V sociologickém nakladatelství Slon vyšla před několika dny kniha Aleny Wagnerové Žena za socialismu. Československo 1945 — 1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm. Při uvedení své knihy v Sociologickém ústavu AV ČR autorka řekla, že to byla první kniha, kterou napsala v němčině po svém odchodu z Československa v roce 1969. Vzpomněla, jak obtížné to bylo psaní, při němž se musela teprve naučit přesnému vyjadřování v cizím jazyce, a svěřila se, že někdy jednu stránku psala týden.

Už tohle vyznání svědčí o tom, jaká je Alena Wagnerová žena ve vztahu k práci a jak jí v životě setrvale jde o pozici nezávislou na mužově společenském nebo ekonomickém statutu: vždyť ona v Německu, provdána za prosperujícího knihkupce, žádnou knihu v němčině psát nemusela.

Fakt, že ji psala, svědčí také o jejím kritickém přístupu k zavedeným pořádkům — Německá spolková republika byla jistě státem politicky svobodnějším než Československo po invazi vojsk Varšavské smlouvy, pokud však jde o společenské postavení ženy, její profesní uplatnění a zákonodárství, bylo západní Německo v mnohém ohledu proti československé realitě pozadu.

Pokud teď čtenář pozvedá pochybovačně obočí, opakuji, že můžeme skutečně říci pozadu a přiznat československému socialismu plus, protože řadu zákonů a společenských norem, u nás do roku 1969 platných, v Německu přijali až v 80. letech 20. století — jak se přesně dozvíme z knihy.

Život bez materiální zátěže

Pokud jde o Ženu za socialismu, mohu sociologická konstatování v textu pouze porovnat s vlastní životní zkušeností, nejsem sociolog a nemůžu knihu odborně posoudit. Ženami v socialismu byly moje matka a teta, babička a její sestry, narozené ještě v 19. století a doživší se doby, kdy kniha v Německu vychází, tedy roku 1974. Byly jimi rodinné přítelkyně a samozřejmě i učitelky, lékařky, matky mých spolužáků a spolužaček a další ženy, které obklopovaly můj život stejně jako životy ostatních příslušníků mé generace.

Fakt, že žena v socialismu cítila nutnost být podpořena vlastním zaměstnáním a příjmem, mi v dětství v 60. letech připadal jako taková samozřejmost, jako že každé dítě má maminku. Z mých dětských kamarádek pouze jedna měla matku v domácnosti, a to trvalo jen krátce, brzy poté se ta velice inteligentní paní přihlásila do večerního gymnázia a nastoupila do zaměstnání. Vzpomínám si také, jak do tachovského večerního gymnázia chodila řada matčiných kamarádek a kolegyň a jak jim máma jako absolventka pražského gymnázia Elišky Krásnohorské se studiem pomáhala. Sama v té době postoupila o krok dál a studovala dálkově vysokou školu. Při zaměstnání a péči o rodinu, bez problémů.

↗

Vklad mužů do chodu domácnosti byl zanedbatelný. Repro DR

Pokud šlo o dvojí roli a dvojí zátěž pracující ženy, řešilo se to u nás i v okolí mnohem větším zapojením dětí do provozu domácnosti než dnes a také tím, že se to prostě s domácností nepřehánělo. Myslím, že mohu předložit rovnici: menší materiální dostatek rovná se menší zátěž v domácnosti. Nákupy byly prosté, byt byl malý a jednoduše zařízený, děti — možná vynuceně, ale přesto — skromné. Podíl muže na provozu domácnosti nějaký byl, ale nepodstatně.