V sociologickém nakladatelství Slon vyšla před několika dny kniha Aleny Wagnerové Žena za socialismu. Československo 1945 — 1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm. Při uvedení své knihy v Sociologickém ústavu AV ČR autorka řekla, že to byla první kniha, kterou napsala v němčině po svém odchodu z Československa v roce 1969. Vzpomněla, jak obtížné to bylo psaní, při němž se musela teprve naučit přesnému vyjadřování v cizím jazyce, a svěřila se, že někdy jednu stránku psala týden.

Už tohle vyznání svědčí o tom, jaká je Alena Wagnerová žena ve vztahu k práci a jak jí v životě setrvale jde o pozici nezávislou na mužově společenském nebo ekonomickém statutu: vždyť ona v Německu, provdána za prosperujícího knihkupce, žádnou knihu v němčině psát nemusela.

Fakt, že ji psala, svědčí také o jejím kritickém přístupu k zavedeným pořádkům — Německá spolková republika byla jistě státem politicky svobodnějším než Československo po invazi vojsk Varšavské smlouvy, pokud však jde o společenské postavení ženy, její profesní uplatnění a zákonodárství, bylo západní Německo v mnohém ohledu proti československé realitě pozadu.

Pokud teď čtenář pozvedá pochybovačně obočí, opakuji, že můžeme skutečně říci pozadu a přiznat československému socialismu plus, protože řadu zákonů a společenských norem, u nás do roku 1969 platných, v Německu přijali až v 80. letech 20. století — jak se přesně dozvíme z knihy.

Život bez materiální zátěže

Pokud jde o Ženu za socialismu, mohu sociologická konstatování v textu pouze porovnat s vlastní životní zkušeností, nejsem sociolog a nemůžu knihu odborně posoudit. Ženami v socialismu byly moje matka a teta, babička a její sestry, narozené ještě v 19. století a doživší se doby, kdy kniha v Německu vychází, tedy roku 1974. Byly jimi rodinné přítelkyně a samozřejmě i učitelky, lékařky, matky mých spolužáků a spolužaček a další ženy, které obklopovaly můj život stejně jako životy ostatních příslušníků mé generace.

Fakt, že žena v socialismu cítila nutnost být podpořena vlastním zaměstnáním a příjmem, mi v dětství v 60. letech připadal jako taková samozřejmost, jako že každé dítě má maminku. Z mých dětských kamarádek pouze jedna měla matku v domácnosti, a to trvalo jen krátce, brzy poté se ta velice inteligentní paní přihlásila do večerního gymnázia a nastoupila do zaměstnání. Vzpomínám si také, jak do tachovského večerního gymnázia chodila řada matčiných kamarádek a kolegyň a jak jim máma jako absolventka pražského gymnázia Elišky Krásnohorské se studiem pomáhala. Sama v té době postoupila o krok dál a studovala dálkově vysokou školu. Při zaměstnání a péči o rodinu, bez problémů.

↗

Vklad mužů do chodu domácnosti byl zanedbatelný. Repro DR

Pokud šlo o dvojí roli a dvojí zátěž pracující ženy, řešilo se to u nás i v okolí mnohem větším zapojením dětí do provozu domácnosti než dnes a také tím, že se to prostě s domácností nepřehánělo. Myslím, že mohu předložit rovnici: menší materiální dostatek rovná se menší zátěž v domácnosti. Nákupy byly prosté, byt byl malý a jednoduše zařízený, děti — možná vynuceně, ale přesto — skromné. Podíl muže na provozu domácnosti nějaký byl, ale nepodstatně.

Například — a to si pamatuji přesně — muži v naší rodině nikdy nechodili nakupovat. Ačkoliv to znamenalo odnést váhu nákupu, třeba mléka ve skleněných lahvích, které měl za povinnost nosit bratr. Život bez materiální zátěže byl prostý a tradiční nebo netradiční dělba práce v domácnosti v něm neměla nijak výrazné kontury.

