„Nejhorší je, když vám týden ani nezazvoní telefon. Když mi ale každý den někdo zavolá nebo napíše, je po samotě,“ popisuje Jana Kociánová. Osiřela už v mládí. Po většinu života ji nesužovaly ani nedostatek přátel, ani neexistence milostného vztahu. Ale když přišla o životní lásku, ztratila kvůli soudobému nastavení legislativy i dítě. Měla ho totiž s partnerkou. 

V lednu slavila sedmdesátiny. V klubu. Do tří do rána. S přáteli i o čtvrtstoletí mladšími. Zavalená smskami a zmeškanými hovory. „To vás zase nakopne,“ svítí jí oči, zatímco mi dolévá Becherovku. Podle chuti na slavný bylinný likér by si prý mohla nastavovat hodinky. Obvykle na ni přijde v půl šesté.

Neviditelná menšina. Generace ticha. Menšina v menšině. Tak se o neheterosexuálních seniorech mluví — pokud už se o nich vůbec mluví. Za socialismu většina z nich svou orientaci pochopitelně skrývala. Z mlčení ale mnozí nevystoupili ani po pádu režimu. 

„LGBT kdo? Senioři? To se snad týká jen mladých, ne?“ zněla typická odpověď účastníků jediné české studie, která se tématu seniorů s neheterosexuální orientací věnuje. Senioři přeci berou útokem zlevněné citróny v Kauflandu, suší křížaly a sexualita se jich už dávno netýká.

„A to je právě nejhorší — že v tom všichni vidí sex. No jó, ty spolu určitě souloží o zlatou přilbu!“ rozohňuje se paní Kociánová. Ne že by seniorům přisuzovaná asexualita nebyla pouhým předsudkem. Ale jak žena dodává: „My se přeci především opečováváme. Můžeme se na sebe spolehnout.“ A to je tím spíš důležité pro důchodce, kteří kvůli své orientaci často nemají biologickou rodinu — nebo mají vazby s ní zpřetrhané.

Sexualita ovlivňuje celoživotní zkušenost člověka. Dotváří jeho identitu. Mrzutost pro neheterosexuální seniory tak často představuje i zdánlivá banalita — témata konverzace s vrstevníky. „Ona se s těma babkama v domově moc nebaví. Co si s nima má povídat? Řekne jim, že nikdy nebyla vdaná a děti neměla a ony: A proč ne? Potraty?“ popsala zkušenost své kamarádky respondentka studie Platformy pro rovnost, uznání a diverzitu (PROUD), kterou zpracovaly Naděžda Špatenková a Ivana Olecká a která se na LGBT seniory zaměřuje v kontextu sociální a zdravotní péče. Právě PROUD téma LGBT seniorů v České republice otevřel a věnuje se mu v rámci svého programu Neviditelné menšiny.

Ani zaměstnanci ústavů péče si ale možnost, že jejich klient za sebou nemá život v heterosexuálním svazku — prosluněný příchodem dětí a vnoučat — zpravidla neuvědomují. Stejně jako ostatních klientů se jich pak automaticky vyptávají na vnoučata. Bolestivá, či prostě jen lidsky otravná situace, se tak neustále opakuje. 

Dalším nedostatkem ústavní péče je také předpoklad, že nejbližší lidi pro klienty představuje biologická rodina. S poskytováním informací či přijímáním pomoci od takzvané „zvolené rodiny“ složené z přátel či jinak blízkých nepříbuzných se nepočítá. 

Trpí. Ale nikdy by si o tom s vámi nepromluvily

Kvůli vyššímu riziku sociální izolace přitom neheterosexuální senioři institucionální pomoc potřebují. Zároveň ale mají větší obavy se do ní svěřit. Ve Spojených státech proto vznikají domovy důchodců zaměřené převážně na osoby neheterosexuální orientace. Čeští odborníci i senioři se ale v názoru na toto řešení rozcházejí — mohlo by vést k další selekci. Kdyby byl otevřený přístup k jakékoliv sexuální orientaci přirozenou součástí každé instituce, svět by mohl být o něco příjemnějším místem pro všechny.

