektivní zpověď autora, snad značně konzervativní, ale v principu otevřenou. Text je ale bohužel téměř učebnicovým příkladem článku, jehož autor je — snad nevědomky či v dobře míněné snaze — vůči emancipaci a možnosti svobodné volby nakonec jasně nepřátelský. Toto nepřátelství se u něj, stejně jako u římské církve, o jejíž argumenty se opírá, projevuje ve třech dimenzích.

První z těchto dimenzí je (údajná) analytická neutralita. Takový postup je typický v prostředí, kde dominuje jediné paradigma nebo kde, řečeno s Gramscim, zvítězil určitý historický blok. Neutralitou se pyšní třeba ti ekonomové, kteří vám s chladným odstupem vysvětlí, že ekonomická nerovnost je efektivní a prospěšná pro všechny, protože bohatství nakonec „prokape“ i k těm nejchudším. Podobně působí novotomistické poučky, tak oblíbené u katolických konzervativců: všechno na sebe striktně logicky navazuje, všechno do sebe zapadá. Nejprve zazní Doctor angelicus v několika povinných odkazech, a pak už můžeme postoupit ke skutečnému sdělení, tedy k vlastní pozici. Výsledná pozice možná vypadá krutě, ale tak to prostě je.

↗

Proč by měla být snaha o genderovou rovnost a možnost svobodněji utvářet vlastní identitu projevem západní kolonizace? Repro DR

Podobně postupuje Filip Outrata: neutrálně a s odstupem popisuje názory papeže Františka na „genderovou ideologii“. Mohou se nám sice zdát podivné, ale já předávám, jak jsem dostal, tak to Pontifex světu sdělil. Ale František se postupně vytrácí a jeho pozici přebírá autor článku: genderová ideologie se sice v textu vyskytuje znovu a znovu, ale najednou již není v uvozovkách, stává se vyznáním autorovým: jde o ohrožení našich dětí, protože dozvědět se ve škole o svobodné volbě (tentokrát sexuální, jak nevím proč říká Outrata) identity je pro ně „velmi škodlivé“. Proč přesně, to už neříká. Závěr takové neutrální analýzy je jednoznačný: genderová ideologie je  „z křesťanského hlediska nepřijatelná“. Quod est demonstrandum.

Druhou dimenzí je (údajná) přirozenost. Ač se Outrata snaží text prokládat vstřícnými komentáři o snaze pochopit druhou stranu, jeho závěry se točí v bludném kruhu vposledku na materialismu založené přirozenosti, která krutě ztrestá jakoukoliv odchylku. Dokud bude člověk člověkem, píše autor, bude „biologicky založená sexuální diference existovat“. A protože gender je napojen na „sexuální identitu“, jak se dozvíme o odstavec níže, všechno je, jak má být: gender je vázán na sexualitu, sexualita na biologii, konec diskuse.

Že taková pozice není vůbec otevřená vůči jinakosti, se dobře ukazuje na tom, co z ní vyplývá pro gaye a lesby (o translidech nemluvě). Sexuální identita je přece dána biologicky, jakápak volba. Jsi žena, tak ploď, jak přirozenost káže! Konzervativec má v zásadě jenom dvě možnosti — buď LGBT prostě odmítne jako deviaci, anebo dnes obvykleji začne krypticky mluvit o marginálních výjimkách, které ovšem nesmí poškodit naše děti a narušit „přirozený řád“.

Třetí dimenzí je (údajná) umírněnost. Označíme-li nám nepříjemné názory za „pošetilé“ a jejich autor(k)y za „nejradikálnější propagátorky genderové ideologie“, náhle se naše vlastní pozice jeví jako rozumná, rozvážná a kompromisní. Zvažme ale, kolik umírněnosti je v papežově skutečně bizarním tvrzení, že genderová teorie je stejně nebezpečná jako jaderné zbraně. Taková slova od nejvyššího představitele katolické církve, organizace, která je dodnes nositelkou mnoha forem institucionalizované diskriminace vůči ženám, nelze označit jinak než jako chucpe.

Proč by měla být snaha o genderovou rovnost a možnost svobodněji utvářet vlastní identitu projevem západní kolonizace, jak tvrdí papež, když existuje tolik inspirativních feministických hnutí na globálním Jihu? Stejně tak není vůbec zřejmé, proč by možnost změny pohlaví měla být součástí vykořisťování: není spíše vykořisťovatelskou a nelidskou praxe, kterou církev papežovými ústy podporuje a která lidem upírá možnost plnější realizace jejich identity z ideologických důvodů?

Myslím, že papež František (navzdory hlubokým sympatiím, které vůči němu, a obzvláště jeho encyklice Laudato Si cítím) by měl o západním kolonialismu mluvit se svěšenou hlavou, protože jeho církev se na ní a s ní spojených zvěrstvech nemalou měrou podílela. Krátce řečeno: srovnáme-li postoje Riley J. Dennisové, které Outrata označuje za radikální, s postoji vůči ženám v katolické církvi, nemohu se ubránit dojmu, že problém leží na straně konzervativců, nikoliv na straně zastánců emancipace.

Mé oblíbené satirické video z produkce The Onion, v němž bývalý volič Donalda Trumpa prozří poté, co si přečte knihu Gender Trouble feministky Judith Butlerové, ironicky komentuje vliv třetí vlny feminismu na amerického voliče. Dobře dokládá, že sofistikovaný teoretický aparát současného feminismu je často pro společnost nesrozumitelný a že jaksi ve velké části společnosti nerezonuje. Ale to je asi to nejhorší, co lze o současných genderových teoriích říct. Myslím, že poselství feminismu příliš neposouvám, když napíšu, že i jeho cílem je spolu s Izajášem prorocky „vyhlásit zajatým svobodu a vězněným propuštění”. Církev by proto místo absurdního přirovnávání genderové problematiky k jaderným zbraním měla spíše přemýšlet nad matoušovskou otázkou, zda ona sama snad nepřehlédla břevno v oku svém.