Vzpomínám si ale, jak ženy v okruhu mé matky často tematizovaly, že si běžné domácí opravy a řemeslné úkony dokáží udělat samy (například malování bytu nebo drobné opravy elektrospotřebičů). Vzpomínám si na okřídlený výrok herečky Stelly Zázvorkové v jednom z pořadů Miroslava Horníčka, kdy řekla, že muže potřebuje v domácnosti jen tehdy, když potřebuje přestěhovat kredenc. A kolikrát, dámy, potřebujeme přestěhovat kredenc?

Normalizační útěk do privátní sféry

Alena Wagnerová ve své knize, psané v Německu a vydané v roce 1974, pochopitelně nereflektuje, co udělalo s dělbou práce v domácnosti období chalupaření v normalizaci, kolik ty pravidelné páteční odjezdy přinesly pro ženy nákupní zátěže, kolik neustálého vaření a tím pádem i mytí nádobí a uklízení, zatímco muži se realizovali v tradičních stavebních řemeslech.

Ale nejen to, mužské dílo, viditelné a zjevně prospěšné (vždyť staré chalupy se tímto způsobem zachraňovaly a s nimi i ráz krajiny a její paměť) bylo předmětem pýchy, obdivu a uznání, zatímco podpůrná služba ženy (včetně péče o děti) se brala jako samozřejmost. K tomu přistoupil i fenomén shánění.

Opravdu si ze svého dětství v 60. letech nepamatuji, že by se u nás doma něco shánělo, co nebylo, bez toho jsme se obešli nebo si nějak pomohli, například domácím šitím. Od 70. let se shánělo všechno, počínaje prachobyčejnou vrtačkou. Shánělo se jak nářadí a materiál, tak i potraviny nutné k nasycení všech těch záslužně pracujících mužů, například ono stále skloňované maso.

Myslím, že období normalizace, které srazilo hřebínek celému národu, uvrhlo ženy v emancipačním procesu o podstatný krok zpátky. Nešlo samozřejmě jen o chalupy, ale také o svépomocné stavby bytů a rodinných domů, a to zejména na venkově. Tradiční a stereotypní definice mužské a ženské role se posílily a zvulgarizovaly, což můžeme vidět například ve filmech z té doby, kde výrok „mít v baráku chlapa“ či typ nemožného nešiky či nedej bože intelektuála, který se zraní i při zatloukání hřebíku, je běžným, v podstatě podlým, instrumentem k dosahování komična.

Pokud nás nebaví sledovat normalizační filmy — kterých nám naše veřejnoprávní televize dopřává opravdu hojnost —, najdeme reflexi role muže a ženy v socialismu (a zejména v jeho úpadkové podobě) v díle Vladimíra Párala, například v parodické, ale jasnozřivě přesné Profesionální ženě.

Při uvedení knihy v Sociologickém ústavu AV přítomné kolegyně z oboru sociologie a gender studies potvrdily, co i mně připadá na závěrech Aleny Wagnerové originální a objevné. Totiž konstatování, že znárodnění, respektive únor 1948, který postihl i živnosti, sebraly mužům v socialistickém Československu prostor k sebepotvrzení ve smyslu ekonomického výkonu a jeho materiálního vyjádření v úrovni vlastní existence.

Nemožnost podnikat skutečně musela být frustrující. V této souvislosti uvádí profesor Jan Vedral v publikaci věnované 70. výročí pražské Akademie múzických umění, že do převratu v roce 1989 se na uměleckou školu jako na možnost náhradní seberealizace hlásili často lidé prostě podnikaví, kteří svou kreativitu v jiných oblastech profesního života nemohli uplatnit. A dnes je pochopitelně v divadle nenajdeme.

Ztráta majetku podlomila mužskou identitu. Žen se to tolik netýkalo, protože identita ženy nebyla založena na vlastnictví ani v případě bohatých žen. Normalizační útěk do privátní sféry pomohl s touto frustrací ze ztracené dominance mužům, ženy se ovšem dostaly do více služebných rolí, než odpovídalo jejich už dosažené zaměstnanosti a vzdělání. Celý náš socialismus výrazně zmaloměšťáčtěl a v této své poněkud hovniválské, nesympatické podobě se přenesl do nového režimu a oficiálně zprivatizoval.