„Kdybyste viděla, co tady bylo mejdanů, jak se tady tancovalo! Ne, já si nestěžuji, měla jsem nádherný život,“ rozhlíží se paní Kociánová po garsonce o patnácti metrech čtverečních s planoucí cigaretou mezi prsty. Rozhodně není příkladem člověka, který by s důsledky své orientace válčil. Její orientace praskla ještě mnoho let před revolucí. Po osmdesátém devátém se už majitelka cestovní kanceláře a učitelka jazyků neváhala přihlásit k tomu, že je na ženy, kamkoliv vkročila.

Většina LGBT seniorů se však otevřít ústa zdráhá. Vyrůstali v době, kdy slovo gay představovalo neprobádanou neznámou. Kdy se o homosexuálech mohli dočíst pouze v černé kronice. Někteří z nich se skutečně pod tlakem vrhli do heterosexuálního svazku a stejnopohlavního partnera či partnerku vídali v rámci své tajné paralelní reality. Sexualitu dodnes považují za svoji osobní věc a otevřeností duhových davů z Prague Pride někteří z nich dokonce opovrhují.

Nepromluvit je samozřejmě nezcizitelná svoboda volby. Bohužel tak ale do veřejného povědomí nepronikají příběhy důchodců, které sužují problémy přímo či nepřímo spojenými s neheterosexuální orientací. „Některé staré lesby skutečně trpí. Dávají se dohromady s partnerkami, které nemilují, jen aby nebyly samy. Ale nikdy by si o tom s vámi nepromluvily,“ potvrzuje paní Kociánová.

Na rozdíl ode mne jejich příběhy dobře zná. Na proseckém sídlišti si totiž starší lesby jednou měsíčně zpříjemňovaly život sedánkem v hospodě. „Scházely jsme se napevno každý první pátek v měsíci. A to i proto, že jsme šetřily na telefonu. Jsme generace, která šla do důchodu s pár korunama,“ vzpomíná. Jelikož ženy mají v porovnání s muži průměrně nižší důchody a pozůstalé po registrovaných partnerkách — stejně jako gayové — nemají nárok na vdovský důchod, patří staré lesby mezi skupiny obyvatel nejvíce ohrožené chudobou.

„Ale naše sleziny, to bylo něco, ty byly vyhlášené. To byly jiný drbárny než s hátéčkáma — kdo, co, s kým... Ale už jsme se rozpadly. Z deseti nás zbylo osm, z osmi šest… Jedna se teď stará o partnerku s rakovinou. O jediného člověka, kterého má. Prohlašuje, že po její smrti spáchá sebevraždu. Další měla byt na Vinohradech, ale finančně ho neutáhla, takže se pak musela přestěhovat na chatu. Začala jsem jí nosit jídlo a cigarety, pozvala jsem ji na oběd… nakonec umřela na samotu,“ uzavírá vzpomínky žena, která se od rozpadu prosecké party vídá převážně s mladými.

To chci taky, gay asistenta

Salonek vinohradského Piano baru objímá fialové světlo, punc oslavy podtrhují nafukovací balónky. Od ruky k ruce koluje k podepsání přáníčko k 75. narozeninám jednoho z mužů. Jednoduchou retro grafikou připomíná diplom z letního tábora — pomineme-li fotografii mladíků masírujících si záda. Sedmdesátník, který pětkrát týdně dobrovolně pečuje o seniorky, připravil pro každého po dvou chlebíčcích s bramborovým salátem. Každý nově příchozí se s přítomnými vítá dvojpolibkem na stárnoucí tvář.

„Já nejsem homosexuál. Já jsem především člověk,“ vysvětluje mi vlídně osmaosmdesátiletý Petr, nejstarší přítomný člen M klubu. Šestnáctičlenný M klub spadá pod nejstarší českou LGBT organizaci Lambda a sdružuje gaye o věkovém průměru mezi padesáti a šedesáti lety. Každé dva týdny se scházejí v baru, občas podnikají i výlety.

