Do prázdnin by se mělo ve Sněmovně hlasovat o ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Česko úmluvu vyjednanou roku 2010 a po ratifikaci prvními deseti zeměmi již platnou podepsalo, bohužel až roku 2016, ale dosud neratifikovalo.

Úmluva zahrnuje závazek státu věnovat se preventivně školení odborníků, osvětě a školnímu vzdělání. Stát má zajistit terapeutické programy pro pachatele domácího násilí a má spolupracovat s nevládními organizacemi, které se věnují prevenci těchto sociálně patologických jevů. Dále mají zavést opatření na obranu obětí jako dočasné vykázání pachatele ze společného obydlí, vytvořit dočasné útulky pro oběti a zavést tísňové linky.

Státy mají mít ve svých trestních zákonících uvedeny jako delikty psychické týrání, sexuální obtěžování, vynucený sňatek nebo nucenou sterilizaci. To vše zatím Česká republika splňuje jen částečně. Kulturní zvyklosti nesmí sloužit jako záminka pro toleranci takového jednání. Rada Evropy bude u států, které se připojí, monitorovat dodržování závazků z úmluvy plynoucích.

Ochrana lidské důstojnosti, tělesné a duševní integrity člověka je typická pro evropské země s dlouholetou tradicí křesťanského humanismu. V rozporu s těmito evropskými tradičními hodnotami však vydali biskupové osmi českých římskokatolických diecézí a biskup řeckokatolického exarchátu společný list. Převracejí smysl dokumentu Rady Evropy a tvrdí, že Istanbulská úmluva (označená tak podle místa, kde je uložena) staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami.

↗

oučástí úmluvy je i závazek zavést opatření na ochranu obětí jako vykázání pachatele ze společného obydlí či vytvoření dočasných útulků pro oběti. Foto Pro Bono Australia

Biskupové zavírají oči před násilným chováním mužů vůči ženám. Nejvíce ze všeho jim však vadí, že úmluva definuje pohlaví jako společensky konstruovanou kategorií určující specifickou roli a chování jak pro muže, tak pro ženy. Jejich chápání člověka je známo jako vulgárně materialistické. O všem rozhoduje vrozená anatomická odlišnost mužů a žen. Chybí prostor pro osobní sebeurčení. Taková je celá partnerská etika římské církve. Osobní postoje a vztahy mezi lidmi jsou pro ni nakonec nepodstatné. Podle toho, co lidé činí se svými genitáliemi, jsou po smrti posíláni do věčné blaženosti (s případnou předsíní) nebo do věčného trápení.

Dávná moudrost počítá s tím, že mužský a ženský pól nejsou ostře vymezeny. Například široce známý čínský symbol životní síly čchi obsahuje dvě pole jakoby v pohybu, jin, symbol ženství, vody a země, a jang, symbol mužství, větru a ohně. Avšak ve světlém poli jangu je tmavý kruh jinu, a naopak. Jin a jang se nevylučují. Žádná věc či bytost totiž není čistě jin nebo čistě jang. Každá ze sil obsahuje základ té druhé. Zůstává prostor pro sebeidentifikaci.

K mnohasetleté evropské kultuře od antiky po modernu a postmodernu patří anatomicky určení muži se spíše ženskými preferencemi a více či méně ženským sebeurčením, a ženy, u nichž je to opačně. Jedni i druzí obohacují svou osobní jedinečností civilizaci. Kulturní aspekt genderu a sexuality patří ke vzdělání. Lidovečtí politici, kteří se k ratifikaci úmluvy vyslovili, a biskupové, kteří jim sekundují, chtějí tuto skutečnost vymazat z dějin.

I když už to nemohou říkat otevřeně, zastávají nadřazenost mužů a implicite obhajují násilí, jímž si muži svou vládu vynucují. Píší totiž výslovně, že si nepřejí, aby ratifikací Istanbulské úmluvy bylo ohrožujícím způsobem zasaženo do života státu a jeho institucí, zvláště škol (jako by školy byly státními institucemi), ale i do života rodin a jednotlivců.

Podle biskupů by stát ohrožovalo to, na čem se dohodlo 47 států Rady Evropy, tedy všechny evropské státy mimo běloruský diktátorský režim a šesti sporných území. Rada Evropy funguje na principu diskuse a hledání společných řešení v ekonomických, sociálních, kulturních, vědeckých, právních a administrativních otázkách a v udržování a rozvoji základních lidských práv a svobod.

Rozhodnutí Rady Evropy nelze napadnout tak snadno jako rozhodnutí orgánů Evropské unie. Orgány Unie mají v některých oblastech vlastní pravomoc, jíž se musí členské státy podřídit. EU má administrativní aparát, proslulé „bruselské úředníky“, a ti rozhodnutí Evropské rady, Evropské komise či Evropského parlamentu prosazují a jejich plnění kontrolují. Rada Evropy naproti tomu pracuje více s principem shody zúčastněných států. Ve shodě, na základě jednání dochází k artikulaci nadnárodní či nadstátní vůle. Těžko jí lze předhazovat omezování státní suverenity.

Je pravděpodobné, že dohoda chránící v křesťanském a humanistickém duchu slabší bude ratifikována. Klerikální segment politické scény popírající principy lidskosti je v České republice příliš slabý. Tlak biskupů na zákonodárce jako výraz lidovecké politiky nebo politika KDU-ČSL (a spojenců v jiných stranách) jako politická aplikace biskupských směrnic (těžko rozhodnout, co je prvotní a co odvozené) snad ovlivní rozhodování bezvýznamné části politického spektra.

Jen je třeba neopomenout občanský dohled nad parlamentem při očekávané ratifikaci úmluvy a pak případně nad exekutivou, která by měla úmluvu prakticky naplňovat.