„Nejhorší je, když vám týden ani nezazvoní telefon. Když mi ale každý den někdo zavolá nebo napíše, je po samotě,“ popisuje Jana Kociánová. Osiřela už v mládí. Po většinu života ji nesužovaly ani nedostatek přátel, ani neexistence milostného vztahu. Ale když přišla o životní lásku, ztratila kvůli soudobému nastavení legislativy i dítě. Měla ho totiž s partnerkou. 

V lednu slavila sedmdesátiny. V klubu. Do tří do rána. S přáteli i o čtvrtstoletí mladšími. Zavalená smskami a zmeškanými hovory. „To vás zase nakopne,“ svítí jí oči, zatímco mi dolévá Becherovku. Podle chuti na slavný bylinný likér by si prý mohla nastavovat hodinky. Obvykle na ni přijde v půl šesté.

Neviditelná menšina. Generace ticha. Menšina v menšině. Tak se o neheterosexuálních seniorech mluví — pokud už se o nich vůbec mluví. Za socialismu většina z nich svou orientaci pochopitelně skrývala. Z mlčení ale mnozí nevystoupili ani po pádu režimu. 

„LGBT kdo? Senioři? To se snad týká jen mladých, ne?“ zněla typická odpověď účastníků jediné české studie, která se tématu seniorů s neheterosexuální orientací věnuje. Senioři přeci berou útokem zlevněné citróny v Kauflandu, suší křížaly a sexualita se jich už dávno netýká.

„A to je právě nejhorší — že v tom všichni vidí sex. No jó, ty spolu určitě souloží o zlatou přilbu!“ rozohňuje se paní Kociánová. Ne že by seniorům přisuzovaná asexualita nebyla pouhým předsudkem. Ale jak žena dodává: „My se přeci především opečováváme. Můžeme se na sebe spolehnout.“ A to je tím spíš důležité pro důchodce, kteří kvůli své orientaci často nemají biologickou rodinu — nebo mají vazby s ní zpřetrhané.

Sexualita ovlivňuje celoživotní zkušenost člověka. Dotváří jeho identitu. Mrzutost pro neheterosexuální seniory tak často představuje i zdánlivá banalita — témata konverzace s vrstevníky. „Ona se s těma babkama v domově moc nebaví. Co si s nima má povídat? Řekne jim, že nikdy nebyla vdaná a děti neměla a ony: A proč ne? Potraty?“ popsala zkušenost své kamarádky respondentka studie Platformy pro rovnost, uznání a diverzitu (PROUD), kterou zpracovaly Naděžda Špatenková a Ivana Olecká a která se na LGBT seniory zaměřuje v kontextu sociální a zdravotní péče. Právě PROUD téma LGBT seniorů v České republice otevřel a věnuje se mu v rámci svého programu Neviditelné menšiny.

Ani zaměstnanci ústavů péče si ale možnost, že jejich klient za sebou nemá život v heterosexuálním svazku — prosluněný příchodem dětí a vnoučat — zpravidla neuvědomují. Stejně jako ostatních klientů se jich pak automaticky vyptávají na vnoučata. Bolestivá, či prostě jen lidsky otravná situace, se tak neustále opakuje. 

Dalším nedostatkem ústavní péče je také předpoklad, že nejbližší lidi pro klienty představuje biologická rodina. S poskytováním informací či přijímáním pomoci od takzvané „zvolené rodiny“ složené z přátel či jinak blízkých nepříbuzných se nepočítá. 

Trpí. Ale nikdy by si o tom s vámi nepromluvily

Kvůli vyššímu riziku sociální izolace přitom neheterosexuální senioři institucionální pomoc potřebují. Zároveň ale mají větší obavy se do ní svěřit. Ve Spojených státech proto vznikají domovy důchodců zaměřené převážně na osoby neheterosexuální orientace. Čeští odborníci i senioři se ale v názoru na toto řešení rozcházejí — mohlo by vést k další selekci. Kdyby byl otevřený přístup k jakékoliv sexuální orientaci přirozenou součástí každé instituce, svět by mohl být o něco příjemnějším místem pro všechny.

„Kdybyste viděla, co tady bylo mejdanů, jak se tady tancovalo! Ne, já si nestěžuji, měla jsem nádherný život,“ rozhlíží se paní Kociánová po garsonce o patnácti metrech čtverečních s planoucí cigaretou mezi prsty. Rozhodně není příkladem člověka, který by s důsledky své orientace válčil. Její orientace praskla ještě mnoho let před revolucí. Po osmdesátém devátém se už majitelka cestovní kanceláře a učitelka jazyků neváhala přihlásit k tomu, že je na ženy, kamkoliv vkročila.