Tuto pozdní fázi výmluvně vystihuje hra Václava Havla Vernisáž, kde protagonista po výčtu a nabídce použití luxusních výdobytků svého postavení nabídne hostu k použití vlastní ženu jako sexuální objekt. Toto období „reálného socialismu“ však kniha Aleny Wagnerové nezahrnuje, neboť v ní ona právě píše svou studii o době zrovna uplynulé.

Přílišná svoboda

Z vlastní rodinné historie si vzpomínám na jediného muže v naší celkem nemajetné rodině, jehož identita se opírala ne snad o majetek, ale rozhodně o obchodní a podnikatelské nadání. Tento muž, vyškolený u Bati v automobilovém oboru, manžel mé tety, nejen že si v 50. letech pár měsíců odseděl ve vězení, ale skutečně v životě úplně zhasl, stal se rodinným tyranem a přítěží, přičemž jeho manželka se nedokázala ze soucitu nad jeho osudem odhodlat k rozvodu. Musím však říci, že svůj život mu nepodřídila, jen se smířila s pokryteckou služebnou rolí, která neodpovídala její skutečné povaze a schopnostem. Dnes ovšem vidím, že krach podnikání u mužů způsobuje tento efekt bez ohledu na režim a jeho represe.

↗

Kniha Aleny Wagnerová připomíná, že převrat roku 1989 nebyl ani koncem, ani počátkem dějin. Foto Tvar

V logice postřehu Aleny Wagnerové o významu vlastnictví pro mužskou identitu pak muži po roce 1989, když se jim dostalo svobody (až přílišné) v podnikání a budování materiální symboliky svého sebevědomí, se znovu chopili otěží ve společnosti a postupně z jejího řízení ženy vystrnadili — ne zcela, ale ubránit se dá hroznou práci a výsledky jsou chabé. Vystižení tohoto procesu najdeme v eseji Emancipace a vlastnictví 1995: příspěvek do diskuse o chybějících předpokladech pro vznik feminismu v předlistopadovém Československu, který je k původnímu textu v knize Aleny Wagnerové připojen.

Alena Wagnerová ve své knize, kterou přímo uvnitř původního textu vybavila aktualizačními vsuvkami, ukazuje vývoj ženské otázky v socialismu do konce 60. let a kriticky hodnotí příčiny i limity dosaženého stavu. Na výkladu je názorně vidět, které problémy se dají vyřešit systémově či politicky, a které mají svůj existenciální základ a jejich řešení není nikdy ani snadné, ani definitivní.

Mezi ně patří pochopitelně otázka mužské a ženské identity i funkce v rodině, ve společnosti a v profesi. Mateřství, otcovství, produktivita, péče, mechanické a organické, výkon a výdrž a další hodnotové protipóly jsou v neustálém pohybu — a to se až dosud neporovnáváme s jinými kulturními a hodnotovými systémy, s nimiž, ať si o tom říkají političtí představitelé, co chtějí, se vyrovnávat musíme a budeme muset.

Kniha Aleny Wagnerové, kterou autorka pro současné české vydání sama přeložila a doplnila o několik vlastních pozdějších esejů a jeden text Jiřiny Šiklové, připomíná, že společenský převrat roku 1989, který pohnul nejen společností v zemích bývalého sovětského bloku, ale i společností na západě, nebyl ani koncem, ani počátkem dějin. Poskytuje zajímavý a pro mladší generace možná i netušený vhled do historie postavení ženy v Československu během poválečných pětadvaceti let 20. století, s přesahy do předválečných výsledků a výhledy do dalších období.

Ve mně osobně její četba vyvolala naléhavou potřebu zamyšlení nad situací ženy v socialismu takzvaném „reálném“, na který feministické hnutí po roce 1989 muselo navázat, přestože to ve skutečnosti to odmítlo.