„A to je právě otázka: Co to je, LGBT senior? Jsou lidé, kteří žili celý život v heterosexuálním svazku a začali manželce zahýbat s mužem. Jsou homosexuálové, kteří v pokročilém věku začali žít heterosexuálně. Kdy je lidská sexualita hotová?“ obrací se ke mně jiný šedesátník.

Přes pochopitelné odmítání jednoduchých škatulek se důležitým tématem hovorů stávají asistenti pro seniory — a jejich vztah k neheterosexuální menšině. „Já se dobrovolně o pár seniorů starám. A říkám si, kdo se bude jednou starat o mně? Upřímně řečeno, byl bych radši, aby to byl někdo z ‚našich‘, abych si s ním měl víc co říct,“ přiznává jeden z nejmladších přítomných, Daniel Stirský ze Společnosti pro queer paměť. „To chci taky, asistenta gaye, kde ho seženu?“ zvolává nadějeplně další.

Ačkoliv po kontaktu s mladými přítomní touží, moc se jim ho dostává. „Mladí chlapci naši společnost nevyhledávají. Ti dávají přednost svým vrstevníkům, komerčním zařízením nebo internetu,“ prohlásil předseda M klubu František Bloudek v několik let starém, leč stále aktuálním rozhovoru s publicistou Josefem Musilem. Ve výzkumu zaměřeném na stárnutí homosexuálů odpověděla třetina respondentů, že se s přibývajícím věkem cítí být čím dál méně příslušníky LGBT komunity, což zvláště gayové připisovali orientaci této menšiny na kult krásy a mládí.

Některé mladé a staré neheterosexuály — stejně jako zbytek společnosti — dělí odlišné náhledy. Muž, který zprvu progresivně bořil tendence rvát lidskou sexualitu do škatulek, náhle zavzpomíná: „Dříve komunita držela více při sobě, byla v ní solidarita. Když jste neměl kde bydlet, vždycky se našel někdo, kdo pomohl. Dnes jsou mladí až moc otevření.“ Setkávám se i názorem, že manželství má zůstat institucí určenou pouze pro heterosexuály.

„Proč o tom vůbec chcete psát? Víte, že máme registrované partnerství? Víte, že byla srovnána legální hranice pro pohlavní styk na patnáct let, jako pro heterosexuály? Víte, že máme antidiskriminační zákon? Víte, že už se netvoří „růžové seznamy“ jako za socialismu? Tak v čem je problém?“ narážím na nepochopení u jednoho z nejznámějších LGBT aktivistů Jiřího Hromady.

LDN je čekárna na smrt

Devátá hodina večerní spustí druhý koloběh rituálních dvojpolibků na tvář — tentokrát na rozloučenou. „My už toho tolik nevydržíme,“ usmívá se Bloudek, který spolu s Kociánovou představuje debatami ošlehaného zástupce starší LGBT populace neváhajícího otevřeně promluvit. „Názor pana Hromady nesdílím, vím, že tu ještě je za co bojovat, třeba za přiosvojení dětí. A co se týče nás? Ano, ohrožuje nás samota, sociální problémy… ale to se koneckonců týká všech českých seniorů,“ mrká na mě smířlivě.

Poslední přítomný mi s plachým zájmem podává svůj telefon a ukazuje fotografii, na níž jeho hlavu tíží obří cylindr. „Komparz pro film o Aloisi Rašínovi,“ vysvětluje a bruslí palcem po displeji, aby ukázal další. „Takhle si přivydělávám k důchodu. Mám i další brigády, vyplňuji třeba dotazníky. Za sedmdesát korun na hodinu. Ale až nebudu moct pracovat, budu muset do LDN, do čekárny na smrt,“ vraští obočí sedmdesátiletý muž. Důchod mu nestačí ani na nájem. Před pár lety si potřeboval půjčit, ručil svým bytem a prý ho podvedli. 

Peníze na právníky nemá. Rodinu také ne. Mladší bratr, o nějž se do osmnácti staral, když je opustila matka, se s ním dvacet let nebaví. Právě na matčině pohřbu mu kvůli dědickým sporům řekl, že je sobec a že proto nemá rodinu. „Víte proč nemám rodinu? Protože jsem homosexuál,“ svěřil se poté poprvé otevřeně sestře v autě. Sestru vídá jednou ročně na Vánoce. Když její rodinu žádal, aby s ním oslavila pětašedesátiny, tak se jim to prý nehodilo. I dnes u svého vyprávění klopí hlavu dolů, zatímco si prsty jeho rukou nervózně předávají prázdný půllitr.

Stárnout tady je příšerný. Anebo taky není

„Stárnout v Český republice je příšerný a nedůstojný a je jedno, jakou máte orientaci,“ vrtí hlavou Libuše Jarcovjaková. „Na druhou stranu záleží i na vaší hlavě, vašem nastavení. Znám lidi, kteří jsou myšlením seniory už ve čtyřiceti. Nebo kteří odešli do důchodu a najednou se začali chovat staře. Záleží na tom, jestli máte v životě nadstavbu nebo jestli je to pro vás jenom o chození do práce,“ rozprostírá se v místnosti trpělivý hlas ženy.

Popíjíme maté v ateliéru jejího prosvětleného bytu s vysokými stropy, v domě, v němž se šedesát šest let zpátky narodila. Začínala samozřejmě fotit na černobílý kinofilm, ale ruku v ruce s dobou dnes lapá snímky na barevný digitál a fotokomoru vystřídal počítač. Ukazuje mi své poslední snímky travestity z Velké Británie. Těm barevnost vyloženě sluší. Hlavou se mi proběhne touha dokreslit naše setkání hlasem Janis Joplin.

Svůj přístup ke stáří Libuše Jarcovjaková přehodnotila během pobytu v Americe, kde si až na večerním mejdanu uvědomila, že všem těm milovníkům života pulzujícím okolo ní je přibližně sedmdesát. Sama si v důchodu konečně po letech investování energie do studentů našla čas na sebe a na vydání své první fotoknihy.

Fotografka proslulá osobními fotodeníky, prezentujícími bohémský rozměr života za socialismu, zahajuje příští týden výstavu v Bruselu. Dosud vyučuje na vysoké škole, ráda by knižně vydala i fotodeníky z Berlína a na přes rok se hodlá po letech vrátit do Tokia. Nedokáže fotografovat, co neprožívá. Nedokáže fotografovat, čeho se nedotýká. Se zvěčňováním toku svého příběhu na stránky fotodeníků nikdy nepřestala.

Z emigrace v Berlíně se vrátila týden na to, co se v devadesátém roce zamilovala do ženy z Prahy. Zaregistrovaly se až vloni, kdyby na ně náhodou s postupujícím věkem dolehla potřeba formálního vztahu při komunikaci s úřady či nemocnicí. Už za socialismu se ale Jarcovjaková české neheterosexuální komunity dotkla, když chodila fotografovat do jediných dvou LGBT klubů v Praze. „A zvlášť v té přesexualizované době bylo přirozené stát se jejich součástí,“ dodává.

„Víte, nejsem si jistá, že vám můj příběh k něčemu bude. Necítím se být ani seniorkou, ani příslušnicí LGBT komunity. Několik let jsem žila čistě heterosexuálně, potom bisexuálně až jsem dospěla ke svému současnému vztahu s partnerkou. Přirozený vývoj,“ váhá žena ještě na prahu dveří.

Má pravdu. Svým mentálním nastavením má do kategorie senior daleko. Ale tím spíš její plný život výborně doplňuje volání po přehodnocení našeho přístupu ke stáří. To si totiž, stejně jako sexualita, nezaslouží být vtěsnáváno do jasně ohraničených kategorií, kopírujících věkové rozdělení cen jízdného.

Jak zdůrazňuje autorka předmluvy ke studii PROUDu, socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková: „Otázka vdovského či vdoveckého důchodu pro registrované partnerky či partnery je jedinou linkou, kterou by měla tlačit LGBT komunita. Zbytek, tedy způsob péče o seniory, musíme tlačit my všichni. Lidé ve stáří nesmí být zúženi na věk. Musíme otevřít debatu o tom, jak je naše zkušenost různorodá. Péče přátelská k LGBT lidem je péče, která je v důsledku přátelská ke všem.“